Vím, že by mi mohl pomoci. Abych prohlédl. Abych viděl…“

Faberovy ruce na kolenou sebou poškubávaly.

„Dovolíte?“

„Promiňte.“ Montag mu podal knihu.

„Je to už tak dávno! Nejsem zbožný, ale je to už tak dávno.“ Faber převracel stránky a tu a tam

se zastavoval, aby si něco přečetl. „Je to přesně tak dobré, jak se pamatuji. Bože, jak to dnes v těch

našich telesalonech předělali. Kristus teď patří k „rodince“. Často mi napadá, jestli by Bůh poznal

svého vlastního Syna, když jsme ho tak vyšňořili — anebo jsme ho zhyzdili? Pokud zrovna nedělá

zastřené narážky na všelijaké zboží, které si každý věřící nezbytně musí koupit, je z něho

marcipánový panáček, sladký jako sacharin.“ Faber čichl ke knize. „Víte, že knihy voní jako

muškátový ořech nebo nějaké cizokrajné koření? Velice rád jsem k nim čichal, když jsem byl malý

chlapec. Bože, bylo tu kdysi tolik skvělých knih, než jsme je opustili.“

Faber převracel stránky. „Pane Montagu, vidíte před sebou zbabělce. Už dávno jsem viděl,

kam to spěje. A neřekl jsem nic. Jsem jedno z těch neviňátek, která mohla promluvit a volat, dokud

ještě nikdo nepopřával sluch viníkům, ale já nepromluvil, a tak jsem se stal viníkem sám. A když

nakonec zavedli pálení knih a použili k tomu požárníky, párkrát jsem zabručel a podřídil jsem se,

protože tehdy už nebyl nikdo, kdo by bručel nebo křičel se mnou. Teď už je příliš pozdě.“ Faber

zavřel bibli. „A tak — co kdybyste mi pověděl, proč jste sem přišel?“

„Nikdo mě už neposlouchá. Nemůžu mluvit s telestěnami, protože telestěny řvou na mě.

Nemůžu mluvit se ženou, ta poslouchá telestěny. Chci jen, aby někdo slyšel, co mám na srdci. A

jestli budu moct mluvit dost dlouho, snad to dá nějaký smysl. A chci, abyste mě naučil rozumět

tomu, co čtu.“

Faber zkoumavě hleděl na Montagův hubený obličej s popelavě modrými tvářemi. „Co vámi

tak otřáslo? Co vám vyrazilo pochodeň z ruky?“

„Já nevím. Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastní nejsme. Něco nám chybí.

Pátral jsem po tom. Jediná věc, o které jsem věděl, že schází určitě, byly knihy, které jsem deset

nebo dvanáct let pálil. Tak jsem si myslel, že by nám knihy mohly pomoct.“

„Jste nevyléčitelný romantik,“ řekl Faber. „Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak vážné.

Vy nepotřebujete knihy, vy potřebujete něco z toho, co kdysi V knihách bývalo. Přesně totéž by

dnes mohlo být v televizních „rodinkách“. Tytéž nevyčerpatelné detaily a postřehy by mohli vysílat

rádiem a televizí, jenže oni je nevysílají. Ne, ne, to, co hledáte, není jen v knihách, vůbec ne. Sáhněte po tom všude, kde to objevíte, ve starých gramofonových deskách, ve starých filmech, u

starých přátel. Hledejte to v přírodě a hledejte to v sobě samém. Knihy byly jenom jedním z

rezervoárů, kam jsme ukládali všemožné věci, když jsme se báli, abychom je nezapomněli. Není v

nich vůbec žádné kouzlo. Kouzlo je pouze v tom, co knihy říkají, v tom, jak sestehovaly útržky

světa dohromady a udělaly nám z nich jediné roucho. Vy jste tohle samozřejmě nemohl vědět. Vy

samozřejmě ještě pořád nemůžete rozumět, co tím míním, když to říkám. Ale vy chápete intuitivně

pravdu, což je nejdůležitější. Nám scházejí tři věci.

Za prvé: Víte, proč jsou knihy, jako je tato, důležité? Protože mají hodnotu. A co znamená

slovo hodnota? Pro mne znamená tkáň. Tahle kniha má póry. Má výrazné rysy. Na tuhle knihu se

můžeme podívat pod mikroskopem. Pod čočkami v ní uvidíte život, který se tam valí nekonečným

proudem. Čím víc pórů, čím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden

čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější. Ať je to jak chce, tohle je moje definice. Říkat

detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas

rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají.

Už víte, proč jsou knihy v takové nenávisti a proč se jich lidé bojí? Ukazují póry na tváři

života. Pohodlní lidé chtějí vidět pouze voskové, náměsíčné obličeje bez pórů, bez chloupků, bez