Vítr odumřel.

Ostatní muži ještě chvíli leželi téměř v polospánku, nebyli dosud schopní vstát a pustit se za

denními povinnostmi, do rozdělávání ohňů a obstarávání potravin, do tisíců drobných úkonů, až

půjdou krok co krok, pohyb za pohybem. Leželi a mrkali zaprášenými víčky. Bylo slyšet jejich

rychlé oddychování, které se postupně zpomalilo, zvolnilo.

Montag se posadil.

Ale víc se nepohnul. Ostatní muži také ne. Mdlé rudé slunce se lehce dotýkalo černého

horizontu. Vzduch byl chladný a prosycený blížícím se deštěm.

Granger mlčky vstal, ohmatal si ruce a nohy, polohlasně zaklel, klel bez ustání a po tvářích mu

tekly slzy. Odšoural se k řece a pohlédl proti proudu.

„Je z něho placka,“ řekl po dlouhém mlčení. „Město vypadá jako hromada prášku do pečiva. Je

pryč.“ A za dlouhou chvíli poté: „Rád bych věděl, kolik jich vědělo, že se to na ně valí. Rád bych

věděl, kolik jich to překvapilo.“

A jinde na světě, pomyslil si Montag, kolik jiných měst zemřelo? A u nás, kolik? Sto? Tisíc?

Někdo rozškrtl sirku, přidržel ji pod kouskem suchého papíru, který vytáhl z kapsy, strčil ho

pod hrstku trávy a listů a po chvilce přiložil pár větviček; byly vlhké a prskaly, ale nakonec chytly a

v časném jitru a při východu slunce se rozhořel oheň a muži se zvolna odvraceli od řeky; oheň je

přitahoval. Přicházeli rozpačitě, neměli co říct, a tak se skláněli k plamenům. Slunce rudě

zbarvovalo jejich zátylky.

Granger rozvázal pytlík z voskového plátna, měl v něm kousek slaniny. „Trochu se najíme.

Potom se otočíme a půjdeme proti proudu. Budou nás tam potřebovat.“

Někdo vytáhl malou pánvičku, položili na ni slaninu a pánvičku postavili na oheň. Po chvilce

se začala slanina na pánvičce kroutit a prskání škvařeného tuku naplnilo ranní vzduch svou vůní.

Muži mlčky sledovali obřad.

Granger hleděl do ohně. „Fénix.“

„Cože?“

„Dávno před Kristem žil jeden strašně hloupý pták jménem Fénix, vždycky za pár století si

Vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé,

když se upálil, vyskočil z popela a sám se zase se vším všudy porodil. Zdá se, že děláme totéž,

pořád znova a znova, jenže máme jednu vlastnost, kterou Fénix neměl. My víme, co to děláme za

ničemnou věc. Víme, co jsme za posledních tisíc let nadělali ničemných věcí, a jestliže tohle víme a

máme to pořád před očima, přestaneme jednou stavět ty proklaté pohřební hranice a přestaneme na

ně skákat. V každé generaci získáme o trošku víc lidí, kteří nezapomínají.“

Odtáhl pánvičku z ohně, nechal slaninu vystydnout a pomalu, zamyšleně ji snědli.

„Tak, a teď půjdeme dál proti proudu,“ řekl Granger. „A mějte na mysli jedno: nejste důležití.

Nejste nic. Jednou snad náklad, který s sebou vláčíme, někomu pomůže. Vždyť ani tenkrát, před

dávnými a dávnými časy, když jsme měli knihy po ruce, nevyužívali jsme toho, co jsme z nich mohli získat. Pořád a pořád jsme uráželi mrtvé. Pořád a pořád jsme plivali na hroby těch chudáků,

kteří zemřeli před námi. V příštím týdnu, měsíci, roce potkáme spoustu osamělých lidí. A když se

nás zeptají, co děláme, můžeme jim říci: Pamatujeme si. Tímhle nakonec zvítězíme. A jednoho dne

si toho budeme pamatovat tolik, že zkonstruujeme největší bagr v dějinách, vyhrabeme největší

hrob všech časů a hodíme do něho válku a zaházíme ji. Teď pojďte, nejdřív vystavíme továrnu na

zrcadla a pořádně se do nich budeme dívat.“

Dojedli a uhasili oheň. Na všech stranách se rozednívalo, jako by někdo povytáhl knot v

růžové lampě. Ptáci, kteří překotně ulétli, se teď vraceli a usedali na větve stromů.

Montag vykročil cestou na sever a za chvíli zjistil, že ostatní zůstávají za ním. Překvapilo ho

to, uhnul, aby kolem něho mohl Granger projít, ale Granger na něho pohlédl a pokynul mu, aby šel

dál. Montag kráčel vpředu. Hleděl na řeku a na oblohu a na rezavějící koleje, které se táhly do

dálky, kde stály farmy, kde voněly stodoly plné sena, kudy prošlo v noci množství lidí opouštějících

město. Později, za měsíc nebo snad za půl roku, ale jistě ne později než za rok, půjde tudy opět,

sám, a půjde poraď dál, až ty lidi dohoní.

Ale teď přeď ním ležela dlouhá cesta od rána až do poledne, a jestliže kráčeli mlčky, bylo to

proto, že museli o všem přemýšlet a mnohé si zapamatovat. Možná až později dopoledne, až

vystoupí slunce výš nad obzor a zahřeje je, začnou hovořit nebo prostě jen říkat věci, které si

zapamatovali, aby se přesvědčili, že věci jsou tu, aby si byli úplně jistí, že věci jsou v bezpečí v

jejich nitru. Montag ucítil pomalé zavíření slov, pomalé bublání. A až přijde řada na něho, co řekne

on? Co jim bude moct nabídnout v den, jako je tento, aby jim jejich pouť trochu ulehčil? Všeliká

věc má jistý čas. Ano. Čas boření a čas stavění. Ano. Čas mlčení a čas mluvení. Ano, to všechno.

Ale co ještě? Co ještě? Něco, něco…

A z obou stran potoka bylo dřevo života, přinášející dvanáctero ovoce, na každý měsíc

vydávající ovoce své a listí své ke zdraví národa.

Ano, řekl si v duchu Montag, tohle si schovám na poledne. Na poledne…

Až přijdeme do města.