Vzduchu slétla k zemi třepetající se helikoptéra podobná groteskní květině.

Tak oni musejí dohrát své představení až do konce, pomyslel si Montag. Cirkus musí

pokračovat, i když za hodinu vypukne válka…

Sledoval tu hru jako v transu, nenapadlo ho utíkat. Připadala mu nesmírně vzdálená a vůbec s

ním nesouvisela. Byla to hra sama pro sebe a jeho se netýkala, úžasná na pohled a ne bez zvláštního

půvabu. To všechno kvůli mně, to všechno se děje kvůli mně! Panebože!

Kdyby se mu zachtělo, mohl se tu zdržet a v pohodlí sledovat celou honičku, všechny její

rychle se střídající fáze, v uličkách, bulvárech, mohl letět po prázdných autostrádách, míjet prázdné

parcely a hřiště — s přestávkami kvůli nezbytným reklamním hlášením — hned zas dál, jinými

uličkami k hořícímu domu manželů Blackových a dál, až konečně dospěje k tomuhle domu, kde

sedí on sám a Faber a popíjejí, zatímco Mechanický Ohař čenichá po poslední stopě, tichý jako

závan smrti a zarazí se zaskřípěním tady pod oknem. A potom, kdyby chtěl, mohl Montag vstát,

přistoupit k oknu, pozorovat přes rameno obrazovku, otevřít okno, vyklonit se, ohlédnout se a

spatřit dramatický výjev se sebou samým, svou vlastní siluetu, svůj obraz, jak tu stojí, ostře

Vykreslený na malé televizní obrazovce, drama, které se dalo vnímat nezaujatě a s vědomím, že V

jiných pokojích ho vidí v životní velikosti, v přirozených barvách, v dokonalých dimenzích! A

kdyby dobře napjal zrak, stačil by se ještě zahlédnout okamžik před rozplynutím v zapomnění,

postřehl by, jak do něho vniká injekční jehla pro uspokojení bůhvíkolika televizních čumilů, které

před několika minutami vzbudilo šílené vytí sirén z telestěn jejich obývacího pokoje, a vyzvalo je,

aby se přišli podívat na ohromné představení, na štvanici, na senzační drama s jediným hrdinou.

Měl by čas, aby něco řekl? Nemohl by snad, až ho Ohař popadne před zraky deseti nebo

dvaceti milionů lidí, nemohl by shrnout své osudy za poslední týden v jedinou větu, v jediné slovo,

které by lidem uvízlo v hlavě dlouho po tom, co se Ohař otočí a odnese ho v kleštích svých tlap do

tmy, co se kamera zastaví a bude sledovat netvora zmenšujícího se v dálce v nádherném vyšumění

scény? Co by tak mohl jediným slovem, několika málo slovy říct, aby to z jejich obličejů strhlo

masku spokojenosti, aby je to probudilo?

„Podívej se,“ zašeptal Faber. Z helikoptéry vyklouzlo něco, co nebylo ani stroj, ani zvíře, ani mrtvé, ani živé, a žhnulo to

bledě zelenou září. Postavilo se to poblíž doutnajících trosek Montagova domu, muži k tomu

donesli jeho odhozený plamenomet a přistrčili ho pod Ohařův čumák. Ozvalo se zavíření, cvakot,

mručení.

Montag zavrtěl hlavou, vstal a dopil, co zbylo ve sklenici. „Mám nejvyšší čas. Promiňte, je mi

to líto.“

„Čeho je ti líto? Mne? Mého domu? Já si to všechno zasloužím. Proboha uteč! Snad se mi je

tady podaří zdržet —“

„Počkejte. Nemá smysl, aby vás odhalili. Až zmizím, spalte přikrývku z postele, které jsem se

dotkl. Hoďte křeslo z obývacího pokoje do spalovací pece. Otřete nábytek lihem, otřete kliky.

Spalte kobereček z pokoje. Ve všech místnostech spusťte naplno filtrační ventilátor a rozprašte