Vyhnat do ranního chladu, až střecha povolí a zřítí se do ohně. Teď zatím ještě spala.

Dobrou noc, paní Blacková, řekl si v duchu.

„Fabere!“ Ještě jedno zaklepání, šepot a dlouhé čekání. Potom, po chvíli, vyskočilo uvnitř Faberova

domku světýlko. Ještě okamžik a zadní vrátka se otevřela.

Stáli a v pološeru se dívali jeden na druhého, Faber a Montag, jako by jeden nevěřil v existenci

druhého. Potom se Faber pohnul, napřáhl ruku, uchopil Montaga,vtáhl ho dovnitř, posadil ho, vrátil

se, postavil se do dveří a naslouchal. Sirény vyly v ranní dálce. Faber vešel dovnitř a zavřel dveře.

Montag řekl: „Dělal jsem všechno jako blázen. Nemůžu tu zůstat dlouho. Jdu bůhví kam.“

„Aspoň jsi jako blázen dělal dobré věci,“ řekl Faber. „Myslel jsem, že jsi mrtev. Otofon, který

jsem ti dal —“

„Shořel.“

„Slyšel jsem, jak s tebou kapitán mluví, a najednou bylo po všem. Nechybělo mnoho a byl

bych se vypravil ven tě hledat.“

„Kapitán je po smrti. Našel váš otofon, slyšel, jak mluvíte, chtěl vás vystopovat. Zabil jsem ho

plamenometem.“

Faber se posadil a chvíli nepromluvil.

„Bože, jak se to všechno sběhlo?“ řekl Montag. „Ještě včera bylo všechno v pořádku, a než

jsem se nadál, potápím se. Kolikrát se dokáže člověk potopit a ještě zůstat naživu? Nemůžu dýchat.

Beatty je po smrti a byl to kdysi můj přítel. A Millie je pryč, myslel jsem, že je to moje žena, ale

teď nevím. A dům vyhořel do základů. Ztratil jsem místo a prchám a cestou jsem podstrčil knihy

jednomu požárníkovi do domu. Kristepane, kolik věcí jsem to provedl za jediný týden!“

„Provedl jsi, co jsi provést musel. Zrálo to v tobě dlouhou dobu.“

„Ano, tomu věřím, pokud vůbec něčemu věřím. Střádalo se to ve mně, až se to stalo. Věděl

jsem dlouho, že v sobě něco hromadím, dělal jsem jedno a cítil jsem něco jiného. Bože, bylo to ve

mně. Je vlastně zázrak, že to na mně nebylo vidět jako třeba tloustnutí. — A teď jsem tady a

komplikuju život ještě taky vám. Můžou sem za mnou přijít.“

„Poprvé za mnoho let cítím, že žiji,“ řekl Faber. „Cítím, že dělám něco, co jsem měl udělat už

dávno. Na chviličku teď nemám strach. Snad proto, že konečně dělám správnou věc. Snad proto, že

jsem se ukvapil a nechci teď přeď tebou vypadat jako zbabělec. Mám dojem, že budu muset

provádět ještě surovější věci, že se budu muset vydávat v nebezpečí. Jinak zase selžu a dostanu

strach. Co chceš dělat?“

„Utíkat dál.“

„Víš, že vypověděli válku?“

„Slyšel jsem to.“

„Bože,“ řekl stařec, „zdá se nám to tak vzdálené, protože máme vlastní starosti.“

„Neměl jsem čas na přemýšlení.“ Montag vytáhl sto dolarů. „Chci, abyste si tohle nechal. Až

budu pryč, udělejte s tím, co chcete, jen když to nějak prospěje.“

„Ale —“

„V poledne může být po mně. Vezměte si to.“

Faber přikývl. „Měl bys jít k řece, jestli se ti to podaří. Dáš se po břehu a jestli se dokážeš

dostat ke staré železniční trati, která vede na venkov, jdi po ní. I když se dnes prakticky všechno

dopravuje vzduchem a většina tratí je opuštěná, koleje tam ještě rezavějí. Slyšel jsem, že tu a tam se

dosud na venkově najdou tulácké tábory, říká se jim tábory potulných pěšáků. A jestli dojdeš dost

daleko a budeš mít otevřené oči, na tratích mezi naším městem a Los Angeles jsou prý skupinky

doktorů promovaných na Harvardu. Většinu z nich stíhá policie a v městech jsou na ně zatykače.

Ale myslím, že ještě žijí. Není jich mnoho a mám dojem, že v nich vláda nikdy neviděla nebezpečí

tak velké, aby se za nimi pustila a vypátrala, kde jsou. Mohl by ses s nimi nějakou dobu skrývat a

potom se sejít se mnou v St. Louis. Odjedu dnes ráno v pět hodin autobusem na návštěvu k

jednomu tiskaři, který tam žije na odpočinku. Konečně se taky dostanu ven. Tyhle peníze půjdou na

dobrou věc. Díky a Bůh ti žehnej. Chceš si chvilku zdřímnout?“

„Měl bych radši utíkat.“

„Počkej, podíváme se.“

Šoupl Montaga do ložnice, odsunul rám obrazu a pod ním se objevila televizní obrazovka

velikosti pohlednice. „Vždycky jsem si přál mít něco malého, něco, k čemu bych mohl přicházet, co bych mohl zakrýt dlaní, kdyby to bylo nutné, nechtěl jsem nic, co by mě ohlušilo řevem, nic

nestvůrně velikého. A tady to vidíš.“

Zapnul to.

„Montag,“ řekl televizní přijímač a rozsvítil se. „M-O-N-T-A- G.“ Hlas přehláskoval jméno.

„Guy Montag. Dosud prchá. Policejní helikoptéry jsou v pohotovosti. Nový Mechanický Ohař by

dopraven z jiného okrsku —“

Montag a Faber se na sebe podívali.

„— Mechanický Ohař nikdy nezklame. Tento neuvěřitelný vynález se od chvíle, kdy byl

poprvé použit k pronásledování kořisti, nikdy nedopustil chyby. Naše televizní stanice má dnes tu

čest přenést posluchače do helikoptéry, odkud budou s naším kameramanem sledovat Ohaře, až

vyrazí na cestu za svým cílem —“

Faber nalil do dvou sklenic whisky. „Budeme to potřebovat.“

Napili se.

,,— čich tak jemný, že si Mechanický Ohař zapamatuje a identifikuje deset tisíc indexů

zápachu deseti tisíc různých lidí, aniž je třeba nařídit ho pokaždé znovu.“

Faber se neznatelně zachvěl a rozhlédl se po domě, po dveřích, po klice a po křesle, v němž

nyní seděl Montag. Montag si toho pohledu všiml. Oba se rychle rozhlédli kolem sebe a Montag

ucítil, jak se mu rozšířilo chřípí, uvědomil si, že se pokouší čichem zachytit stopu sama sebe, a

najednou byl jeho nos schopen uvědomit si cestu, kterou vykonal vzduchem v místnosti, a zvětřit

kapičky potu, které jeho ruka zanechala na klice, neviditelné, ale tak četné jako korálky na lustru.

Byl všude, byl ve všem, na všem a kolem všeho, byl mrak fosforeskující v temnotě, duch, který

znemožňuje dýchat. Všiml si, že Faber sám zadržel dech ze strachu, aby toho ducha do sebe

nevdechl, aby se nenakazil přízračným pachem a výdechy prchajícího člověka.

„Mechanický Ohař je právě dopravován helikoptérou na místo zločinu!“

A tu se na malé obrazovce objevilo spáleniště, dav lidí a něco přikrytého prostěradlem a ze