Vyskočila obrovská ohnivá krůpěj přilnavé tekutiny, hltavě se vrhla na knihy a mrštila jimi o

stěnu. Montag vešel do ložnice, dvakrát vypálil a manželské postele se prudce vzňaly se syčivým

šepotem, s žárem, vášní a jasem větším, než by si byl pomyslel, že v nich může být. Spálil stěny

ložnice a toaletní stolek, protože chtěl všechno změnit, křesla, stoly a v jídelně stříbrné nádobí a

talíře z umělé hmoty, všechno, co mu připomínalo, že žil tady v tom prázdném domě s podivínskou

ženou, která na něho zítra zapomene, která odešla a už na něho možná zapomněla, neboť naslouchá

zvukům, které do ní bez ustání vlévá rádiová mušlička, jak jede osamělá městem. A stejně jako

dřív: bylo to dobré — pálit, cítil, že ho oheň neodolatelně přitahuje, že ho drží, rve, sápe vejpůl a

nesmyslný problém odkládá stranou. Pokud neexistuje žádné řešení, dobrá, pak se musí odstranit

problém. Na všechno je nejlepší oheň!

„Knihy, Montagu!“

Knihy vyskakovaly a tančily jako smažící se ptáci, jejichž křídla žhnou červenými a žlutými

pery.

A pak vešel do salonu, kde byla ve spánek pohroužena ta veliká idiotská strašidla se svými

bezbarvými myšlenkami a sněžnými sny. Vypálil na každou ze tří prázdných stěn a zevnitř na něj

zasyčelo vzduchoprázdno. Prázdnota se ozvala ještě prázdnějším hvizdem, nesmyslným zaječením.

Pokusil se zamyslet nad vzduchoprázdnem, na němž se producírovala nicota, ale nebyl toho

schopen. Zadržel dech, aby mu vzduchoprázdno nevniklo do plic. Skoncoval s tou strašnou

prázdnotou, obrátil se k odchodu a hodil pokoji darem obrovskou jasně žlutou ohnivou kytici.

Ohnivzdorný obal z umělé hmoty, jímž bylo všechno potaženo, pukl pod ostřím plamenů a dům se

začal zmítat v ohni.

„Až budeš úplně hotov,“ ozval se za ním Beatty, „jsi zatčen.“

Dům se rozpadl v rudé uhlíky a černý popel. Sesul se na hromádku ospalých růžově šedých

oharků, nad ním se vznášel chochol kouře, stoupal a zvolna vlál po obloze sem tam. Bylo půl čtvrté

ráno. Zástupy odtáhly domů. Obrovské cirkusové stany splaskly, zřítily se, zbyly z nich jen oharky

a štěrk a představení skončilo.

Montag stál s plamenometem v zemdlených rukou, na blůze v podpaží velké ostrovy potu, na

obličeji šmouhy od sazí. Ostatní požárníci čekali za ním v temnotě, doutnající základy domu

slabounce ozařovaly jejich tváře.

Montag dvakrát naprázdno otevřel ústa, než si dokázal v hlavě srovnat myšlenky.

„To moje žena zavolala požárníky?“

Beatty přikývl. „Ale její přítelkyně nás volaly dřív, jenže to jsem nechal plavat. Neminulo by tě

to v žádném případě. Byla to od tebe pěkná hloupost, recitovat si klidně a bezstarostně básničky.

Něco takového může udělat jen pitomec a snob. Dejte člověku pár veršíčků a hned má dojem, že je

pánem tvorstva! Ty si myslíš, že se svýma knihama můžeš chodit po vodě. Jenže svět se docela

dobře obejde bez nich. Podívej, kam tě dostaly! Jsi v pěkné kaši. Jestli v ní zamíchám jen malíkem,

utopíš se!“

Montag nebyl s to udělat jediný pohyb. S ohněm přišlo obrovské zemětřesení, srovnalo dům se

zemí, někde pod ním ležela Mildred a celý jeho život a on se nedokázal pohnout. Zemětřesení mu

dosud otřásalo, chvělo a zmítalo nitrem a on stál s koleny podklesávajícími pod velikým nákladem únavy, zmatenosti a potupy a dovolil Beattymu, aby ho udeřil, aniž zdvihl ruku k obraně.

„Montagu, ty idiote, ty pitomý blázne, jaký jsi k tomu měl důvod?“

Montag neslyšel, byl daleko, v duchu prchal, zmizel a zanechal svoje mrtvé, sazemi pomazané

tělo, ať vrávorá před jiným bláznivým šílencem.

„Montagu, uteč odtamtud!“ řekl Faber.

Montag naslouchal.

Beatty ho praštil do hlavy, až se zamotal a klesl nazad. Zelený náboj, v němž šeptal a volal

Faberův hlas, vypadl na chodník. Beatty po něm chňapl, zašklebil se, zvedl ho. Přidržel si ho k

uchu, napůl uvnitř, napůl ven.

Montag slyšel vzdálený volající hlas: „Montagu, nestalo se ti nic?“

Beatty vytáhl zelený náboj z ucha a strčil si ho do kapsy. „Aha — tak ono v tom vězí něco víc,

než by mě napadlo. Viděl jsem, jak nakláníš hlavu a posloucháš. Nejdřív jsem si myslel, že máš

mušličku. Ale když jsi potom najednou zchytřel, hned mi to bylo divné. Po téhle stopě půjdeme a

na toho tvého přítele si posvítíme.“

„Ne!“ vykřikl Montag.

Trhl bezpečnostní pojistkou plamenometu. Beatty pohyb jeho prstů postřehl a oči se mu

maloučko rozšířily. Montag v nich spatřil překvapení a pohlédl na své ruce, aby zjistil, co to zas

provedly. Když na to později vzpomínal, nedokázal posoudit, jestli mu konečný popud k vraždě

daly jeho ruce nebo Beattyho reakce na jejich pohyb. Kolem uší mu zahřmělo poslední zadunění