- •Věděl, že až se vrátí na požárnickou stanici a mrkne na sebe do zrcadla, bude vypadat jako
- •Vedl k jejich domovům. „Nebude vám vadit, když půjdu s vámi? Já jsem Clarissa McClellanová.“
- •Venku za městem? Víte, že kdysi byly tabule jenom sedm metrů dlouhé? Jenže auta se začala hnát
- •Vrátila se a zvědavě a udiveně si ho prohlížela. „Jste šťastný?“ zeptala se.
- •Všechno kolem se valí do hlubiny V pěnících se, řvoucích vodách ránu vstříc.
- •Všechny prášky, které byly V lahvičce.“
- •Vynechávka, všichni se na mě ze stěn podívají a já doplním, co tam není. Tady třeba řekne ten muž:
- •Vrátil se k ní, přečetl si poslední stránku, přikývl, zavřel text a vrátil jí ho. Vyšel z domu ven
- •Vzít to místo? Vy nejste jako ti ostatní. Už jsem jich pár viděla. Já to vím. Když mluvím, vy se na
- •Vyčistila. Zapálil si cigaretu a vrátil se podívat na Ohaře. Ohař se podobal obrovské včele, která
- •Vyjela dvanácticentimetrová dutá ocelová jehla a vbodla kořisti silnou dávku morfia nebo prokainu.
- •V hlavní registratuře. Docela snadno mohl někdo vrýt Ohařovi do paměti částečnou kombinaci,
- •Vál silný vítr a příští den bylo počasí mírné a klidné a nazítří po tom klidném dnu bylo jako V
- •Vyučování, hodina košíkové nebo baseballu nebo běhu, pak zas hodina dějepisu nahraného na pásek
- •Vnikli dovnitř. Nebyla to ani čistá, ani správná hra. Montag byl úplně vyvedený z míry. Neměla by
- •Vzpomněl si, jak ho tehdy napadlo, že kdyby zemřela, on určitě ani nezaslzí. Protože by to zemřel
- •Venku se pohnul stín, zdvihl se podzimní vítr a opět utichl. Ale V tom tichu něco bylo a on to
- •Vyšla z pokoje, s telestěnou neudělala nic a vrátila se. „Je to lepší?“
- •Vzpomněla.“
- •Vytřeštěně na strop, a na hada-pumpu se zkoumajícím okem, na dva muže s obličejem jako z mýdla
- •Vyšla z místnosti a kapitán Beatty s rukama V kapsách vpochodoval dovnitř.
- •Velká zvířata.“ Zabafal. „Já tě do toho zasvětím.“
- •Výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! a pak už jde všechno k čertu! Roztočte
- •V šampaňském. Hraješ rád baseball, Montagu, že?“
- •Víc obrázků. Duch potřebuje míň a míň. Roztěkanost. Silnice plné zástupů, které se ženou někam,
- •Večer lidé a hovořili, když se jim chtělo hovořit, kolébali se V houpacích židlích nebo mlčeli, když
- •Vrátím a ty o tom ani nevíš. Na venkově je docela zábava. Přejedeš tam spoustu králíků a někdy I
- •Ventilátoru, ale cítil, že se už nikdy nebude moct podívat Beattymu do obličeje. Skrčil se, pak si
- •V poledne jednoho zářivě modrého horkého letního dne seděl kdysi jako chlapec na žlutém
- •Vím, že by mi mohl pomoci. Abych prohlédl. Abych viděl…“
- •Vy nepotřebujete knihy, vy potřebujete něco z toho, co kdysi V knihách bývalo. Přesně totéž by
- •Výrazu. Žijeme V době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z
- •Vrhnout do propasti. Ale my potřebujeme chvíli oddechu. Potřebujeme vědomosti. A za tisíc let si
- •Vy, požárníci, čas od času zorganizujete cirkusové představení, při kterém se zapalují budovy,
- •Válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zas doma. To říkali vojáci. Blesková válka. Pete
- •Vždycky říkali: Žádné slzy, nic takového. Tohle je moje třetí manželství a Petovo taky a oba jsme
- •Vyklonily z křesel. Naslouchaly jeho horečnému oddychování. Tři prázdné stěny pokoje se nyní
- •Vyhynout. A navíc, děti vám jsou někdy hrozně podobné, a to je roztomilé. Dva císařské řezy a bylo
- •Všechny tři ženy už vstaly.
- •Vidět paní Phelpsovou plakat. Možná že mají pravdu. Možná že je lepší nedívat se skutečnosti do
- •Všechno jenom mateš, přestaň!“
- •Vlevo, vpravo, vlevo.
- •Vedle něho cvakl Beatty zapalovačem a oranžový plamínek přivábil Montagův fascinovaný pohled.
- •Vyskočila obrovská ohnivá krůpěj přilnavé tekutiny, hltavě se vrhla na knihy a mrštila jimi o
- •Valící se laviny, ale to už se ho nedotklo.
- •Vzduchu a chcípla. Ale I pak se zdálo, že se mu chce znova dostat na kůži a dopíchnout injekci, která se prožírala masem V jeho noze. Lomcovala jím hrůza I úleva, smíšené pocity člověka, který
- •Vytrvalým kulhavým klusem. Knihy nesl V ruce.
- •Vysychající nádrž víry ve vlastní schopnost zůstat naživu. Chtěl prostě jen vědět, že je na světě
- •Vypovězena.“ Venku tankovali benzin. Muži V broucích se bavili, I zaměstnanci stanice hovořili o motorech, o benzinu a kolik za něj mají dostat. Montag stál a zkoušel se přinutit k pocitu hrůzy z
- •Výfukového plynu k němu z brouka zanesl výbuch smíchu.
- •Vířil kolem něho ve sloupech prachu a dotýkal se jeho odřených tváří. Bez nejmenší příčiny by mě
- •Vyhnat do ranního chladu, až střecha povolí a zřítí se do ohně. Teď zatím ještě spala.
- •Vzduchu slétla k zemi třepetající se helikoptéra podobná groteskní květině.
- •Vykreslený na malé televizní obrazovce, drama, které se dalo vnímat nezaujatě a s vědomím, že V
- •Všude postřik proti hmyzu, jestli nějaký máte. Potom spusťte kropicí automaty na záhonech na
- •Velikostí. Teď musí co nejrychleji začít pracovat cech tkalců azbestu.
- •V noci, napadlo ho, uslyší možná dole pod seníkem zvuky, jako by tam někdo šel. Napne pozornost — posadí se. Zvuky se vzdálí. Lehne si na záda a bude se dívat oknem seníku, velmi
- •Vylezl z řeky.
- •Ve tmě. Nad dlaněmi nehybné obličeje, jimiž vlnilo, pohybovalo a poškubávalo jenom světlo ohně.
- •Vůbec na nic. Přemýšlím o jejích rukách, ale nevidím je dělat vůbec nic. Jenom jí visí u boků nebo
- •Vítr odumřel.
- •Vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé,
Všechno kolem se valí do hlubiny V pěnících se, řvoucích vodách ránu vstříc.
„Nevím už vůbec nic,“ řekl si a nechal na jazyku rozpustit oplatku s práškem pro spaní.
Ráno v devět byla Mildredina postel prázdná.
Montag vyskočil, srdce mu bušilo, vyběhl do haly a zastavil se přede dveřmi do kuchyně.
Ze stříbrného opékače topinek vyklouzla topinka a byla uchopena pavouci kovovou ručkou,
která ji namočila v rozpuštěném másle.
Mildred se dívala, jak ručka dopravuje topinku před ni na talíř. V obou uších měla
elektronkové včelky, které bez ustání bzučely. Najednou pozvedla oči, spatřila ho a kývla na něho.
„Je ti dobře?“ zeptal se.
Za deset učednických let s mušličkou otofonů v uších se dokonale naučila odezírat slova z
pohybu rtů. Opět kývla. Spustila znovu opékač topinek, ten uchopil další kousek chleba a začal ho
opékat.
Montag se posadil.
Jeho žena pravila: „Nejde mi do hlavy, jak můžu mít takový hlad.“
„Ty —“
„Mám hrozný hlad.“ „Včera v noci —“ začal.
„Špatně jsem spala. Je mi zle,“ pokračovala. „Panebože, já mám hlad! Nejde mi na rozum, čím
to je.“
„Včera v noci —“ začal znovu.
Zběžně pozorovala pohyby jeho rtů. „Co včera v noci?“
„Nepamatuješ se?“
„Na co? Měli jsme tu nějaký večírek nebo co? Jako bych byla po flámu! Panebože to mám
hlad. Kdo tu byl?“
„Pár lidí,“ řekl.
„To jsem si myslela.“ Chroupala topinku. „Zvedá se mi žaludek, ale hlad mám jako vlk.
Doufám, že jsem na tom večírku nedělala žádné hlouposti?“
„Ne,“ odpověděl potichu.
Opékač před něho vyklopil topinku prosáklou máslem. Odevzdaně ji vzal do ruky. „Ty
nevypadáš, že by ses byl nějak odvázal,“ řekla jeho žena.
K večeru pršelo a celý svět byl tmavý a šedivý. Stál v hale svého domu a připínal si odznak, na
němž hořel oranžový salamandr. Dlouho stál v hale s pohledem upřeným na klimatizační ventilátor.
Jeho žena v televizním saloně vzhlédla na chviličku od listin, které četla, a zvolala: „Podívejme se
— ten člověk přemýšlel!“
„Ano,“ odpověděl. „Chtěl bych si s tebou promluvit.“ Zarazil se. „Včera večer jsi spolykala
Všechny prášky, které byly V lahvičce.“
„To není možné,“ řekla překvapeně.
„Lahvička byla prázdná.“
„Něco takového jsem neudělala. Proč bych to dělala?“ řekla.
„Možná, že sis vzala dva prášky a zapomněla jsi na to, pak sis vzala ještě dva a zase jsi na to
zapomněla, a vzala sis další dva a byla jsi z toho tak v limbu, žes potom polykala jeden za druhým,
až jsi jich v sobě měla třicet nebo čtyřicet.“
„Prosím tě,“ řekla, „proč bych to dělala a co bych z toho měla? Taková pitomost!“
„Nevím,“ odpověděl.
Zřejmě se už nemohla dočkat, až odejde. „To jsem neudělala,“ řekla. „V životě bych něco
takového neudělala.“
„No dobře, když myslíš,“ pravil.
„Přesně tak to tu říká ta paní,“ znovu se ponořila do svých papírů.
„Co dávají dnes odpoledne?“ zeptal se unaveně.
Podruhé už od listin nevzhlédla. „Za deset minut začne hra ze seriálu ,Hrajte s námi!‘ Poslala
jsem jim pár prázdných tubiček a dnes jsem dostala poštou svoji úlohu. Natáčejí hry tak, že jedna
role není obsazená. Je to nový nápad. Chybí hospodyně, a to jsem já. Když přijde na řadu