18.4 Phillipsova křivka

A. W. Phillips dospěl k závěru, že mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti existuje nepřímo úměrná závislost.

Na grafu 18.6 na straně 418! je zobrazena tzv. krátkodobá Phillipsova křivka. V tomto případě předpokládáme, že s rostoucí mírou nezaměstnanosti dochází k poklesu tempa růstu mezd a tím i cen, neboť cenový růst je firmami odvozován právě od mzdového růstu. Naopak klesající míra nezaměstnanosti vyvolává rostoucí mzdovou a následně i cenovou inflaci. Substituční charakter vztahu mezi očekávanou inflací a nezaměstnaností, představovaný klesající krátkodobou Phillipsovou křivkou, tak vytváří představu, že vláda při formulaci své hospodářské politiky si do jisté míry může vybírat mezi těmito dvěma obvyklými cíli hospodářské politiky.

Při nízké agregátní poptávce se křivka AD pohybuje v bodu, kde je poměrně vysoká nezaměstnanost a nízká míra inflace. Naopak při vysoké agregátní poptávce se křivka AD pohybuje kolem  bodu, kde je nízká nezaměstnanost a vysoká inflace.

Očekávaná inflace a dlouhodobá Phillipsova křivka

Poptávkové šoky mohou výrazně zvýšit míru skutečné inflace. Tržní subjekty tuto změnu zaregistrují a v následujícím období při kolektivním vyjednávání o mzdových sazbách budou vycházet z vyšší míry inflace. To znamená, že při každé úrovni nezaměstnanosti bude míra inflace vyšší s tím, že tento přizpůsobovací proces bude pokračovat tak dlouho, dokud se nezaměstnanost nevrátí na přirozenou míru, kdy stabilní mzdové náklady nebudou vyvolávat další akceleraci inflace. Míra očekávané inflace se bude stabilizovat na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Dlouhodobá Phillipsova křivka za těchto předpokladů bude mít tvar vertikální přímky, viz graf 18.7 na straně 420! ukazující, že v rovnovážné situaci růst cenové hladiny bude odpovídat očekávané míře inflace. Dlouhodobá vertikální Phillipsova křivka je tak v podstatě jiným vyjádřením myšlenky, že peníze jsou v dlouhém období neutrální.

V dlouhém období neexistuje volba mezi inflací a nezaměstnaností. Míru inflace určuje růst peněžní nabídky, kdžto míra nezaměstnanosti se blíží přirozené nezaměstnanosti. Substituční efekt tedy zde neplatí!

Krátkodobá Phillipsova křivka se však neposunuje jen v důsledku očekávané inflace poptávkového typu, ale také v důsledku nabídkových šoků.

18.5 Dynamické chápání inflace a protiinflační politika

V modelu AD-AS lze zkoumat důsledky jednorázových poptávkových a nabídkových šoků na vývoj důchodu a na změny cenové hladiny. Chceme-li však zkoumat dlouhodobý vývoj inflace, tj. nepřetržitý růst cenové hladiny, potom je vhodné i z hlediska možného grafického vyjádření tohoto jevu modifikovat model AD-AS na dynamický model DAD – DAS, ve kterém je místo cenové hladiny (P) zachycována míra inflace (π)

P_t – P_t-1

π =

P_t-1

Křivka DAD (dynamická agregátní poptávka) je klesající křivka stejně jako křivka AD. Křivka DAS (dynamická agregátní nabídka) je naopak rostoucí křivka, stejně jako křivka AS. Základní podoba tohoto modelu je zachycena na grafu 18.9 na straně 422!

Stabilizace inflace

V ekonomice je možná určitá obrana proti inflaci – tzv. indexace. To znamená, že do všech smluv a dohod mezi subjekty, by bylo nutné zabudovat automatickou úpravu v penězích vyjádřených pohledávek a závazků o očekávanou míru inflace. Indexace také přináší problémy: Jak reagovat na nabídkové šoky – zvýší-li se nemzdové výrobní náklady firem, zvýší se i spotřební ceny a v systému mzdové indexace i mzdy. Indexace vede tedy k inflační spirále. V případě nepříznivých nabídkových šoků musí reálné mzdy poklesnout. Za další nevýhodu indexace je považována její značná administrativní náročnost, ale i oslabení politické ochoty bojovat s inflací.

Politika dezinflace

Pro vládu a centrální banku, která se rozhodla pro dezinflaci, je důležité, jaký postup zvolit, aby náklady spojené se snižováním inflace byly co nejmenší. Většinou se hovoří o dvou alternativních cestách, jak prosadit dezinflaci:

1) Gradulalistický postup - v tomto případě je preferováno postupné snižování agregátní poptávky za pomoci restriktivní fiskální a monetární politiky tak, aby vyvolaná recese příliš nesnížila výstup pod jeho potenciální úroveň. Při postupném snižování agregátní poptávky dochází k pozvolnému a soustavnému poklesu míry inflace, stejně jako důchodu a zaměstnanosti. Z teoretiského hlediska je tato cesta vhodná pro země, kde lze očekáva, že pokles míry inflace bude pomalý.

2) Šoková terapie – naopak se opírá o rychlý pokles agregátní poptávky, jehož důsledkem je i rychlé snížení míry inflace. Vyvolaná recese je mnohem hlubší. Výraznější bývá i růst nezaměstnanosti. Uplatnění šokové terapie se opírá o hypotézu racilonálních očekávání. Z teoretického hlediska lze úspěch šokové terapie při snižování inflace očekávat zejména v případě hyperinflací.

Snížení inflace téměř vždy přináší recesi a růst nezaměstnanosti. Při vyčíslování nákladů spojených s dezinflací se často používá ukazatel, který se nazývá obětní poměr:

kumulovaná ztráta HDP (v %)

o bětní poměr =

snížená inflace (v %)