Vzájemný vztah daní a rozpočtového salda

Pokud se jedná o vzájemný vztah daní a rozpočtového salda, zde platí, a to bez ohledu na případné změny důchodu (Y)

Snížení daňového zatížení vede k růstu rozpočtového deficitu

Zvýšení daňového zatížení naopak rozpočtový deficit snižuje

Lafferova křivka (grafy 20.3 na straně 466 a 20.4 na straně 467)! A. Laffer zastával jiný názor. Domníval se, že optimální mírou zdanění je 50% a po překročení této hranice daňové příjmy klesají. Proto by například míra zdanění 75% znamenala menší daňové příjmy, než zdanění ve výši 35%. Hypotéza o průběhu Lafferovy křivky se však nikdy empiricky nepotvrdila. O Lafferových závěrech by bylo možné uvažovat pouze v případě, že by se celkové daňové zatížení pohybovalo vysoko v horní polovině spektra (více než 50%), což v dnešních tržních ekonomikách je velmi vzdálená představa.

20.3 Výdajová politika

Vládní výdaje (tzv. veřejná spotřeba) jsou relativně stabilní veličinou, která příliš nekolísá ani v průběhu cyklu. Důvodem je velký podíl tzv. mandatorních výdajů na jejich celkovém objemu. Mandatorní výdaje, v důsledku jejich právního ukotvení, není možné měnit průběžně z roku na rok, ale pouze na základě změněných zákonů.

Z toho hlediska se jeví poněkud jinak možnost výdajové fiskální expanze.

Bariéry pro zvyšování daní:

nechuť politiků zvyšovat daně, protože je to vždy nepopulární krok a může vést ke ztrátě voličů

nezávislá centrální banka, jejímž cílem je udržet nízkou inflaci a proto ze sásady nebude podporovat zvýšení výdajů bez zvýšení daní.

Přesto mají vládní výdaje tendenci růst, neboť hospodářské oživení, které přináší růst výroby a pokles nezaměstnanosti, je lákavým cílem.

V klasickém poptávkovém modelu zvýšení vládních výdajů skládajících se z

vládních nákupů zboží a služeb

Vládních transferů

posouvá křivku agregátní poptávky a zvyšuje tak ekonomický výstup (Y). Zvýšení důchodu (výstupu) se přitom řídí obdobnými vztahy jsko v případě autonomních investic: díky multiplikátoru roste důchod rychleji než vládní výdaje, tedy nejen pomocí daňové, ale i pomocí výdajové politiky v rámci státního rozpočtu může vláda ovlivňovat vývoj HDP. Viz garf 20.5 na straně 468!

Pokud půjde o tzv. čistou fiskální expanzi, tj. růst důchodu nebude doprovázen růstem množství peněz v oběhu (M), nebo růstem důchodové rychlosti obratu peněz (V), dojde také k růstu úrokové míry. Růst úrokové míry ovšem vytlačí (vytěsní) některé jiné výdaje, především investiční povahy. Díky tomuto protipohybu, který se nazývá efekt vytlačování, doschází k opětovnému poklesu důchodu.

Pokud bude fiskální expanze doprovázena růstem peněžní zásoby, nebo se zrychlí důchodová rychlost obratu peněz, potom lze očekávat, že nedojde k tak výraznému růstu úrokové míry a tím k vytlačení investic.

Z provedeného rozboru účinků fiskální politiky lze snadno odvodit postoj konzervativních teoretiků k důsledkům fiskální politiky na vývoj ekonomiky. Většinou se domnívají, že aktivní fiskální politika destabilizuje vývoj ekonomiky, neboť v konečných důsledcích vede k růstu inflace a tím i k vynuceným změnám v monetármí politice.

Většina konzervativních ekonomů podporuje pouze snahu vlády přijmout takové daňové zákony, které by motivovaly domácnosti ke spoření.