Výrazu. Žijeme V době, kdy se květiny snaží žít z květin, místo aby rostly z poctivého deště a z

čerstvé půdy. I ohňostroje s celou svou nádherou pocházejí z látek země! A my se přesto bláhově

domníváme, že můžeme růst, když se budeme živit květinami a ohňostroji a neuzavřeme koloběh

návratem ke skutečnosti. Znáte pověst o Herkulovi a obrovitém zápasníku Antalovi, který měl

neuvěřitelnou sílu, dokud stál pevně na zemi, ale když ho Herkules zvedl do vzduchu, takže ztratil

půdu pod nohama, zabil ho bez námahy? Jestli se z téhle pověsti nemůžeme my dnes, v tomto

městě, v této době něčemu přiučit, potom jsem úplný blázen. Tak, to je tedy první věc, kterou, jak

jsem řekl, potřebujeme. Hodnotu, tkáň toho, o čem nám kniha vypráví.“

„A druhá?“

„Volný čas.“

„Ale vždyť my máme spoustu volna.“

„Ano, volno máme. Ale máme čas přemýšlet? Jestli se zrovna neženete rychlostí sto padesáti

kilometrů za hodinu — a při takovéhle honičce nemůžete myslet na nic než na nebezpečí — potom

hrajete nějakou hru nebo sedíte někde v pokoji, kde nemůžete debatovat se čtyřstěnovým

televizorem. Ale proč taky? Televizor je „skutečný“. Je na dosah ruky, má rozměry. Řekne vám, co

si máte myslet, a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu. Vypadá tak věrohodně. Žene vás tak

rychle ke svým vlastním závěrům, že vaše mysl nemá čas, aby protestovala: ,Vždyť je to nesmysl!‘“

„Jenomže rodinka jsou lidi.“

„Prosím?“

„Má žena tvrdí, že knihy nejsou skutečné.“

„Díky Bohu, že nejsou. Můžete je zavřít, říct jim: Počkej. Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale

kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním

pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to okolí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a

je pravdivé. Knihy můžete umlčet rozumným argumentem. Ale přes všechny své vědomosti a svůj

skepticismus nebyl jsem nikdy schopen diskutovat se stočlenným symfonickým orchestrem, který

hýří barvami, je trojrozměrný a je neoddělitelnou součástí těch neuvěřitelných stěn. Jak vidíte, můj

pokoj má pouhé čtyři omítnuté stěny. A podívejte se.“ Ukázal Montagovi dvě malé gumové zátky.

„To je do uší, když jedu vlakem tryskové podzemní dráhy.“

„Pelhamova pasta; nepracuje ani přede,“ řekl se zavřenýma očima Montag. „Kudy dál? Jak se z

toho dostat? Pomohly by nám knihy?“

„Jen tehdy, kdybychom mohli mít třetí nezbytnou věc. První je, jak jsem řekl, hodnota toho, co

se v knize podává. Druhý — volný čas, aby to člověk mohl strávit. A třetí — právo podniknout

příslušné kroky na základě toho, co vyšlo najevo ze vzájemného působení prvních dvou. A já velmi

pochybuji, že by vetchý stařec a odpadlý požárník mohli v této hře takhle pozdě ještě něco

zmoci…“

„Můžu opatřit knihy.“ „Vystavujete se nebezpečí.“

„To je výhoda, kterou má člověk, když umírá. Když nemáte co ztratit, riskujete podle libosti.“

„Teď jste řekl něco zajímavého, aniž jste to četl,“ zasmál se Faber.

„Takovéhle věci jsou v knihách? Vždyť to mi jen tak přinesla slina na jazyk!“

„Tím líp. Nevymyslel jste si to ani pro mne, ani pro někoho jiného, dokonce ani pro sebe ne.“

Montag se naklonil k Faberovi. „Dnes odpoledne mě napadlo, že kdyby se ukázalo, že nám

knihy za to stojí, mohli bychom sehnat tiskařský lis a vytisknout několik svazků —“

„My?“

„Vy a já.“

„Ach, to ne!“ Faber se vztyčil.

„Ale dovolte mi, abych vám vysvětlil svůj plán —“

„Jestli trváte na tom, že mi ho řeknete, budu vás muset požádat, abyste odešel.“

„Ale copak vás to nezajímá?“

„Nezajímá, když začínáte s řečmi, které by mě mohly za moji práci přivést na hranici. Mohl

bych vás snad poslouchat jedině v tom případě, kdyby bylo možno spálit samu požárnickou

organizaci. Pokud mi navrhnete, abychom vytiskli několik knih a zařídili to tak, že je někdo po celé

zemi poschovává v domech, kde bydlí požárníci, takže se mezi ty žháře zasejí semínka podezření,

pak řeknu: ,Bravo!‘“

„Podstrčit knihy, vyhlásit poplach a pozorovat, jak domy požárníků hoří, tak to myslíte?“

Faber povytáhl obočí a pohlédl na Montaga, jako by spatřil někoho úplně jiného. „Já jsem jen

žertoval.“

„Kdybyste myslel, že by se měl provést tenhle plán, musel byste mi zaručit, že to pomůže.“

„Něco takového zaručit nelze! Koneckonců, kdysi jsme měli všechny knihy, které jsme

potřebovali, a přesto jsme pořád naléhali, aby byla objevena nejvyšší skála, odkud bychom se mohli