Valící se laviny, ale to už se ho nedotklo.

Beatty se zašklebil svým nejneodolatelnějším způsobem: „Ano, tohle je jeden z prostředků jak

si získat pozornost. Namířit na člověka pušku a donutit ho, aby si poslechl tvou řeč. Tak spusť. O

čem to tentokrát bude? Proč na mě nezablekotáš něco ze Shakespeara, ty amatérský snobe?

,Neděsím se tvých hrozeb, Cassie, neboť ctnost je mi tak silnou zbrojí, že ony letí kolem mne jak

líný vánek, jehož si nevšímám.‘ Že mi to jde? Tak do toho, ty antikvární literáte, zmáčkni

kohoutek!“ Udělal krok směrem k Montagovi.

Montag se ozval: „Nikdy jsme nepálili, co se spálit mělo…“

„Dej mi to, Guyi,“ řekl Beatty se strnulým úsměvem.

A pak z něho najednou byla ječící pochodeň, poskakující, převalující se, drmolící panáček, už

nic lidského nebo známého, osamělý plamen, který se svíjel na trávníku, jak na něho Montag stříkl

jedinou dlouhou dávku tekutého ohně. Ozvalo se zasyčení, jako když pleskne veliká slina na

rozžhavená kamna, zabublání a zašumění pěny, jako by někdo nasypal sůl na strašlivého černého

slimáka a proměnil jej tím v odporný sliz, obalený žlutou pěnou. Montag zavřel oči a řval, řval a

namáhal se zvednout ruce k uším, aby si je zacpal a umlčel ty zvuky. Beatty sebou zaškubal, znova

a ještě jednou, a nakonec se zhroutil sám do sebe jako roztavená vosková figurka a zůstal tiše ležet.

Druzí dva požárníci se nepohnuli.

Montagovi se udělalo špatně, ale ovládl se a namířil na ně plamenomet. „Otočte se!“

Otočili se, po jejich zsinalých obličejích stékaly pramínky potu. Srazil jim helmy, praštil je do

hlavy a oni padli jeden přes druhého. Skáceli se a zůstali bez hnutí ležet.

Zašustění osamělého podzimního listu.

Otočil se a před ním stál Mechanický Ohař.

Byl už v polovině trávníku, blížil se ze stínu, pohyboval se s tak hbitou lehkostí, že se podobal

osamělému hustému mráčku černošedého kouře, který tiše žene vítr.

Odrazil se k poslednímu mohutnému skoku a padal z výšky více než jednoho metru nad jeho

hlavou, pavouci nohy se na něho sápaly, prokainová jehla vylétla z jediného zlověstného zubu.

Montag ho zachytil ohnivým květem, úžasným kalichem, který okolo kovového psa rozevřel žluté a

modré okvětní plátky a potáhl ho novým obalem ve chvíli, kdy Ohař do Montaga vrazil a odhodil

ho i s plamenometem, až narazil na peň stromu. Zlomek okamžiku předtím, než oheň Ohaře popadl,

mrštil jím do vzduchu, vylomil kovové kosti z kloubů a vyrval mu vnitřnosti jediným zášlehem

červeně jako raketa připoutaná k ulici, cítil Montag, jak mu zvíře zašmátralo po noze, jak ji sevřelo

a vbodlo do ní jehlu. Montag ležel a hleděl na tu mrtvou-živou věc, jak zahrabala pahýly do

Vzduchu a chcípla. Ale I pak se zdálo, že se mu chce znova dostat na kůži a dopíchnout injekci, která se prožírala masem V jeho noze. Lomcovala jím hrůza I úleva, smíšené pocity člověka, který

uhnul právě včas, takže ho blatník auta fičícího rychlostí sto čtyřiceti kilometrů za hodinu jenom

odřel na koleně. Měl strach vstát, měl strach, že se možná vůbec nebude schopen postavit na

znecitlivělou nohu. Omráčení v omráčení se propadalo v omráčení…

Co teď…?

Ulice prázdná, dům hořel jako zbytek staré divadelní kulisy, ostatní domy tonuly ve tmě, tady

Ohař, tamhle Beatty, na jiném místě dva další požárníci a Salamandr…? Vytřeštil oči na obrovský

stroj. Ten musí taky zmizet.

No tak ukaž, jak jsi na tom bledě, říkal si v duchu. Zvedni se. Pomalu, pomaloučku… táák.

Stál a měl jen jednu nohu. Druhá byla špalek zuhelnatělého sosnového dřeva, který vlekl sebou

jako pokání za nějaký tajemný hřích… Když na ni přenesl váhu těla, déšť stříbrných jehel projel

lýtkem po celé délce a kolenem vylétl. Zavzlykal. Honem, honem, ty tam, tady nemůžeš zůstat!

V několika domech znovu rozsvítili světla, snad kvůli událostem, které se právě zběhly, nebo

pro abnormální ticho po zápase. To Montag nevěděl. Kulhal mezi troskami domu, chytal se za

poraněnou nohu, když zůstávala vzadu, mluvil, kňučel a řval na ni rozkazy, proklínal ji a

handrkoval se s ní, aby pro něho pracovala, když je to teď životně důležité. V temnotě zaslechl

volání několika lidí a výkřiky. Dostal se na zadní dvorek a do uličky za domem. Beatty, teď už nejsi

problém, letělo mu hlavou. Vždycky jsi říkal, nezkoušejte problémy řešit, spalte je. A vidíš, já jsem

teď udělal obojí. Sbohem, kapitáne.

Ve tmě klopýtal uličkou pryč.

Pokaždé, když našlápl na nohu, explodovaly mu v ní výstřely z pušky a on si v duchu říkal, jsi

blázen, zatracený blázen, pitomec, strašný pitomec, zatracený pitomec a blázen; koukni se na to

boží dopuštění, jak to teď chceš dát do pořádku, koukni se na to boží dopuštění, co si s tím počneš!

Co hrdost — k čertu — a charakter, tys to všechno hodil do starého železa, hned na začátku chytneš

všechno za špatný konec. Ale přišlo to tak najednou, jedno za druhým, Beatty, ty ženské, Mildred,

Clarissa, všechno. Jen se nevymlouvej, nevymlouvej se! Blázne, ty blázne, jdi, běž se jim vzdát!

Ne, zachráníme, co budeme moct, uděláme, co ještě zbývá udělat. Když už musíme pálit,

vezmeme jich ještě několik s sebou. Počkat!

Vzpomněl si na knihy a otočil se. Co kdyby přece jen…

Několik knih našel na místě, kde je uložil — u plotu zahrádky. Mildred, Bůh jí žehnej, si všech

nevšimla. Čtyři knihy ležely dosud tam, kde je schoval. Nocí vyly hlasy, světla reflektorů kroužila

kolem dokola. Jiní Salamandři řvali, v dálce slyšel jejich motory, a policejní sirény si razily cestu

městem.

Montag vzal čtyři zbylé knihy a hopsal, pajdal, hopsal uličkou a najednou upadl, jako by mu

někdo sťal hlavu a leželo tu jenom tělo. V nitru jej cosi škubnutím zastavilo a svalilo na zem. Zůstal

ležet na místě, kde se zhroutil, a vzlykal, nohy přitažené k tělu a obličej slepě přitisknutý na

štěrkový chodník.

Beatty si přál zemřít.

V záchvatu pláče si Montag uvědomil, že je to pravda. Beatty si přál zemřít. Jen tak tam stál,

ve skutečnosti se ani nepokusil o záchranu, jenom stál, dělal si legraci a popichoval, napadlo

Montaga, a ta myšlenka postačila k udušení pláče a k tomu, aby nabral dech. Je to zvláštní — tak

strašně si přát umřít, že necháte ozbrojeného člověka volně chodit kolem a pak, místo abyste mlčel

a zůstal naživu, křičíte na lidi dál a popichujete je, až je rozzuříte, a pak…

V dálce zvuk běžících nohou.

Montag se posadil. Koukej odtud zmizet. Rychle, vstávej, vstaň, tady sedět nemůžeš! Ale

pořád ještě brečel a s tím musí přestat. Už to přecházelo. Nechtěl nikoho zabít, ani Beattyho ne.

Útroby se mu křečovitě sevřely a scvrkly se, jako by mu je někdo ponořil do kyseliny. Zvedl se mu

žaludek. Viděl Beattyho v plamenech, nehybného, škubajícího sebou na trávníku. Kousal se do

zaťatých kloubů. Lituji toho, lituji toho, ach Bože, lituji…

Zkoušel si všechno srovnat v hlavě, vrátit se k normálním běhu života, jak ho žil ještě před

několika dny, ještě před sítem a pískem, před Pelhamovou pastou, před hlasy motýlů, světluškami,

poplachy a výpravami, bylo toho na několik málo dní příliš mnoho, po pravdě řečeno příliš mnoho na celý život.

Kroky běžely na vzdáleném konci uličky.

„Vstávej!“ poručil si. „Ksakru, vstaň!“ oslovil nohu a stál. Bolest jako by mu zatloukala do

kolena hřebíky, pak jenom látací jehly a nakonec obyčejné zavírací špendlíky, a když se asi padesáti

dalšími poskoky odšoural kus dál a zadřel si přitom do dlaně spoustu třísek z dřevěného plotu,

bodání bylo už jen jako sprška vařící vody, kterou mu někdo rozprášil na nohu. A konečně byla

noha opět jeho vlastní nohou. Bál se, aby si v běhu nezlomil uvolněný kotník. Nasál hlubokou noc

do otevřených úst a vydechl ji zbledlou, tíhu černi zanechal uvnitř v sobě a vydal se vpřed