- •Věděl, že až se vrátí na požárnickou stanici a mrkne na sebe do zrcadla, bude vypadat jako
- •Vedl k jejich domovům. „Nebude vám vadit, když půjdu s vámi? Já jsem Clarissa McClellanová.“
- •Venku za městem? Víte, že kdysi byly tabule jenom sedm metrů dlouhé? Jenže auta se začala hnát
- •Vrátila se a zvědavě a udiveně si ho prohlížela. „Jste šťastný?“ zeptala se.
- •Všechno kolem se valí do hlubiny V pěnících se, řvoucích vodách ránu vstříc.
- •Všechny prášky, které byly V lahvičce.“
- •Vynechávka, všichni se na mě ze stěn podívají a já doplním, co tam není. Tady třeba řekne ten muž:
- •Vrátil se k ní, přečetl si poslední stránku, přikývl, zavřel text a vrátil jí ho. Vyšel z domu ven
- •Vzít to místo? Vy nejste jako ti ostatní. Už jsem jich pár viděla. Já to vím. Když mluvím, vy se na
- •Vyčistila. Zapálil si cigaretu a vrátil se podívat na Ohaře. Ohař se podobal obrovské včele, která
- •Vyjela dvanácticentimetrová dutá ocelová jehla a vbodla kořisti silnou dávku morfia nebo prokainu.
- •V hlavní registratuře. Docela snadno mohl někdo vrýt Ohařovi do paměti částečnou kombinaci,
- •Vál silný vítr a příští den bylo počasí mírné a klidné a nazítří po tom klidném dnu bylo jako V
- •Vyučování, hodina košíkové nebo baseballu nebo běhu, pak zas hodina dějepisu nahraného na pásek
- •Vnikli dovnitř. Nebyla to ani čistá, ani správná hra. Montag byl úplně vyvedený z míry. Neměla by
- •Vzpomněl si, jak ho tehdy napadlo, že kdyby zemřela, on určitě ani nezaslzí. Protože by to zemřel
- •Venku se pohnul stín, zdvihl se podzimní vítr a opět utichl. Ale V tom tichu něco bylo a on to
- •Vyšla z pokoje, s telestěnou neudělala nic a vrátila se. „Je to lepší?“
- •Vzpomněla.“
- •Vytřeštěně na strop, a na hada-pumpu se zkoumajícím okem, na dva muže s obličejem jako z mýdla
- •Vyšla z místnosti a kapitán Beatty s rukama V kapsách vpochodoval dovnitř.
- •Velká zvířata.“ Zabafal. „Já tě do toho zasvětím.“
- •Výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! a pak už jde všechno k čertu! Roztočte
- •V šampaňském. Hraješ rád baseball, Montagu, že?“
- •Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam,
- •Večer lidé a hovořili, když se jim chtělo hovořit, kolébali se V houpacích židlích nebo mlčeli, když
- •Vrátím a ty o tom ani nevíš. Na venkově je docela zábava. Přejedeš tam spoustu králíků a někdy I
- •Ventilátoru, ale cítil, že se už nikdy nebude moct podívat Beattymu do obličeje. Skrčil se, pak si
- •V poledne jednoho zářivě modrého horkého letního dne seděl kdysi jako chlapec na žlutém
- •Vím, že by mi mohl pomoci. Abych prohlédl. Abych viděl…“
- •Vy nepotřebujete knihy, vy potřebujete něco z toho, co kdysi V knihách bývalo. Přesně totéž by
- •Výrazu. Žijeme V době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z
- •Vrhnout do propasti. Ale my potřebujeme chvíli oddechu. Potřebujeme vědomosti. A za tisíc let si
- •Vy, požárníci, čas od času zorganizujete cirkusové představení, při kterém se zapalují budovy,
- •Válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zas doma. To říkali vojáci. Blesková válka. Pete
- •Vždycky říkali: Žádné slzy, nic takového. Tohle je moje třetí manželství a Petovo taky a oba jsme
- •Vyklonily z křesel. Naslouchaly jeho horečnému oddychování. Tři prázdné stěny pokoje se nyní
- •Vyhynout. A navíc, děti vám jsou někdy hrozně podobné, a to je roztomilé. Dva císařské řezy a bylo
- •Všechny tři ženy už vstaly.
- •Vidět paní Phelpsovou plakat. Možná že mají pravdu. Možná že je lepší nedívat se skutečnosti do
- •Všechno jenom mateš, přestaň!“
- •Vlevo, vpravo, vlevo.
- •Vedle něho cvakl Beatty zapalovačem a oranžový plamínek přivábil Montagův fascinovaný pohled.
- •Vyskočila obrovská ohnivá krůpěj přilnavé tekutiny, hltavě se vrhla na knihy a mrštila jimi o
- •Valící se laviny, ale to už se ho nedotklo.
- •Vzduchu a chcípla. Ale I pak se zdálo, že se mu chce znova dostat na kůži a dopíchnout injekci, která se prožírala masem V jeho noze. Lomcovala jím hrůza I úleva, smíšené pocity člověka, který
- •Vytrvalým kulhavým klusem. Knihy nesl V ruce.
- •Vysychající nádrž víry ve vlastní schopnost zůstat naživu. Chtěl prostě jen vědět, že je na světě
- •Vypovězena.“ Venku tankovali benzin. Muži V broucích se bavili, I zaměstnanci stanice hovořili o motorech, o benzinu a kolik za něj mají dostat. Montag stál a zkoušel se přinutit k pocitu hrůzy z
- •Výfukového plynu k němu z brouka zanesl výbuch smíchu.
- •Vířil kolem něho ve sloupech prachu a dotýkal se jeho odřených tváří. Bez nejmenší příčiny by mě
- •Vyhnat do ranního chladu, až střecha povolí a zřítí se do ohně. Teď zatím ještě spala.
- •Vzduchu slétla k zemi třepetající se helikoptéra podobná groteskní květině.
- •Vykreslený na malé televizní obrazovce, drama, které se dalo vnímat nezaujatě a s vědomím, že V
- •Všude postřik proti hmyzu, jestli nějaký máte. Potom spusťte kropicí automaty na záhonech na
- •Velikostí. Teď musí co nejrychleji začít pracovat cech tkalců azbestu.
- •V noci, napadlo ho, uslyší možná dole pod seníkem zvuky, jako by tam někdo šel. Napne pozornost — posadí se. Zvuky se vzdálí. Lehne si na záda a bude se dívat oknem seníku, velmi
- •Vylezl z řeky.
- •Ve tmě. Nad dlaněmi nehybné obličeje, jimiž vlnilo, pohybovalo a poškubávalo jenom světlo ohně.
- •Vůbec na nic. Přemýšlím o jejích rukách, ale nevidím je dělat vůbec nic. Jenom jí visí u boků nebo
- •Vítr odumřel.
- •Vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé,
Vzduchu slétla k zemi třepetající se helikoptéra podobná groteskní květině.
Tak oni musejí dohrát své představení až do konce, pomyslel si Montag. Cirkus musí
pokračovat, i když za hodinu vypukne válka…
Sledoval tu hru jako v transu, nenapadlo ho utíkat. Připadala mu nesmírně vzdálená a vůbec s
ním nesouvisela. Byla to hra sama pro sebe a jeho se netýkala, úžasná na pohled a ne bez zvláštního
půvabu. To všechno kvůli mně, to všechno se děje kvůli mně! Panebože!
Kdyby se mu zachtělo, mohl se tu zdržet a v pohodlí sledovat celou honičku, všechny její
rychle se střídající fáze, v uličkách, bulvárech, mohl letět po prázdných autostrádách, míjet prázdné
parcely a hřiště — s přestávkami kvůli nezbytným reklamním hlášením — hned zas dál, jinými
uličkami k hořícímu domu manželů Blackových a dál, až konečně dospěje k tomuhle domu, kde
sedí on sám a Faber a popíjejí, zatímco Mechanický Ohař čenichá po poslední stopě, tichý jako
závan smrti a zarazí se zaskřípěním tady pod oknem. A potom, kdyby chtěl, mohl Montag vstát,
přistoupit k oknu, pozorovat přes rameno obrazovku, otevřít okno, vyklonit se, ohlédnout se a
spatřit dramatický výjev se sebou samým, svou vlastní siluetu, svůj obraz, jak tu stojí, ostře
Vykreslený na malé televizní obrazovce, drama, které se dalo vnímat nezaujatě a s vědomím, že V
jiných pokojích ho vidí v životní velikosti, v přirozených barvách, v dokonalých dimenzích! A
kdyby dobře napjal zrak, stačil by se ještě zahlédnout okamžik před rozplynutím v zapomnění,
postřehl by, jak do něho vniká injekční jehla pro uspokojení bůhvíkolika televizních čumilů, které
před několika minutami vzbudilo šílené vytí sirén z telestěn jejich obývacího pokoje, a vyzvalo je,
aby se přišli podívat na ohromné představení, na štvanici, na senzační drama s jediným hrdinou.
Měl by čas, aby něco řekl? Nemohl by snad, až ho Ohař popadne před zraky deseti nebo
dvaceti milionů lidí, nemohl by shrnout své osudy za poslední týden v jedinou větu, v jediné slovo,
které by lidem uvízlo v hlavě dlouho po tom, co se Ohař otočí a odnese ho v kleštích svých tlap do
tmy, co se kamera zastaví a bude sledovat netvora zmenšujícího se v dálce v nádherném vyšumění
scény? Co by tak mohl jediným slovem, několika málo slovy říct, aby to z jejich obličejů strhlo
masku spokojenosti, aby je to probudilo?
„Podívej se,“ zašeptal Faber. Z helikoptéry vyklouzlo něco, co nebylo ani stroj, ani zvíře, ani mrtvé, ani živé, a žhnulo to
bledě zelenou září. Postavilo se to poblíž doutnajících trosek Montagova domu, muži k tomu
donesli jeho odhozený plamenomet a přistrčili ho pod Ohařův čumák. Ozvalo se zavíření, cvakot,
mručení.
Montag zavrtěl hlavou, vstal a dopil, co zbylo ve sklenici. „Mám nejvyšší čas. Promiňte, je mi
to líto.“
„Čeho je ti líto? Mne? Mého domu? Já si to všechno zasloužím. Proboha uteč! Snad se mi je
tady podaří zdržet —“
„Počkejte. Nemá smysl, aby vás odhalili. Až zmizím, spalte přikrývku z postele, které jsem se
dotkl. Hoďte křeslo z obývacího pokoje do spalovací pece. Otřete nábytek lihem, otřete kliky.
Spalte kobereček z pokoje. Ve všech místnostech spusťte naplno filtrační ventilátor a rozprašte