21 Monetární politika (peněžní zásoba a úroková míra jako hlavní nástroje monetární politiky; nástroje centrální banky používané V monetární politice)

Monetární (menová, peněžní) politika je součástí hospodářské politiky státu, která využívá k ovlivňování vývoje makroekonomických veličin peněžních, úvěrových, devizových a dalších měnových nástrojů. Můžeme ji proto chápat také jako souhrn opatření a zásad emisní, úvwrové, depozitní, úrokové devizové a kurzové politiky.

Bezprotředním cílem monetární politiky je zajištění stability měny, zejména zabezpečení stability cenové hladiny. Menovou stabilitu v širším smyslu slova lze chápat jako zachování stability kupní síly domácí měny nejen uvnitř národní ekonomiky, ale také kupní síly v poměru k měnám zahraničním.

Cíl měnové politiky je třeba chápat v šitŕších souvislostech – ve vztahu k vývoji HDP, zaměstnanosti, rovnovážné platební bilanci a dalším prioritám hospodářské politiky.

Monetární politika a její nástroje nepůsobí izolovaně, jsou ovlivňovány řadou faktorů (např. míra koordinace s fiskální politikou, zahraniční vlivy, chování jednostlivých podnikatelských subjektů, včetně obchodních bank, …)

I když nástrojů k prosazování monetární politiky je celá řada, za nejdůležitější jsou považovány 2 z nich:

Peněžní zásoba (množství peněz v oběhu)

Úroková míra

Poměrně dlouhé období, od 19.stol. do 60.let 20.století, se monetární politika zaměřovala na řízení úrokových měr. Postupně, zejména v období po 2.sv.v., bala tato politika opuštěna, neboť přestávala být dostatečně účinná. V 80.letech 20.století začaly některé státy používat k dosahování cílů monetární politiky především řízení peněžní zásoby.

Hlavními institucemi monetární politiky v jednotlivých zemích jsou centrální banky, které pečují o stabilitu kupní síly měny jak uvnitř národní ekonomiky, tak navenek. Podle užšího či širšího vymezení cíle monetární politiky pak centrální banky uplatňují expanzivní či restriktivní měnovou politiku.

Expanzivní měnová politika zvyšuje emisi peněz, zlevňuje úvěry a podněcuje peněžní poptávku, restriktivní měnová politika naopak tlumí emisi peněz, zdražuje úvěry a omezuje peněžní poptávku.

21.1 Peněžní zásoba a úroková míra jako hlavní nástroje monetární politiky

Řízení peněžní zásoby

Nelze ho chápat jen jako emisi hotovostního oběživa centrální bankou, protože velmi významnou součástí peněžní zásoby je úvěrová emise.

Množství peněz v oběhu působí následovně:

1. Při zvýšení peněžní zásoby dochází k růstu všeobecné hospodářské aktivity. Zvyšuje se HDP, roste zaměstnanost, nebo se snižuje nezaměstnanost

2. Snížení peněžní zásoby omezuje hospodářskou aktivitu, dochází k poklesu HDP nebo k poklesu tempa jeho růstu, stoupá nezaměstnanost, klesají nebo stagnují investice

3. Změny v peněžní nabídce mohou vést k cenovým změnám: zvýšení množství peněz v oběhu vyvolává vzestup cenové hladiny a vede ke snížení kupní síly peněz. Ovšem udržování stabilní cenové hladinytlumením přírůstků peněžní zásoby není jednoznačně pozitivním opatřením, protože může působit na zpomalení hospodářského růstu

Měnové agregáty

Peněžní zásoba (množství peněz v oběhu) je vyjadřována pomocí ukazatelů – měnových agregátů, které jsou označovány symbolem M. Rozdílný obsah jednotlivých typů agregátů je dán stupněm likvidity peněžních prostředků, které jsou do příslušného ukazatele zahrnovány:

M0 – tzv. měnová báze (základna), která zahrnuje hotovostní oběživo a celkové rezervy bank; je zde nejvyšší stupeň likvudity

M1 – tzv. úzké peníze nebo také transakční peníze, zahrnuje hotovostní oběživo + vklady na běžných účtech v bankách + šeky v domácí měně.

M2 – obsahuje agregát M1 + úsporné vklady v bankách + termínované vklady v bankách, zpravidla v domácí měně

M3 – tzv. široké pojetí peněz, je konstruován jako M2 + termínovaná depozita na určitou výši, většinou dlouhodobá + devizové vklady u domácích bank

Mohou být i další agregáty M4 (např. ve Velké Británii,…)

V ČR se nejčastěji setkáváme s M1 a M2

Obchodní banky (vedle centrální banky) také hrají rozhodující úlohu při tvorbě peněžních prostředků, nikoliv však vydáváním nových bankovek a mincí, ale půjčováním peněz z uložených vkladů. Bankovní úvěry obchodních bank se tak podílejí na vytváření celkové peněžní zásoby. Proto je regulace bankovního systému centrální bankou nezbytná v souvislosti s monetární politikou.

Keynesovský přístup

Zaměřuje se na stimulování investic firem prostřednictvím snižování úrokové míry a zpřístupňováním úvěrů (politika „levných peněz“).

Monetaristický přístup

V měnové politice preferují řízení peněžní zásoby.

V 70.letech, díky ropným šokům a následné inflaci se v hospodářské politice začínají výrazněji uplatňovat některé monetaristické názory, především:

a) v ekonomice existuje poměrně stabilní vztah mezi nejdůležitějšími peněžními veličinami a základními makroekonomickými ukazateli jako jsou HDP, zaměstnanost a inflace. Jejich vývoj tak může být vlivem těchto vazeb efektivně doplňován monetární politikou

b) centrální banky by se provořadě měly zaměřit na regulaci množství peněz v ekonomice a vytvořit tak podmínky pro upatnění aktivní akomodační politiky

Akomodační (přizpůsobivou) měnovou politikou se nazývá takoková politika, která přizpůsobuje (zvyšuje nebo snižuje) nabídku peněz s cílem dosáhnout odpovídajících změn ve vývoji základních makroekonomických veličin.

Peněžní zásoba (respetive nabídka peněz) však není určována jen centrální bankou, ale je také ovlivňována změnami v poptávce po penězích. K těm dochází především, když:

1. rychle stoupá cenová hladina

2. roste HDP a spolu s ním i počet a hodnota transakcí, při nichž dochází ke směně zboží za peníze

3. ekonomické subjekty zvyšují držbu likvidních prostředků.

Kvantitativní rovnice směny

Má-li být v ekonomice zachována rovnováha, musí množství peněz v oběhu odpovídat množství obíhajícího zboží a nabízených služeb a úrovni jejich cen. Tento vztah zachycuej následující vzorec:

Y x P = M x V

Y – důchod

P – cenová hladina

M – množství peněz v oběhu

V – rychlost obratu peněz

Pokud tedy dojde k peněžní expanzi, sníží se úroková míra, coý ovlivní i bývoj veličin na ní závislých

Klesající úrověň úrokové míry způsobí pokles cen kapitálu, růst soukromých investic. Zprostředkovaně tak dojde k růstu HDP a cenové hladiny.

V opačném případě – při růstu úrokové míry – banyk zdraží úvěry, což povede k omezení podnikatelských aktivit, zejména investic, i nákupů spotřebního zboží domácnostmi. Následně se tak tento vývoj projeví na poklesu HDP a cen pod úrověň, které by dosáhly za jinak nezměněných podmínek.