Vztahy mezi agregátní poptávkou, nabídkou a důchodem
Analýzu zahájíme v ekonomice 2 sektory: sektorem domácností a sektorem firem a pomineme vládní a zahraniční sektor.
V naší jednoduché ekonomice je významný vztah mezi agregátní poptávkou, agregátní nabídkou a agregátním důchodem zachycen v grafu 14.1 na strně 303!
Agregátní důchod (AY) – tento důchod získávají domácnosti a firmy z výnosů vyrobené a prodané produkce a následně jej vydávají na nákup spotřebního a investičního zboží. Agregátní důchod se přeměňuje na agregátní poptávku (AD), která je hlavním motorem, který pohání produkci zboží a služeb. Agregátní nabídka (AS) zboží a služeb tak reaguje na podněty ze strany agregátní poptávky. Proto platí:
AD = AS = AY
Nezamýšlené úspory (+ -) vznikají jako důsledek skutečnosti, že příjemci důchodu při plánování spotřeby v běžném roce vycházejí z úrovně důchodu v minulém období. Pokud se však agregátní důchod v běžném roce změní, ve srovnání s agregátním důchodem z minulého období, očekávané úspory se budou lišit od jejich očekávané výše. Jestliže důchod poroste, budou skutečné úspory vyšší než plánované. Jestliže naopak důchod bude klesat, budou skutečné úspory nižší než plánované. V odborné terminologii hovoříme o zpoždění mezi důchodem a jeho vydáváním - robertsonovské zpoždění. Z jeho existence tedy plynou nezamýšlené úspory při každé změně důchodu.
Nezamýšlené zásoby (+ -) – zde máme na mysli změny v agregátní poptávce, na které není schopna dostatečně rychle reagovat agregátní nabídka. Jestliže důchody a poptávka rostou, potom obvykle nákupy přesahují produkci a zásoby se snižují. Jestliže důchody klesají, zásoby rostou. V odborné terminologii hovoříme o zpoždění mezi poptávkou a nabídkou – lundbergovské zpoždění, v jehož důsledku vznikají nezamýšlené investice, které vyvolávají nezamýšlené příbytky nebo úbytky zásob.
14.2 Dvousektorový model: spotřeba a investice
Keynesiánský výdajový model – též agregátní model důchodu (výdaje opírající se o působení multiplikátoru). Jeho hlavním smyslem je vysvětlit, jak plánované či zamýšlené agregátní výdaje (tj. efektivní poptávka určuje rovnovážnou úroveň důchodu). Nejjednodušší podoba výdajového modelu předplkládá:
A) Existenci pouze dvou sektorů: domácnosti a podniků
B) Agregátní poptávka (AD) je vtořena spouřebními výdaji domácností (C – Consumption) a investičními výdaji podniků (I – Investment). Spotřeba přitom představuje veškeré výdaje domácností včetně případných investičních výdajů, zatímco investice představují celkové výdaje podnikové sféry
C) Agregátní důchod (AY), jako součet důchodů domácnsotí, musí být spotřebován (C) nebo uspořen (S).
To znamená, že nepočítáme s existencí podnikových úspor, které mají podobu jednak nevyplacených zisků, jednak důchodů plynoucího z amortizace (opotřebení) fixního kapitálu.
D) V ekonomice existuje dostatek nevyužitých výrobních kapacit a dostatečné množství nevyužité pracovní cíly. Proto nominální mtdy, stejně jako cenová hladina jsou stabilní.
E) Podniky bez problémů průběžně uspokojují domácí poptávku. Na straně nabídky tedy neexistuje žádné omezení. Úroveň produkce plně závisí na efektivní poptávce.
Spotřeba ve výdajovém modelu
V klasickém modelu důchody domácností závisejí na podmínkách rovnováhy na jednotlivých trzích výrobních faktorů. Významnou roli hraje hlavně úroková míra, která ovlivňuje výši úspor a tím i nepřímo úroveň spotřeby. V keynesiánském výdajovém modelu závisí spotřeba na současné úrovni důchodu:
C = f (Y)
Předpokládáme-li, že spotřeba roste s úrovní důchodu, můžeme spotřební funkci zapsat jako libeární funkci ve tvaru:
C = C´ + cY,
C´- autonomní spotřeba (spotřeba nezávislá na důchodu)
Graf 14.2 na straně 306!
Další důležitou charakteristikou spotřební funkce je koeficient c. Jedná se o mezní sklon ke spotřebě:
c = ∆C / ∆Y
- zachycuje přírůstek spotřeby (∆C) jako důsledek přírůstku důchodu (C/Y) se nazývá průměrný sklon ke spotřebě
Protože v našem modelu (viz graf 14.3 na traně 307) lze důchod použít ke spotřěbě (C) nebo jej uspořit (S), představuje funkce úspor, zobrazující závislost úspor na důchodu, zrcadlový obraz spotřební funkce
S = -S´+ sY
I zde je důležitou charakteristikou koeficient s - mezní sklon k úsporám (∆S/∆Y). Podíl úspor na důchodu (S/Y) se nazývá průměrným sklonem k úsporám.
Pokud
Y = C + S
platí
C S ∆C ∆S
1
= + , stejně jako 1 = +
Y Y ∆Y ∆Y
Teorie spotřeby (Keynes)
Pokud se jedná o dlouhodobý vývoj spotřeby, keynesiánská argumentace dochází k následujícím závěrům:
a) v dlouhodobém horizontu spotřební výdaje rostou
b) podíl spotřebních výdajů na důchodu se však snižuje, neboť důchod roste rychleji než spotřeba
c) úkolem státu je podpořit takové změny v rozdělování důchodů, které by vedly ke zvýšení sklonu k spotřebě
Tyto předpoklady však nebyly potvrzeny empiricky. Naopak se ukázalo, že krátkodobě sklon ke spotřebě kolísá vzhledem k poměrně značné citlivosti sklonu k úsporám, a tím i ke spotřebě stabilní. Podíl spotřeby na důchodu se tedy nemění.
Teorie životního cyklu (Modigliani)
O jednotlivcích se předpokládá, že plánují spotřebu a úspory tak, aby dosáhli stavu, že jejich spotřeba bude plynulá a rovnoměrná. Konkrétně to znamená, že během svého aktivního života zvyšují spotřebu v souladu s růstem aktiv. Na konci pracovního života potom začínají tšchto aktiv užívat, takže jejich kladné úspory se mění v záporné.
Teorie permanentního důchodu (Friedman)
Založena na myšlence, že spotřební výdaje jednotlivců závisejí na růstu permanentního důchodu, tj. takového důchodu, o kterém sami spotřebitelé předpokládají, že bude dlouhodobě udržitelný při dané úrovni bohatství a při současné a budoucí úrovni důchodu. Růst tranzitorních důchodů naopak chování spotřebitelů v dlouhodobé perspektivě příliš neovlivňuje.