1. Model univerzálního bankovnictví

2. Model odděleného bankovnictví

Podle prvního modelu není v bankovním sektoru striktně vymezena hranice mezi univerzálními a investičními bankami. Obchodní banky se mohou zabývat, kromě obvyklých bankovních činností, také investičními operacemi, tj. obchodováním s cennými papíry. Tento model se uplatňuje ve většině evropských zemí. Naopak v USA a Velké Británii funguje bankovnictví na základě oddělení obchodních a investičních bank. Možný je i systém smíšeného bankovnictví, kdy je sice komerční i investiční činnost bank oddělena, ale obchodní banky mohou obchodovat s cennými papíry prostřednictvím svých dceřinných společností. V ČR na principu univerzálního bankovnictví.

17.5.2 Centrální banka

Má zcela odlišnou náplň činností ve srovnání s obchodními bankami. Jejím základním cílem je makroekonomická funkce – usměrňování měnového vývoje.

V ČR plní tuto funkci Česká národní banka (ČNB). Její postavení můžeme vymezit následujícími funkcemi jako:

Emisní banka

Banka státu

Banka bank

Nejdůležitějším úkolem ČNB je zajišťování cenové stability, tedy té části měnové politiky, která zabezpečuje vnitřní stabilitu měny. V této oblasti se zaměřuje svou činností především na problematiku míry inflace.

Své úkoly plní centrální banka prostřednictvím řady přímých a nepřímých nístrojů. K nepřímým nástrojům patří:

a) stanovení základních úrokových sazeb, za které centrální banka poskytuje úvěry obchodním bankám

b) úvěry centrální banky, jejich objem a druhy

c) operace na volném trhu, kde centrální banka nakupuje a prodává státní cenné papíry obchodním bankám

d) povinné minimální rezervy, které obchodní banky musí udržovat u centrální banky

e) konverze a swapy cizích měn – nákup a prodej cizích měn za měnu domácí, popřípadě kombinace promptního nákupu cizí měny s jejím termínovaným prodejem za předem stanovený měnový kurz (devizové swapy)

f) určení pravidel likvidity

g) bankovní regulace a dohled

Přímými nástroji je např. určená úvěrových kontingentů a úrokových limitů.

17.5.3 Obchodní banky

Obchodní banky vystupují na finančních trzích jako finanční zprostředkovatelé, ale můžeme je obecněji definovat jako podnikatelské subjekty, jejichž hlavní činností je obchodování s penězi.

Aby banka mohla začít fungovat, musí získat licenci. Licenci uděluje instituce, která je ze zákona pověřená výkonem bankovního dohledu – v ČR je to ČNB.

Obchodní banky nejčastěji dělíme na banky univerzální a specializované podle různých kritérií, zejména podle produktu, typu zákazníků, regionu nebo oboru. Zatímco univerzální banky nabízejí všechny produkty, specializované banky se soustředí pouze na jednu nebo několik bankovních služeb.

Banky mohou být specializované také podle klientely: tzv. retailové (maloobchodní) bankovnictví se zaměřuje na drobnou klientelu, wholesale (velkoobchodní) bankovnictví na velké podnikatelské subjekty.

V bankovním sektoru ČR převládají univerzální banky. Vedle uvedené tendence se prosazují nejen v českém bankovnictví trendy, které předznamenávají budoucí vývoj tohoto sektoru:

1. výrazný rozvoj tzv. přímého bankovnictví, které je založeno na moderních technologiích přesunu informací. Jde o používání telefonního bankovnictví, počítačového modemu, internetu nebo GSM systému

2. důsledkem intenzivního zavádení těchto moderních bankovních technologií je snižování počtu poboček bank i počtu pracovníků na přepážkách poboček.

3. zvyšuje se koncentrace v bankovním sektoru a posiluje se tendence ke zvětšování jednotlivých bank. Zejména fúzemi mezi bankami a v důsledku krachu především malých bank. Tržní struktura v tomto sektoru nabývá sále více charakteru oligopolu. Tím se podstatně mění podmínky konkurence i marketingová strategie velkých i menších bank.

4. vedle koncentrace, kterou můžeme považovat za horizontální proces, dochází rovněž k diverzifikaci propojováním činnosti peněžních ústavů s pojišťovnami, penzijními fondy, podílovými a investičními fondy. Vznikají tak silné finanční skupiny.

Každá obchodní banka je povinna řídit se 3 základními zásadami bankovního podnikání:

a) Pravidlem likvidity – založena na schopnosti banky kdykoli dostát svým klientům. Založeno především na řízení jejích aktiv a pasiv. Na úroveň likvidity působí např. diverzifikace aktiv

b) Pravidlem rentability (výnosnosti) – rentabilitu banky odvozujeme od výše dosahovaného zisku. Zisk je hlavní motivací podnikání a rozdílem mezi výnosy a náklady. Základem bankovního zisku je úroková marže (rozdíl mezi úrokovými sazbami z poskytnutých úvěrů a vyplacenými z vkladů).

Bankovní likvidita a rentabilita jsou nezbytnými předpoklady platební platební schopnosti obchodní banky uhradit běžné náklady a závazky čili dosažení a udržení předpokladů solventnosti banky.

c) Pravidlem bezpečnosti – bezpečnost (bankovní jistota) je založena nejen na dodržování zásad likvidity, solventnosti a výnosnosti banky, ale musí počítat s řadou rizik, k minž patří zejména riziko úvěrové, měnové a úrokové.

Obchodní banka provádí obchody s penězi třemi druhy bankovních operací:

1. Aktivní operace – ty, v nichž banka vystupuje jako věřitel a jejichž výsledky se projevují v bakovní bilanci jako aktiva, např. úvěry poskytované klientům banky

2. Pasivní operace – ty, ve kterých stojí banka v pozici dlužníka a výsledek těchto operací je uveden na straně pasiv v bilanci banky, např. přijímání vkladů od klientů

3. Neutrální operace – banka zde není dlužníkem ani věřitelem. Výsledky těchto operací se bezprostředně neprojevují v bilanci banky, ale ovlivní její výnosy a náklady, např. za provádění platebního styku klienti zaplatí určité poplatky, které jsou výnosem banky, na druhé straně však tato služba znamená pro banku vynaložení nákladů – osobních, materiálových,…

Náklady a výnosy bank jsou evidovány ve výkazu zisku a ztrát.

Obecně můžeme jakýkoli úvěr charakterizovat jako peněžní vztah mezi dlužníkem a věřitelem. Za využívání úvěru zaplatí dlužník věřiteli úrok (cena úvěru).

a) Bankovní úvěry můžeme členit podle různých hledisek:

b) Podle odvětví, kam je úvěr posyktnut

c) Podle účelu – na výrobu, oběh, spotřebu

d) Podle dlužnických subjektů – veřejné a soukromé subjekty, tuzemské a zahraniční subjekty

e) Podle doby trvání – krátkodobé do jednoho roku, střednědobé do čtyř let, dlouhodobé nad čtaři roky

f) Podle zajištění – osobně nebo věcně zajištěné

g) Podle použité techniky poskytnutí úvěru – úvěr eskontní, úvěr lombardní, úvěr hypotéční,…

Z poskytování úvěrů vyplývá riziko spojené s jeho nesplacením. Pro věřitele by byl takový obchod čistou ztrátou, proto se banka musí co nejlépe zajistit omezením tohoto rizika. Buď osobním zajištěním (stanovení ručitele) nebo věcným zajištěním úvěru (zástava nemovitostí, cenných papírů)

Depozitní obchody jsou jednou z nejdůležitějších pasivních operací. Klientské vklady můžeme členit na:

Běžné vklady (na viděnou, na požádání, vista vklady)

Termínované vklady

Základní rozdíl spočívá v rozdílné možnosti klienta disponovat se svými peněžními prostředky, které svěřil peněžnímu ústavu. Zatímco u běžných vkladů není klient při výběru omezen, u termínovaných je výběr peněz vázán na dodržení dohodnutého termínu.

Běžné vklady posyktují klientovi banky výhodu neomezeného výběru, zárověň však přinášejí jen minimální výnos, protože úrokové sazby z těchto vkladů jsou vlemi nízké. Tyto druhy vkladů jsou spojeny s běžnými, kontokorentními nebo sporožirovými účty, jichž klienti využívají k bezhotovostnímu platebnímu styku. Banka s nimi může disponovat omezeněji než s vklady, u kterých je určen termín nebo lhůta pro jejich vyzvednutí. Výhodou pro banku je nízká úroková míra vyplácených úroků.

Termínované vklady jsou u banky uloženy za účelem vyššího úrokového výnosu. Podmínkou je, že se klient po uvedenou dobu vzdá disponování s uloženými prostředky. Pro banku znamená větší možnost disponovat, naopak z těchto vkladů vyplývají vyšší úrokové sazby, které zvyšují náklady banky.

Jednou z tadičních funkcí obchodních bank je zprostředkování platebního styku, který je typickou neutrální operací. Platební styk se provádí dvěma základními způsoby:

Hotovostní

Bezhotovostní

Z hlediska teritoriálního:

Tuzemský

Zahraniční

V hotovostním platebním styku se používají bankovky a mince, bezhotovostní platební styk využívá formy převodů mezi účty vedenými v bankách.

Tuzemský platební styk se uskutečňuje mezi subjekty jedné národní ekonomiky, zahraniční platební styk zahrnuje platby z ciziny a do ciziny probíhá převážně v zahraničních měnách.

Většina hotovostních plateb probíhá bez přímé účasti bankovní sféry. Hotovostní peníze mohou fungovat na obou stranách platby, u některých plateb však mohou peníze měnit svou formu z hotovostní na bezhotovostní a naopak.

Úloha bank v hotovostním platebním styku vyplývá z potřeby dodávat do hospodářství určité množství oběživa a vracet do centrální banky hotovostní peníze, jetliže je jich v určitém okamžiku v peněžním oběhu přebytek. Tato činnosti jsou označovány jako pokladní operace obchodních bank.

Výhody a nevýhody hotovostních plateb – nevýhody a rizika jak pro plátce, tak pro příjemce (riziko ztráty, odcizení, omylů, přijetí falešných bankovek…). Kromě toho je používání hotovostních peněz v platebním styku spojeno s různými náklady. Také souvisí se zbytečně velkou držbou hotových peněz v domácnostech a podnicích, kde tyto peněžní prostředky nepřinášejí žádný výnos. Naopak výhodou je používání hotovostí zejména v nestabilní ekonomice pro příjemce plateb, protože při této formě platebního styku dochází k okamžitému předání peněz. Potenciální riziko tzv. praní špinavých peněz – legislativní kroky vedoucí k limitování hotovostních převodů.

Bezhotovostní platební styk odstraňuje některé ze zmíněných problémů, avšak nelze opomenout bezpečnostní opatření, která však mají zcela jiný charakter.

Jelikož veškeré bankovní operace probíhají prostředním počítačové sítě, hrozí nebezpečí, že elektroniky bude zneužito ve prospěch nepoctivého jedince.

Provádění bezhotovostního platebního styku umožňuje systém nazvaný automatizace bankovních operací (ABO). V roce 1992 zahájilo v ČR činnost clearingové centrum, jteré eviduje na základě údajů od jednotlivých bank platby prováděné peněžními ústavy a provádí zúčtování těchto plateb.

V mezinárodním platebním styku je v současné době používán systém SWIFT (Society of Worldwide Interbank Financial Telecommunication). Jde o mezibankovní počítačově řízenou telekomunikační síť, která umožňuje komunikaci a předávání zpráv mezi bankami různých zemí zapojených do tohoto systému.

Nejběžnější nástroje bezhotovostního platebního styku v ČR

Příkaz k úhradě

Příkaz k inkasu

Přímé bankovnictví

Šeky

Platební a kreditní karty – výhody: bezpečnost, úspora času i peněz, pružnost, i některé doplňkové služby (pojištění)