Výfukového plynu k němu z brouka zanesl výbuch smíchu.

Jeho pravá ruka ležela nad ním, s dlaní otevřenou. Když teď ruku zdvihl, spatřil na samém

konečku prostředníku černou šmouhu, ani ne půl centimetru silnou, v místě, kde se prstu dotkla

pneumatika. Vstával a nevěřícně hleděl na tu černou čárku.

To nebyla policie, napadlo ho.

Rozhlédl se po bulváru. Byl teď jako vymetený. Houf dětí, bůhvíjak starých, snad od dvanácti

do šestnácti, které jely v automobilu, hvízdaly, pokřikovaly a hulákaly, zahlédl něco velmi

neobvyklého — úplnou raritu, člověka, který jde pěšky, a děti si prostě řekly: „Na něj!“ aniž věděly,

že je to uprchlý pan Montag. Byla to tlupa dětí, které si vyjely, aby si zpestřily dlouhou noc

hřmotnou jízdou sedmi nebo osmi set kilometrů v několika málo měsícem ozářených hodinách,

obličeje ledové od větru. Ráno se vrátí nebo se nevrátí, mrtví nebo živí, v tom je to dobrodružství.

Byly by mě zabily, říkal si Montag, potácel se vzduchem, který visel dosud roztržený ve dví,

Vířil kolem něho ve sloupech prachu a dotýkal se jeho odřených tváří. Bez nejmenší příčiny by mě

byly zabily.

Kráčel ke vzdálenému chodníku a poroučel každé noze zvlášť, aby šla a nezastavovala se.

Rozházené knihy nějak posbíral, nevzpomínal si později, že by se byl sehnul a dotkl se jich.

Přendával si je neustále z ruky do ruky, jako by to byly karty, které není s to srovnat.

Rád bych věděl, jestli tihle zabili Clarissu.

Zarazil se a jeho mysl to opakovala, velice nahlas.

Rád bych věděl, jestli tihle zabili Clarissu.

Zatoužil rozběhnout se s křikem za nimi.

Oči se mu zalily slzami.

Zachránilo ho, že upadl. Když řidič vozu uviděl Montaga na zemi, instinktivně si uvědomil, že

kdyby v té rychlosti přejel ležící tělo, mohlo by to vůz převrátit a pasažéry vyklopit. Kdyby byl

Montag zůstal stojícím cílem…?

Prudce oddychoval.

V dálce na bulváru, čtyři bloky odtud, ten brouk zpomalil, vytočil zatáčku na dvou kolech,

rozehnal se zpátky, a vyrovnávaje smyk na nesprávné straně ulice, nabíral rychlost.

Ale Montag už byl pryč, ukrytý v bezpečné tmě postranní uličky, kvůli níž se vydal před

hodinou — nebo to byla jen minuta? — na dlouhou cestu. Stál roztřesený v noční temnotě a jen se

ohlédl, když kolem něho přelétl brouk, smýkl sebou doprostřed autostrády, rozhodil do vzduchu

kolem sebe vír smíchu a zmizel.

A potom, když kráčel v temnotě dál, spatřil helikoptéry, jak padají jako první vločky sněhu na

počátku dlouhé zimy, která se blíží…

V domě bylo ticho.

Montag se přiblížil zezadu, proplížil se těžkou, nocí zrosenou vůní narcisů, růží a vlhké trávy,

nahmatal zadní dvířka, zjistil, že jsou otevřená, vklouzl dovnitř, šel tiše předsíní a naslouchal.

Paní Blacková, říkal si v duchu, spíte tu někde? Není to správné, ale váš manžel to dělal jiným

lidem a nikdy se neptal, jestli je to správné, nikdy si s tím nedělal starosti. A teď, protože jste

požárníkova žena a tohle je váš dům, teď jste na řadě vy, za všechny domy, které váš manžel spálil,

a za lidi, kterým bezmyšlenkovitě ublížil.

Dům neodpověděl.

Schoval knihy v kuchyni a vyšel z domu zpátky do uličky. Ohlédl se — dům doposud ležel v

temnotě a v tichu, ponořený ve spánku.

Cestou přes město, nad nímž se na obloze třepetaly helikoptéry jako cáry papíru, zavolal

požárníky z osamělé telefonní budky před krámem, kde na noc zavírali. Potom stál v studeném

nočním vzduchu, čekal, dokud neuslyšel, jak se v dálce rozezněly poplachové sirény a blížily se,

Salamandři přijížděli, jeli spálit dům pana Blacka, který byl právě v práci, a jeho třesoucí se ženu