Válka. Prý jen čtyřiadvacet hodin a všichni jsou zas doma. To říkali vojáci. Blesková válka. Pete

narukoval včera a řekli, že se vrátí příští týden. Blesková…“

Tři ženy neklidně posedávaly a nervózně hleděly na prázdné stěny, šedivé jako bláto.

„Já nemám strach,“ řekla paní Phelpsová. „Všechen strach jsem přenechala Petovi.“ Zahihňala

se. „Přenechávám všechen strach drahouškovi Petovi. Já se bát nebudu. Já ne.“

„Ano,“ řekla Mildred. „Ať se bojí drahoušek Pete.“

„Říká se, že tam vždycky padne manžel někomu jinému.“

„Také jsem to slyšela. Nevím o žádném nebožtíkovi, kterého by zabili ve válce. Znala jsem

lidi, kteří se zabili všelijak, třeba skočili z okna, jako to udělal minulý týden Gloriin manžel, to ano.

Ale že by někdo padl ve válce? To ne.“

„Kdepak ve válce,“ řekla paní Phelpsová. „Ale ať to dopadne jak chce, my s Petem jsme si

Vždycky říkali: Žádné slzy, nic takového. Tohle je moje třetí manželství a Petovo taky a oba jsme

nezávislí. Vždycky jsme si říkali: Buďme jeden na druhém nezávislí. Pete říkal: Jestli mě náhodou

někdo odkrouhne, nic si z toho nedělej a nebreč, radši se znova vdej a na mě nemysli.“

„To mi něco připomíná,“ řekla Mildred. „Viděly jste včera večer tu Pětiminutovou romanci s

Clarou Doveovou? Tak ta zrovna byla o ženě, která —“

Montag neřekl nic, jen stál a díval se na obličeje žen, jako se kdysi díval na obličeje světců v

podivném kostele, do něhož jednou vešel, když byl malý. Tváře těch nalakovaných figur mu nic

neříkaly, ačkoli na ně mluvil a zůstal v kostele dlouho, pokoušel se vyznávat to náboženství,

porozumět tomu náboženství, pokoušel se nadýchnout do plic a tím i vstřebat do krve co nejvíc

čerstvého kadidla a zvláštního prachu svatyně, aby v něm ti pomalovaní muži a ženy s

porcelánovýma očima a se rty jako krvavé rubíny vzbudily dojetí a zájem. Ale nevzbudili v něm

nic, vůbec nic. Bloumal tam jen jako v nějakém obchodním domě, kde neznají jeho peníze, a proto

je tu nemůže použít, a jeho city zůstaly chladné, přestože se dotýkal dřeva, sádry a hlíny. A právě

takové to bylo teď, tady, v jeho vlastním pokoji, kde se ty ženy pod jeho upřeným pohledem

kroutily v křeslech, zapalovaly si cigarety, vyfukovaly kouř, načechrávaly si ohnivě obarvené účesy

a prohlížely si své planoucí nehty, které jako by byly chytly plamenem od jeho pohledu. Jejich tváře naplnil děs z nastalého ticha. Při zvuku, který Montag vydal, když polkl poslední sousto večeře, se

Vyklonily z křesel. Naslouchaly jeho horečnému oddychování. Tři prázdné stěny pokoje se nyní

podobaly bledému čelu obra spícího spánkem beze snů. Montag měl pocit, že kdyby se člověk dotkl

těchhle tří vytřeštěných čel, ucítil by na konečcích prstů droboučké kapky slaného potu. Krůpěje

potu houstly s tichem a se sotva slyšitelnými záchvěvy, jež se tetelily v prostoru kolem žen,

prochvívaly jejich těly a jejich nitrem. Ženy hořely napětím. Každým okamžikem mohly dlouze

prskavě zasyčet a vybuchnout.

Montag pohnul rty.

„Pojďte o něčem mluvit.“

Ženy sebou trhly a vytřeštily na něho oči.

„Jak se daří dětem, paní Phelpsová?“ zeptal se.

„Vždyť víte, že žádné nemám! Bůh sám ví, že nikdo, komu zbylo jen trochu zdravého rozumu,

děti nemá,“ řekla paní Phelpsová a sama nevěděla, proč má na tohohle člověka vztek.

„To bych neřekla,“ pravila paní Bowlesová. „Já mám děti dvě a obě císařským řezem. Nemá

smysl prodělat kvůli dítěti celé to mučení. Ale svět se přece musí obnovovat, lidstvo nesmí