Vzpomněl si, jak ho tehdy napadlo, že kdyby zemřela, on určitě ani nezaslzí. Protože by to zemřel

někdo neznámý, tvář z ulice, obrázek z novin. A najednou to bylo všechno tak strašlivé, že se

rozplakal, ne nad smrtí, ale nad myšlenkou, že by nad smrtí neplakal, bláhový, prázdný člověk u bláhové, prázdné ženy, jejíž nitro hladový had ještě víc vysál.

Čím to, divil se, že je člověk tak prázdný? Kdo ho to vyprazdňuje? A nedávno ta hrozná kytka,

ta pampeliška! Ta tomu nasadila korunu! „To je ale hanba, vy nejste vůbec do nikoho zamilovaný!“

A proč ne?

Nu, protože když se nad tím člověk upřímně zamyslí, copak mezi ním a Mildred nestojí stěna?

A doslova ne jenom jedna stěna, ale prozatím vlastně tři! A pořádně drahé! A ti strýčkové, ty tety, ti

bratránkové a sestřenice, ty neteře, ti synovci, kteří na těch stěnách bydlí, ta užvaněná banda opic,

která drmolí o ničem, o ničem, o ničem a hodně nahlas, nahlas, nahlas. Od samého počátku si jim

zvykl říkat rodinka. „Copak dnes dělá strýček Louis?“ — „Kdo?“ — „A teta Maude?“ — Když

občas přemítal o Mildred, vybavila se mu nejčastěji představa děvčátka v pralese beze stromů (je to

divné!) nebo spíš děvčátka ztraceného v rovině, kde kdysi bývaly stromy (jejich nehmotné tvary tu

člověk všude cítil), děvčátka uprostřed „obývacího pokoje“. Obývací pokoj! Teď mohl brát to

označení doslova. Ať přišel domů, kdy chtěl, stěny byly vždycky zabydlené a vždycky k Mildred

hovořily —

„Něco se musí udělat!“

„Ano, něco se udělat musí!“

„Tak nestůjme a nemluvme tady!“

„Udělejme to!“

„Mám takový vztek, že bych si odplivl!“

O čem to je? Mildred nevěděla, jak mu to vysvětlit. Kdo měl na koho vztek? To prý nemůže

přesně říct. Co se chystali udělat? Počkej tady a uvidíš, řekla Mildred.

Počkal, aby uviděl.

Ze stěn se řítil uragán zvuků. Hudba ho bombardovala tak prudce, že to téměř páčilo kosti ze

šlach. Cítil, jak mu drnčí čelisti, jak se mu třesou oči v hlavě. Klesal pod těmi nárazy. Když to

skončilo, bylo mu jako člověku, kterého shodili ze skály na břehu, odstředivá síla mořského víru

jím zatočila, vyplivla ho do vodopádu a on padal a padal dolů do prázdna, do prázdna a nikdy —

docela — nedopadl — na — dno — nikdy — nikdy — docela — ne, nikdy — docela — nedopadl

— na dno… a přece padal tak rychle, že se ani stěn nikdy nedotkl… že se… nikdy… docela…

nedotkl… ničeho.

Hromobití doznělo v dálce. Hudba odumřela.

„Podívej!“ řekla Mildred.

To bylo opravdu pozoruhodné. Něco se stalo. Ačkoli se lidé na stěnách pokoje sotva pohnuli a

nic se ve skutečnosti nevyřešilo, člověk měl pocit, že někdo zapnul pračku nebo že ho někdo nasál

do gigantického vysavače. Tonul v hudbě a v ryzí kakofonii. — Montag se vymotal z místnosti zalit

potem a blízek zhroucení. Mildred tam zůstala sedět v křesle a hlasy dál vedly svou:

„Tak teď už bude všechno v pořádku,“ řekla jedna „teta“.

„Jen to neříkej tak jistě,“ pravil nějaký „bratranec“.

„A ty se nerozčiluj!“

„Kdo se rozčiluje?“

„Ty!“

„Já?“

„Máš vztek?“

„Proč bych měl mít vztek?“

„Proto!“

„To je všechno moc krásné,“ vykřikl Montag, „ale na co mají vztek? Co je to zač, tihle lidi?

Kdo je ten chlap a kdo je ta ženská? Je to muž a žena, jsou rozvedení, zasnoubení, co jsou?

Panebože, nic tu není jasné.“

„Oni,“ řekla Mildred, „prostě — oni se pohádali, víš. Hodně často se hádají. Měl bys to

sledovat. Myslím, že jsou manželé. Ano, jsou to manželé. Proč se ptáš?“

A když to zrovna nebyly tři stěny, které brzy budou čtyři a tím se snová vidina uzavře, potom

to byl otevřený vůz a Mildred ujížděla rychlostí sto padesát kilometrů za hodinu přes město, on

hulákal na ni a ona na něho, oba se snažili rozumět, co jeden druhému říká, ale oba slyšeli jen řev vozu. „Aspoň to zpomal na minimální rychlost!“ zaječel. „Cože?“ vykřikla. „Zpomal na osmdesát,

na minimum!“ hulákal. „Co říkáš?“ zapištěla. „Rychlost!“ řval. A ona ji vytáhla na sto šedesát

kilometrů za hodinu a urvala mu vzduch od úst.

Když vystoupili z vozu, měla v uších pevně zastrčené mušličky.

Ticho. Jenom vítr jemně vál.

„Mildred.“ Zavrtěl sebou v posteli.

Natáhl se k ní a vyňal jí malého hracího broučka z ucha.

„Mildred, Mildred?“

„Ano?“ Její hlas zněl mdle.

Bylo mu, jako by byl jedním z těch stvoření elektronicky vpravených do štěrbiny mezi

fonokolorní stěny, cítil, že mluví, ale jeho řeč nebyla s to proniknout skleněnou bariérou. Mohl jen

posunkovat a doufat, že se Mildred otočí a spatří ho. Skrze sklo nebylo možné, aby se jeden

druhého dotkli.

„Mildred, znáš tu dívku, o které jsem ti vyprávěl?“

„Kterou dívku?“ Skoro spala.

„Tu dívku ze sousedství.“

„Kterou dívku ze sousedství?“

„Vždyť víš, tu středoškolačku. Jmenuje se Clarissa.“

„Ach tak, ano,“ řekla jeho žena.

„Už několik dní jsem ji neviděl — přesně řečeno čtyři dny. Nevidělas ji?“

„Ne.“

„Chtěl jsem si o ní s tebou promluvit. Je zvláštní.“

„Já už vím, kterou myslíš, tu znám.“

„Myslel jsem si, že ji budeš znát.“

„Ta —“ řekla v temnotě pokoje Mildred.

„Co je s ní?“

„Chtěla jsem ti to říct. Zapomněla jsem. Zapomněla.“

„Tak mi to řekni teď. Oč jde?“

„Myslím, že je pryč.“

„Pryč?“

„Celá rodina se někam odstěhovala. Ale ona zmizela nadobro. Myslím, že je mrtvá.“

„To určitě nemluvíme o stejné dívce.“

„Ale ano, je to ta. McClellanová. McClellanová. Přejelo ji auto. Asi před čtyřmi dny. Nevím to

jistě. Ale myslím, že je mrtvá. Rodina se každopádně odstěhovala. Nevím. Ale myslím, že je

mrtvá.“

„Ale jistě to nevíš!

„Ne, docela jistě ne. Ale skoro jistě.“

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Zapomněla jsem.“

„Před čtyřmi dny!“

„Úplně jsem na to zapomněla.“

„Před čtyřmi dny,“ řekl tiše a zůstal ležet.

Leželi v tmavém pokoji a nehýbali se, ani jeden, ani druhý. „Dobrou noc,“ řekla.

Slyšel slabé zachrastění. Její ruka se pohybovala. Postrkovala elektrickou mušličku, která se

sunula po polštáři jako kudlanka nábožná. A už vězela zpátky v jejím uchu a bzučela.

Naslouchal a jeho žena si polohlasem prozpěvovala.