Všechno jenom mateš, přestaň!“

Beattyho štíhlé prsty vylétly a uchopily ho za zápěstí.

„Bože, tomuhle se říká puls! Dohřál jsem tě, Montagu, co? Kristepane, tvůj tep bouchá, jako

bys právě přišel z války. Úplné sirény a zvony! Mám mluvit dál? Líbí se mi, jak vypadáš zmateně.

Swahili, indiánština, anglická literatura, všechno to znám!“

„Drž se, Montagu!“ Motýl se otřel o Montagovo ucho. „Kalí vodu.“

„Ty ses ale hloupě vyděsil,“ řekl Beatty, „a jen proto, že jsem udělal tu strašnou věc a citoval

knihy, na kterých lpíš, abych ti vyvrátil všechny tvoje argumenty, bod za bodem. Knihy umí být

pěkně zrádné! Myslíš si, že jsou při tobě, a zatím se obrátí proti tobě. Můžou se jich dovolávat i

ostatní a už jsi v tom, topíš se v bažinách, v hromadě podstatných jmen, sloves a přídavných jmen.

— A na samém konci toho svého snu jsem přijel se Salamandrem a zeptal se tě: Půjdeš se mnou?

Ty jsi vlezl dovnitř a jeli jsme zpátky na strážnici v blaženém mlčení a všechno se rozplynulo v

smíru.“ Beatty pustil Montagovo zápěstí a nechal jeho ruku bezvládně klesnout na stůl. „Dobrý

konec vše napraví.“

Ticho. Montag seděl jako socha z bílého kamene. Ozvěna posledního úderu kladiva do lebky

pomalu odumírala a ztrácela se v černé jeskyni, kde Faber čekal, až ozvěny utichnou. A potom,

když se zvířený prach v Montagově mysli opět usadil, začal Faber tiše: „Už je to v pořádku, řekl, co

měl na srdci. A ty si to zapamatuješ. Zkusíš to porovnat a rozhodnout se, kam skočit nebo kam

spadnout. Já chci, aby to bylo tvoje rozhodnutí, ne moje nebo kapitána Beattyho. Ale měj na

paměti, že kapitán patří k nejnebezpečnějším nepřátelům pravdy a svobody, k tomu masivnímu

nehybnému stádu většiny. Ach Bože, ta strašná tyranie většiny! Každý hrajeme na svůj nástroj a

záleží teď na tobě, abys věděl, kterým uchem budeš chtít poslouchat.“

Montag otevřel ústa, chtěl Faberovi odpovědět, ale než mohl v přítomnosti ostatních udělat

tuhle chybu, zachránil ho zvuk staničního zvonku. Hlas, který ze stropu vyhlašoval poplach, se

rozezvučel. Ozval se cvakot, jak na druhé straně místnosti vyklepával poplachový telefon adresu. S

pokerovými kartami v růžové ruce kráčel kapitán Beatty přehnaně volným krokem k telefonu, a

když hlášení skončilo, vytrhl z něho adresu. Zběžně se na ni podíval a strčil ji do kapsy. Vrátil se a

usedl. Ostatní k němu otočili hlavu.

„Může to počkat právě těch čtyřicet vteřin, než vás oberu o všechny peníze,“ řekl Beatty

spokojeně.

Montag položil karty před sebe.

„Jsi unavený, Montagu? Skládáš tuhle hru?“

„Ano.“

„Jen to dohraj. Nebo vlastně můžeme tuhle hru dohrát až potom. Polož karty barvou dolů a

skoč si pro výstroj. A pohni sebou!“ Beatty vstal. „Nevypadáš dobře, Montagu. Hrozně nerad bych

viděl, aby tě zas položila nějaká horečka…“

„To mě přejde.“

„Bude ti dobře. Tohle je speciální případ. Jdeme! Do toho!“

Vyskočili do vzduchu a zachytili se mosazné tyče, jako by byla posledním záchytným bodem

nad vlnou přílivu, která se valí pod nimi, a mosazná tyč sklouzla s nimi dolů do tmy, do houkání a

kašle a sání plynatého draka, který se s řevem probouzel k životu.

„Hej!“

Se zapnutou sirénou zahnuli za roh jako burácející hrom, pneumatiky se smrskly, guma zakvílela, vlna petroleje v třpytivě mosazné nádrži se přelila k jedné straně jako potrava v žaludku

nějakého obra. Montagovy prsty pustily stříbrné zábradlí, vylétly do studeného prostoru, vítr mu

rval vlasy z hlavy, vítr mu svištěl mezi zuby a on neustále myslel na ty ženy, na ty bezduché ženy v

jeho pokoji, z nichž neonový vír vyrval zdravé jádro, a na to, jak jim idiotsky četl tu knihu. Jako by

se pokoušel uhasit požár vodními pistolemi, tak to bylo nesmyslné, tak šílené. Jeden hněv střídal

druhý. Kdy už konečně přestane bláznit a uklidní se, opravdu a pořádně se uklidní.

„Jsme tu!“

Montag se rozhlédl. Beatty nikdy neřídil, ale dnes v noci řídil, řítil se se Salamandrem okolo

rohů, nakláněl se na vysokém řidičském trůně a těžký nepromokavý plášť za ním vlál, takže se

podobal velkému černému netopýrovi, který se vznáší nad strojem, nad mosaznými čísly a nabírá

plný vítr do křídel.

„Jsme tu, abychom světu zachránili štěstí, Montagu!“

Vysoko ve tmě probleskovaly Beattyho fosforeskující růžové tváře a Beatty se divoce smál.

„Jsme tu!“

Salamandr zběsile zastavil a shodil naježené chomáče mužů. Montag stál a upíral rozbolavělé

oči na studené lesklé zábradlí, které svíral v prstech.

Nedokážu to, říkal si v duchu. Jak můžu splnit tenhle nový úkol? Jak můžu dál pálit věci?

Nemůžu tam jít.

Beatty načichlý větrem, jímž proletěl, stál vedle něho. „No tak, Montagu.“

V těžkých botách běželi jako mrzáci, tiše jako pavouci.

Montag konečně zdvihl zrak a otočil se.

Beatty mu dychtivě hleděl do tváře.

„Je ti něco, Montagu?“

„Jak to,“ říkal Montag pomalu, „vždyť jsme zastavili u mého domu.“

Část třetí

OHEŇ SE ROZHOŘÍ

Po celé ulici vyskakovala světla a domovní dveře se otevíraly, aby obyvatelům neušel začátek

karnevalu. Montag a Beatty, jeden s chladným zadostiučiněním a druhý nemoha uvěřit vlastním

očím, hleděli upřeně na dům před sebou, na tu hlavní manéž, kde se budou provozovat kejkle s

pochodněmi a kde bude polykán oheň.

„Tak,“ řekl Beatty, „tady to máš. Pan Montag se chtěl vznášet ke slunci, a když si teď pitomec

spálil křídla, diví se proč. Nevaroval jsem tě dost jasně, když jsem poslal Ohaře očenichat tvůj

barák?“

Montagův obličej ztuhl a ztratil jakýkoli výraz. Montag cítil, že se jeho hlava otáčí, jako by ji

měl vytesanou z kamene, k tmavé budově v sousedství zasazené do něžného rámu květin.

Beatty odfrkl: „Ale jdi! Snad tě nepomátly způsoby toho mladého cvoka, to snad ne! Kytičky,

motýli, západy slunce, listy, sakra práce! Mám to všechno na jejím záznamu v kartotéce. To mě

podrž, trefil jsem do černého! Vypadáš, jako by se ti udělalo špatně? Trošku trávy a srpek měsíce.

Takové pitomosti! Co dobrého s tím kdy svedla?“

Montag usedl na studený blatník Draka, nepatrně otáčel hlavou vlevo, vpravo, vlevo, vpravo,