- •Věděl, že až se vrátí na požárnickou stanici a mrkne na sebe do zrcadla, bude vypadat jako
- •Vedl k jejich domovům. „Nebude vám vadit, když půjdu s vámi? Já jsem Clarissa McClellanová.“
- •Venku za městem? Víte, že kdysi byly tabule jenom sedm metrů dlouhé? Jenže auta se začala hnát
- •Vrátila se a zvědavě a udiveně si ho prohlížela. „Jste šťastný?“ zeptala se.
- •Všechno kolem se valí do hlubiny V pěnících se, řvoucích vodách ránu vstříc.
- •Všechny prášky, které byly V lahvičce.“
- •Vynechávka, všichni se na mě ze stěn podívají a já doplním, co tam není. Tady třeba řekne ten muž:
- •Vrátil se k ní, přečetl si poslední stránku, přikývl, zavřel text a vrátil jí ho. Vyšel z domu ven
- •Vzít to místo? Vy nejste jako ti ostatní. Už jsem jich pár viděla. Já to vím. Když mluvím, vy se na
- •Vyčistila. Zapálil si cigaretu a vrátil se podívat na Ohaře. Ohař se podobal obrovské včele, která
- •Vyjela dvanácticentimetrová dutá ocelová jehla a vbodla kořisti silnou dávku morfia nebo prokainu.
- •V hlavní registratuře. Docela snadno mohl někdo vrýt Ohařovi do paměti částečnou kombinaci,
- •Vál silný vítr a příští den bylo počasí mírné a klidné a nazítří po tom klidném dnu bylo jako V
- •Vyučování, hodina košíkové nebo baseballu nebo běhu, pak zas hodina dějepisu nahraného na pásek
- •Vnikli dovnitř. Nebyla to ani čistá, ani správná hra. Montag byl úplně vyvedený z míry. Neměla by
- •Vzpomněl si, jak ho tehdy napadlo, že kdyby zemřela, on určitě ani nezaslzí. Protože by to zemřel
- •Venku se pohnul stín, zdvihl se podzimní vítr a opět utichl. Ale V tom tichu něco bylo a on to
- •Vyšla z pokoje, s telestěnou neudělala nic a vrátila se. „Je to lepší?“
- •Vzpomněla.“
- •Vytřeštěně na strop, a na hada-pumpu se zkoumajícím okem, na dva muže s obličejem jako z mýdla
- •Vyšla z místnosti a kapitán Beatty s rukama V kapsách vpochodoval dovnitř.
- •Velká zvířata.“ Zabafal. „Já tě do toho zasvětím.“
- •Výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! a pak už jde všechno k čertu! Roztočte
- •V šampaňském. Hraješ rád baseball, Montagu, že?“
- •Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam,
- •Večer lidé a hovořili, když se jim chtělo hovořit, kolébali se V houpacích židlích nebo mlčeli, když
- •Vrátím a ty o tom ani nevíš. Na venkově je docela zábava. Přejedeš tam spoustu králíků a někdy I
- •Ventilátoru, ale cítil, že se už nikdy nebude moct podívat Beattymu do obličeje. Skrčil se, pak si
- •V poledne jednoho zářivě modrého horkého letního dne seděl kdysi jako chlapec na žlutém
- •Vím, že by mi mohl pomoci. Abych prohlédl. Abych viděl…“
- •Vy nepotřebujete knihy, vy potřebujete něco z toho, co kdysi V knihách bývalo. Přesně totéž by
- •Výrazu. Žijeme V době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z
- •Vrhnout do propasti. Ale my potřebujeme chvíli oddechu. Potřebujeme vědomosti. A za tisíc let si
- •Vy, požárníci, čas od času zorganizujete cirkusové představení, při kterém se zapalují budovy,
- •Válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zas doma. To říkali vojáci. Blesková válka. Pete
- •Vždycky říkali: Žádné slzy, nic takového. Tohle je moje třetí manželství a Petovo taky a oba jsme
- •Vyklonily z křesel. Naslouchaly jeho horečnému oddychování. Tři prázdné stěny pokoje se nyní
- •Vyhynout. A navíc, děti vám jsou někdy hrozně podobné, a to je roztomilé. Dva císařské řezy a bylo
- •Všechny tři ženy už vstaly.
- •Vidět paní Phelpsovou plakat. Možná že mají pravdu. Možná že je lepší nedívat se skutečnosti do
- •Všechno jenom mateš, přestaň!“
- •Vlevo, vpravo, vlevo.
- •Vedle něho cvakl Beatty zapalovačem a oranžový plamínek přivábil Montagův fascinovaný pohled.
- •Vyskočila obrovská ohnivá krůpěj přilnavé tekutiny, hltavě se vrhla na knihy a mrštila jimi o
- •Valící se laviny, ale to už se ho nedotklo.
- •Vzduchu a chcípla. Ale I pak se zdálo, že se mu chce znova dostat na kůži a dopíchnout injekci, která se prožírala masem V jeho noze. Lomcovala jím hrůza I úleva, smíšené pocity člověka, který
- •Vytrvalým kulhavým klusem. Knihy nesl V ruce.
- •Vysychající nádrž víry ve vlastní schopnost zůstat naživu. Chtěl prostě jen vědět, že je na světě
- •Vypovězena.“ Venku tankovali benzin. Muži V broucích se bavili, I zaměstnanci stanice hovořili o motorech, o benzinu a kolik za něj mají dostat. Montag stál a zkoušel se přinutit k pocitu hrůzy z
- •Výfukového plynu k němu z brouka zanesl výbuch smíchu.
- •Vířil kolem něho ve sloupech prachu a dotýkal se jeho odřených tváří. Bez nejmenší příčiny by mě
- •Vyhnat do ranního chladu, až střecha povolí a zřítí se do ohně. Teď zatím ještě spala.
- •Vzduchu slétla k zemi třepetající se helikoptéra podobná groteskní květině.
- •Vykreslený na malé televizní obrazovce, drama, které se dalo vnímat nezaujatě a s vědomím, že V
- •Všude postřik proti hmyzu, jestli nějaký máte. Potom spusťte kropicí automaty na záhonech na
- •Velikostí. Teď musí co nejrychleji začít pracovat cech tkalců azbestu.
- •V noci, napadlo ho, uslyší možná dole pod seníkem zvuky, jako by tam někdo šel. Napne pozornost — posadí se. Zvuky se vzdálí. Lehne si na záda a bude se dívat oknem seníku, velmi
- •Vylezl z řeky.
- •Ve tmě. Nad dlaněmi nehybné obličeje, jimiž vlnilo, pohybovalo a poškubávalo jenom světlo ohně.
- •Vůbec na nic. Přemýšlím o jejích rukách, ale nevidím je dělat vůbec nic. Jenom jí visí u boků nebo
- •Vítr odumřel.
- •Vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé,
Venku se pohnul stín, zdvihl se podzimní vítr a opět utichl. Ale V tom tichu něco bylo a on to
slyšel. Bylo to jako dech vydýchnutý na okno. Bylo to jako řídký proužek zelenavého světélkujícího
dýmu, jako pohyb obrovského říjnového listu odvanutého pryč přes trávník.
Ohař, napadlo ho. Je dnes v noci venku. Je to on. Kdybych otevřel okno…
Neotevřel okno.
Ráno ho mrazilo a měl horečku. „Nebudeš přece nemocný,“ řekla Mildred.
Zavřel rozpálené oči. „Jsem.“
„Ale včera ti bylo dobře.“
„Ne, nebylo mi dobře.“ Slyšel, jak v saloně huláká rodinka.
Mildred udiveně stála u jeho postele. Cítil, že tam stojí, viděl ji, aniž otevřel oči: vlasy spálené
chemikáliemi, až byly jako křehká sláma, oči zamžené jakýmsi zákalem, který nebylo vidět, ale dal
se tušit někde hluboko za panenkami, nabarvené našpulené rty, tělo odtučňovací kúrou vyhublé jako
kudlanka nábožná, maso podobné bílé slanině. Nemohl se upamatovat, že by někdy byla vypadala
jinak.
„Přineseš mi aspirin a trochu vody?“
„Musíš vstát,“ řekla. „Je poledne. Spal jsi o pět hodin déle než obyčejně.“
„Nevypnula bys telestěnu?“ požádal ji.
„Je tam zrovna moje rodinka.“
„Nemůžeš ji vypnout, ani když mi není dobře?“
„Zeslabím ji.“
Vyšla z pokoje, s telestěnou neudělala nic a vrátila se. „Je to lepší?“
„Díky.“
„Vysílají můj oblíbený program,“ řekla.
„Dáš mi ten aspirin?“
„Když tys ještě nikdy nebyl nemocný!“ Opět se otočila k odchodu.
„No tak teď jsem. Dnes nepůjdu do práce. Zavolej místo mě Beattymu.“
„Včera v noci jsi byl legrační.“ Zastavila se ve dveřích provázená jemným bzučením.
„Kde máš ten aspirin?“ Podíval se na sklenici vody, kterou mu podávala.
„Ach!“ Vrátila se znovu do koupelny. „Stalo se něco?“
„Jenom požár, nic víc.“
„Zažila jsem prima večer,“ řekla v koupelně.
„Cos dělala?“
„Dívala jsem se na telestěny.“
„Co vysílali?“
„Pořady.“
„Jaké pořady?“
„Jedny z nejlepších, jaké kdy hráli.“
„O čem?“
„Vždyť víš, o partě.“
„Ach ano, o partě, o partě, o partě!“ Chtěl zamáčknout bolest v očích a najednou se mu ze
zápachu petroleje udělalo špatně, až začal zvracet.
Vešla Mildred provázená bzukotem. Překvapilo ji to. „Pročs to udělal?“
Polekaně se podíval na podlahu. „S knihami jsme spálili nějakou stařenu.“
„Ještě že se koberec dá omýt, to je výhoda.“ Přinesla mop a dala se do práce. „Byla jsem včera
u Heleny.“
„Copak na tvé telestěně nešel program chytit?“
„Šel, ale já ráda chodím na návštěvy.“
Vrátila se do salonu. Slyšel, jak si prozpěvuje.
„Mildred?“ zavolal.
Objevila se se zpěvem na rtech a lehce luskala prsty.
„Nezeptáš se mě, jak to včera bylo?“ řekl.
„Co jak bylo?“
„Spálili jsme tisíc knih. Spálili jsme nějakou ženu.“
„No a?“
Salon explodoval rámusem.
„Spálili jsme výtisky Danta a Swifta a Marca Aurelia.“
„To byl nějaký Evropan, ne?“ „Něco takového.“
„Nebyl to radikál?“
„Jakživ jsem ho nečetl.“
„Byl to radikál.“ Mildred si hrála s telefonem. „Nechceš na mně, abych zavolala kapitánu
Beattymu, že ne?“
„Musíš!“
„Nekřič na mě!“
„Já jsem nekřičel.“ Najednou se v posteli vztyčil a třásl se, rozzuřený a zrudlý hněvem. V
horkém vzduchu řvaly telestěny. „Já mu zavolat nemůžu. Já mu nemůžu říct, že jsem nemocný.“
„Proč?“
Protože máš strach, pomyslel si. Jsi jako dítě, které předstírá, že je nemocné, a bojí se zavolat,
protože po pár slovech by rozhovor vypadal takhle: „Ano, už je mi líp, pane kapitáne. V deset večer
jsem tam.“
„Nic ti není,“ řekla Mildred.
Montag klesl zpátky do postele. Sáhl pod polštář. Kniha, kterou tam ukryl, byla stále na svém
místě.
„Mildred, co bys tomu říkala, kdybych — prostě kdybych na čas nechal zaměstnání?“
„Ty chceš všechno nechat plavat? Po všech těch letech práce! A jen proto, že nějakou ženskou
a její knížky —“
„Mělas ji vidět, Millie!“
„Co je mi do ní, neměla mít knihy. Byla za to odpovědná, to si měla uvědomit. Nenávidím ji.
Pomátla tě a my teď přijdeme o všechno, o dům, o zaměstnání, o všechno.“
„Tys tam nebyla, tys to neviděla,“ řekl. „V knihách musí něco být. Něco, co si nedovedeme
představit, když kvůli tomu zůstane žena v hořícím domě, něco v nich musí být. Jen tak pro nic za
nic by tam člověk nezůstal.“
„Neměla rozum.“
„Měla zrovna takový rozum jako ty nebo já, možná lepší, a my jsme ji spálili.“
„To je pro mě jako loňský sníh.“
„Ne, žádný sníh, to je oheň! Vidělas někdy spálený dům? Doutná několik dní. A tenhle oheň
pro mě do smrti nezhasne. Bože! Celou noc jsem se v duchu snažil ho uhasit. Jsem už z toho
šílený.“
„Na tos měl myslet, než ses stal požárníkem.“
„Myslet! Copak jsem měl na vybranou? Můj dědeček a můj otec byli požárníci. Dělal jsem
prostě bez přemýšlení všechno po nich.“
Telestěna hrála taneční šlágr.
„Dnes máš ranní směnu,“ řekla Mildred. „Už jsi měl být dvě hodiny pryč. Právě jsem si na to