Vylezl z řeky.

Země vyrazila proti němu jako přílivová vlna. Sevřela ho temnota, krajina a milion vůní

přivanutých větrem, který se ledově dotkl jeho těla. Ucouvl před tou tmou prosáklou ránem, zvuky

a vůní a v uších mu zahučelo. Všechno se s ním zatočilo. Hvězdy se mu řítily před očima jako liják

planoucích meteorů. Zatoužil ponořit se znovu do řeky, nechat sejí ukolébat a bezpečně odnést

někam pryč. Tato dmoucí se temná země mu připomněla zážitek z dětství, kdy plaval v moři a kdy

se z ničeho nic přivalila největší vlna, na jakou se pamatuje, a mrštila jím do slaného bláta a zelené

tmy, voda ho pálila v ústech i v nose, obracela mu žaludek, hučela. Příliš mnoho vody!

Příliš mnoho země.

Z černé zdi před ním — zašeptání. Silueta. V siluetě dvě oči. Noc na něho pohlédla. Les ho

spatřil.

Ohař!

Po všem tom úprku a běhu, po všem tom potu a téměř utopení dostat se až sem, podstoupit

takovouhle námahu, domnívat se, že je tu bezpečno, oddychnout si úlevou, konečně vystoupit na

břeh a tady před ním…

Ohař!

Montag vyrazil poslední, nejzoufalejší výkřik, jako by tohle už bylo příliš mnoho.

Silueta rázem zmizela. Oči se ztratily. Listí vylétlo jako suchý vodotrysk.

Montag byl sám v divočině.

Jelen. Ucítil těžký pižmový zápach, jakoby parfém smíšený s krví, a lepkavý dech zvířete, vůni

kardamonu, mechu a býlí, která prosycovala tu prostornou noc, z níž se na něho vrhaly stromy,

couvaly před ním, vrhaly se na něho, couvaly v rytmu jeho srdce tlukoucího mu v očních důlcích.

Na zemi ležela alespoň miliarda listů. Brodil se jimi, suchou řekou, čpící horkým hřebíčkem a

teplým prachem. A ty ostatní vůně! Vůně rozkrojeného bramboru stoupala všude ze země, syrové,

studené a bílé, neboť po většinu noci na ni dopadalo měsíční světlo. Vonělo tu nakládanou

zeleninou a petrželí jako doma na stole. Tkvěl tu žlutavý pach připomínající hořčici v dřevěném

kbelíku. Zavanula sem vůně podobná vůni karafiátů ze sousedovy zahrádky. Sáhl na zem a ucítil,

jak se jako dítě zvedá ze země rostlina a tře se mu o dlaň. Prsty mu voněly lékořicí.

Stál a všechno to vdechnul, a čím více země vdechoval, tím více jej naplňovaly její

jednotlivosti. Nebyl prázdný. Bylo tu víc, než potřeboval k naplnění. Bude toho tu vždycky víc, než

může potřebovat.

Kráčel mělkým řečištěm listů a klopýtal. A uprostřed podivuhodností — dobře známá věc.

Jeho noha zakopla o něco, co zaznělo dutě.

Hmatal rukou po zemi, metr dopředu, metr nazpátek.

Koleje.

Podél řeky táhly se koleje, teď opuštěné, vedly z města a rezavěly přes celou zemi v hlubokých

lesích a hájích.

Tady byla stezka, ať už vede kamkoli. Tady byla jediná známá věc, magické kouzlo, které

mohl ještě nějaký čas potřebovat, dotýkat se ho, cítit je pod nohama, zatímco se prodírá

ostružiníkovými keři a jezery vůní, pocitů a dotyků mezi šeptáním a šelestem padajícího listí.

Šel po kolejích a překvapila ho jistota, s níž si byl najednou vědom jisté skutečnosti, kterou

nemohl dokázat.

Tady, kudy šel teď on, šla kdysi, velmi dávno, Clarissa.

Když zkřehlý kráčel opatrně po trati už půl hodiny, cítil už celé tělo, tváře, ústa i oči naplněné

černou tmou,uši přecpané zvuky, nohy popálené lopuchami a kopřivami, spatřil před sebou oheň.

Oheň zmizel, pak zase probleskl, jako by zamrkalo nějaké oko. Zastavil se ze strachu, aby

svým dechem oheň nesfoukl. Ale oheň zůstal na svém místě a on se k němu dlouhou oklikou

ostražitě blížil. Trvalo mu dobrých patnáct minut, než se dostal skutečně blízko, a ze skrytu se na

něj díval. Na ten nepatrný pohyb, na to bílé a rudé plápolání, na podivný oheň, protože tenhle oheň

pro něho znamenal něco jiného.

Nespaloval, hřál.

Uviděl množství dlaní natažených k jeho sálavému teplu, dlaní bez paží, neboť ty byly skryté