V hlavní registratuře. Docela snadno mohl někdo vrýt Ohařovi do paměti částečnou kombinaci,

třeba druh aminokyseliny. To by vysvětlilo, co právě teď to zvíře provedlo. Reagovalo na mě.“

„Hrome!“ řekl kapitán.

„Bylo podrážděné, ale ne vzteklé. Někdo mu vryl do paměti právě tolik, aby zavrčelo, když

jsem se ho dotkl.“

„Kdo by mohl něco takového udělat?“ divil se kapitán. „Nemáš tu přece žádné nepřátele,

Guyi.“

„Žádné, o kterých bych věděl.“

„Zítra dáme Ohaře prohlédnout mechanikům.“

„Nešel po mně poprvé,“ řekl Montag. „Minulý měsíc se to stalo dvakrát.“

„Dáme to do pořádku, neboj se.“

Ale Montag se nehnul z místa, stál a přemýšlel o mřížce ventilátoru doma v hale a o tom, co se

skrývá za ní. Kdyby se někdo tady na strážnici dověděl, co má ve ventilátoru, jestlipak by to

„neřekli“ Ohařovi…?

Kapitán přistoupil k poplachovému otvoru a zkoumavě se na Montaga podíval.

„Jen jsem tak uvažoval,“ řekl Montag, „o čem asi Ohař tam dole každou noc přemýšlí. Je

opravdu živý, když na nás vyskočí? Běhá mi z toho mráz po zádech.“

„Nemyslí na nic, na co nechceme, aby myslel.“

„To je smutné,“ řekl tiše Montag, „protože mu nevštěpujeme nic jiného než honit, chytit, zabít.

Je to ostudné, jestli je to všechno, co se může naučit.“

Beatty lehce odfrkl. „K sakru s tím! Ohař je podařená ukázka technické dovednosti, dobrá

puška, která si sama najde cíl a pokaždé zaručí trefu do černého.“

„Právě proto bych se nechtěl stát jeho příští obětí,“ řekl Montag. „Cože? Máš snad kvůli něčemu špatné svědomí?“

Montag k němu prudce vzhlédl. Beatty stál, upřeně na něho zíral, ústa se mu pootevřela a

začala se velmi tiše smát.

Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm dní. A každý den vyšel ven z domu a někde tam v tom

světě byla Clarissa. Jednou ji viděl, jak klátí vlašské ořechy, jednou ji viděl, jak sedí na trávníku a

plete modrý svetr, třikrát nebo čtyřikrát našel u vchodu kytici pozdních květin či hrstku kaštanů v

pytlíčku nebo několik podzimních listů přišpendlených na čtvrtku bílého papíru a připíchnutých na

jeho dveře. Den co den ho Clarissa doprovázela na roh. Jednou pršelo, podruhé bylo jasno, den nato

Vál silný vítr a příští den bylo počasí mírné a klidné a nazítří po tom klidném dnu bylo jako V

nejžhavější peci léta a k večeru měla Clarissa obličej do červena spálený.

„Rád bych věděl,“ řekl jednou, když se chystal sestoupit do stanice podzemní dráhy, „proč se

mi zdá, že vás znám už tolik let?“

„Protože vás mám ráda a nic od vás nechci,“ řekla, „a protože jeden druhému rozumíme.“

„Když jsem s vámi, připadám si strašně starý a mám otcovské pocity.“

„Řekněte mi prosím vás, proč nemáte nějakou dceru, jako jsem já, když máte rád děti?“ zeptala

se.

„Nevím.“

„To neříkáte vážně!“

„Chci říct —“ zarazil se a zavrtěl hlavou. „Zkrátka, moje žena, ta prostě… prostě nikdy žádné

děti nechtěla.“

Dívka se přestala usmívat. „Nezlobte se. Myslela jsem, že si ze mě děláte legraci. Jsem husa.“

„Ne, ne,“ řekl. „To byla správná otázka. Už strašně dlouho nikoho ani nenapadlo se mě na to

zeptat. Byla to správná otázka.“

„Budeme raději mluvit o něčem jiném, chcete? Přivoněl jste si už někdy k suchému listí? Že je

cítit jako skořice? Tu máte, čichněte si.“

„No — opravdu, je to trochu jako skořice.“

Pohlédla na něho čistýma temnýma očima. „Vypadáte vždycky tak překvapeně!“

„Já jsem prostě neměl čas —“

„Díval jste se na ty protažené reklamní tabule, jak jsem vám říkala?“

„Ano, díval.“ Musel se usmát.

„Když se teď smějete, zní to mnohem příjemněji než dřív.“

„Opravdu?“

„Mnohem přirozeněji.“

Bylo mu lehce a dobře. „Proč nejste ve škole? Každý den vás vidím, jak se tu potulujete.“

„Víte, mě nikdo nepostrádá,“ odpověděla. „Říkají, že nejsem družná. Nepletu se mezi ně. Ale

je to divné — já jsem totiž ve skutečnosti hrozně společenská. Záleží na tom, čemu se tak říká,

nemyslíte? Já si myslím, že jsem družná, když s vámi takhle mluvím o různých věcech.“ Zachřestila

několika kaštany, které spadly ze stromu na zahrádce před domem. „Nebo když si povídáme, jak je

svět zvláštní. Stýkat se s lidmi je prima. Ale myslím, že není nic družného na tom, když jich

spoustu seženete dohromady a pak je nenecháte říct ani slovo, co vy na to? Hodina televizního