- •Věděl, že až se vrátí na požárnickou stanici a mrkne na sebe do zrcadla, bude vypadat jako
- •Vedl k jejich domovům. „Nebude vám vadit, když půjdu s vámi? Já jsem Clarissa McClellanová.“
- •Venku za městem? Víte, že kdysi byly tabule jenom sedm metrů dlouhé? Jenže auta se začala hnát
- •Vrátila se a zvědavě a udiveně si ho prohlížela. „Jste šťastný?“ zeptala se.
- •Všechno kolem se valí do hlubiny V pěnících se, řvoucích vodách ránu vstříc.
- •Všechny prášky, které byly V lahvičce.“
- •Vynechávka, všichni se na mě ze stěn podívají a já doplním, co tam není. Tady třeba řekne ten muž:
- •Vrátil se k ní, přečetl si poslední stránku, přikývl, zavřel text a vrátil jí ho. Vyšel z domu ven
- •Vzít to místo? Vy nejste jako ti ostatní. Už jsem jich pár viděla. Já to vím. Když mluvím, vy se na
- •Vyčistila. Zapálil si cigaretu a vrátil se podívat na Ohaře. Ohař se podobal obrovské včele, která
- •Vyjela dvanácticentimetrová dutá ocelová jehla a vbodla kořisti silnou dávku morfia nebo prokainu.
- •V hlavní registratuře. Docela snadno mohl někdo vrýt Ohařovi do paměti částečnou kombinaci,
- •Vál silný vítr a příští den bylo počasí mírné a klidné a nazítří po tom klidném dnu bylo jako V
- •Vyučování, hodina košíkové nebo baseballu nebo běhu, pak zas hodina dějepisu nahraného na pásek
- •Vnikli dovnitř. Nebyla to ani čistá, ani správná hra. Montag byl úplně vyvedený z míry. Neměla by
- •Vzpomněl si, jak ho tehdy napadlo, že kdyby zemřela, on určitě ani nezaslzí. Protože by to zemřel
- •Venku se pohnul stín, zdvihl se podzimní vítr a opět utichl. Ale V tom tichu něco bylo a on to
- •Vyšla z pokoje, s telestěnou neudělala nic a vrátila se. „Je to lepší?“
- •Vzpomněla.“
- •Vytřeštěně na strop, a na hada-pumpu se zkoumajícím okem, na dva muže s obličejem jako z mýdla
- •Vyšla z místnosti a kapitán Beatty s rukama V kapsách vpochodoval dovnitř.
- •Velká zvířata.“ Zabafal. „Já tě do toho zasvětím.“
- •Výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! a pak už jde všechno k čertu! Roztočte
- •V šampaňském. Hraješ rád baseball, Montagu, že?“
- •Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam,
- •Večer lidé a hovořili, když se jim chtělo hovořit, kolébali se V houpacích židlích nebo mlčeli, když
- •Vrátím a ty o tom ani nevíš. Na venkově je docela zábava. Přejedeš tam spoustu králíků a někdy I
- •Ventilátoru, ale cítil, že se už nikdy nebude moct podívat Beattymu do obličeje. Skrčil se, pak si
- •V poledne jednoho zářivě modrého horkého letního dne seděl kdysi jako chlapec na žlutém
- •Vím, že by mi mohl pomoci. Abych prohlédl. Abych viděl…“
- •Vy nepotřebujete knihy, vy potřebujete něco z toho, co kdysi V knihách bývalo. Přesně totéž by
- •Výrazu. Žijeme V době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z
- •Vrhnout do propasti. Ale my potřebujeme chvíli oddechu. Potřebujeme vědomosti. A za tisíc let si
- •Vy, požárníci, čas od času zorganizujete cirkusové představení, při kterém se zapalují budovy,
- •Válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zas doma. To říkali vojáci. Blesková válka. Pete
- •Vždycky říkali: Žádné slzy, nic takového. Tohle je moje třetí manželství a Petovo taky a oba jsme
- •Vyklonily z křesel. Naslouchaly jeho horečnému oddychování. Tři prázdné stěny pokoje se nyní
- •Vyhynout. A navíc, děti vám jsou někdy hrozně podobné, a to je roztomilé. Dva císařské řezy a bylo
- •Všechny tři ženy už vstaly.
- •Vidět paní Phelpsovou plakat. Možná že mají pravdu. Možná že je lepší nedívat se skutečnosti do
- •Všechno jenom mateš, přestaň!“
- •Vlevo, vpravo, vlevo.
- •Vedle něho cvakl Beatty zapalovačem a oranžový plamínek přivábil Montagův fascinovaný pohled.
- •Vyskočila obrovská ohnivá krůpěj přilnavé tekutiny, hltavě se vrhla na knihy a mrštila jimi o
- •Valící se laviny, ale to už se ho nedotklo.
- •Vzduchu a chcípla. Ale I pak se zdálo, že se mu chce znova dostat na kůži a dopíchnout injekci, která se prožírala masem V jeho noze. Lomcovala jím hrůza I úleva, smíšené pocity člověka, který
- •Vytrvalým kulhavým klusem. Knihy nesl V ruce.
- •Vysychající nádrž víry ve vlastní schopnost zůstat naživu. Chtěl prostě jen vědět, že je na světě
- •Vypovězena.“ Venku tankovali benzin. Muži V broucích se bavili, I zaměstnanci stanice hovořili o motorech, o benzinu a kolik za něj mají dostat. Montag stál a zkoušel se přinutit k pocitu hrůzy z
- •Výfukového plynu k němu z brouka zanesl výbuch smíchu.
- •Vířil kolem něho ve sloupech prachu a dotýkal se jeho odřených tváří. Bez nejmenší příčiny by mě
- •Vyhnat do ranního chladu, až střecha povolí a zřítí se do ohně. Teď zatím ještě spala.
- •Vzduchu slétla k zemi třepetající se helikoptéra podobná groteskní květině.
- •Vykreslený na malé televizní obrazovce, drama, které se dalo vnímat nezaujatě a s vědomím, že V
- •Všude postřik proti hmyzu, jestli nějaký máte. Potom spusťte kropicí automaty na záhonech na
- •Velikostí. Teď musí co nejrychleji začít pracovat cech tkalců azbestu.
- •V noci, napadlo ho, uslyší možná dole pod seníkem zvuky, jako by tam někdo šel. Napne pozornost — posadí se. Zvuky se vzdálí. Lehne si na záda a bude se dívat oknem seníku, velmi
- •Vylezl z řeky.
- •Ve tmě. Nad dlaněmi nehybné obličeje, jimiž vlnilo, pohybovalo a poškubávalo jenom světlo ohně.
- •Vůbec na nic. Přemýšlím o jejích rukách, ale nevidím je dělat vůbec nic. Jenom jí visí u boků nebo
- •Vítr odumřel.
- •Vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé,
Vzpomněla.“
„Není to jenom ta mrtvá žena,“ řekl Montag. „Včera v noci jsem myslel na všechen petrolej,
který jsem vypotřeboval za posledních deset let. A myslel jsem na knihy. A poprvé jsem si
uvědomil, že za každou knihou stojí nějaký člověk. Nějaký člověk si ji musel vymyslet. Nějakého
člověka to stálo pořádně času, než ji dostal na papír. A na tohle jsem já předtím nikdy ani
nepomyslel!“ Vstal z postele.
„Někomu to možná trvalo celý život, než zapsal několik myšlenek, které ho napadly, když se
rozhlížel po světě a po životě, a pak přijdu na dvě minuty já a bum! Je po všem.“
„Dej mi pokoj,“ řekla Mildred. „Já jsem nic neudělala.“
„Tobě mám dát pokoj! To se ti řekne, ale jak mám dát pokoj sobě? Nepotřebujeme si dávat
pokoj. Čas od času potřebujeme mít opravdové a pořádné starosti. Jak dlouho už jsi neměla opravdu
pořádné starosti? Kvůli něčemu důležitému, kvůli něčemu skutečnému?“
A potom zmlkl, protože si vzpomněl na minulý týden a na dva bledé oblázky, které zíraly
Vytřeštěně na strop, a na hada-pumpu se zkoumajícím okem, na dva muže s obličejem jako z mýdla
a s cigaretami, které jim poskakovaly v ústech, když hovořili. Ale to byla jiná Mildred, to byla
Mildred tak hluboko v nitru téhle Mildred a s takovými starostmi, s takovými opravdovými starostmi, že spolu ty dvě ženy neměly nikdy nic společného. Odvrátil se.
Mildred řekla: „Tak teď sis to spískal. Vidíš — venku před domem? Podívej se, kdo tam je.“
„To je mi jedno.“
„Právě přijel Fénix a nějaký člověk v černé košili s oranžovým hadem na rukávě jde po
cestičce sem.“
„Kapitán Beatty?“ zeptal se.
„Kapitán Beatty.“
Montag se ani nehnul, stál a hleděl do studené běloby zdi přímo před sebou.
„Prosím tě, jdi a pusť ho dovnitř. Řekni mu, že jsem nemocný.“
„Řekni si mu to sám!“ Přešla několika kroky sem a tam a zůstala stát se široce rozevřenýma
očima, když elektrický anunciátor od předních dveří zavolal tiše, tichounce její jméno — paní
Montagová, paní Montagová, někdo tu je, někdo tu je, paní Montagová, paní Montagová, někdo tu
je — a pak oněměl.
Montag se přesvědčil, je-li kniha pod polštářem dobře schovaná, pomalu vlezl do postele,
přihladil si pokrývku přes kolena a na prsou a napolo se posadil. Za chvíli se Mildred pohnula,
Vyšla z místnosti a kapitán Beatty s rukama V kapsách vpochodoval dovnitř.
„Vypněte rodinku,“ řekl Beatty a díval se kolem, na všechno kromě Montaga a jeho ženy.
Tentokrát Mildred neotálela. Naříkavé hlasy v saloně přestaly ječet.
Kapitán Beatty se s pokojným výrazem v brunátné tváři posadil do nejpohodlnějšího křesla.
Dal si načas, než nacpal mosaznou dýmku, zapálil ji a vyfoukl velký oblak kouře. „Jen mě tak
napadlo, že sem zajdu a podívám se, jak je našemu nemocnému.“
„No a co byste řekl?“
Beatty se usmál a odhalil přitom průsvitně růžové dásně a cukrovou bělostnost svého chrupu.
„Všechno je mi jasné. Chtěl jsi mi zavolat, jestli si můžeš vzít dnes volno.“
Montag se v posteli napřímil.
„No dobře,“ řekl Beatty, „vezmi si volno!“ Prohlížel si svůj věčný zapalovač, na němž stálo
TENTO ZAPALOVAČ ZAPÁLÍ MILIÓNKRÁT SE ZÁRUKOU, a začal nepřítomně škrtat
chemickou zápalkou, sfoukl plamínek, škrtl, sfoukl, škrtl, promluvil několik slov, sfoukl. Podíval se
na plamínek. Foukl, podíval se na sloupek kouře: „Kdy budeš v pořádku?“
„Zítra. Možná pozítří. Začátkem příštího týdne.“
Beatty zabafal. „Tohle sedne dřív nebo později na každého požárníka. Ale potřebuje jen
porozumění, aby pochopil, jak to chodí. Potřebuje znát dějiny našeho povolání. S tím už teď
nováčky nekrmí jako dřív. Zatracená pitomost!“ Zabafal. „Dneska už se na to pamatujou jenom