V poledne jednoho zářivě modrého horkého letního dne seděl kdysi jako chlapec na žlutém

přesypu u moře a pokoušel se naplnit pískem síto, protože mu jeden krutý bratranec řekl: „Nasyp

písek do tohohle síta, aby bylo plné, a dostaneš centík!“ Ale čím rychleji házel, tím rychleji se písek

s horkým šepotem prosíval. Ruce mu umdlévaly, písek žhnul, síto bylo prázdné. Jak tam seděl bez

jediného vzlyku v nejžhavějším červenci, cítil, že mu po tvářích tečou slzy.

Teď když jím smýkal vlak podzemní dráhy a unášel ho ve vzduchoprázdnem tunelu mrtvým sklepením města, vzpomněl si na příšernou logiku toho síta, podíval se do klína a zjistil, že má bibli

otevřenou. V pneumatickém vlaku byli lidi, ale on držel v rukou otevřenou knihu a napadla ho

pošetilá představa — za pár hodin tu bude Beatty a budu tu já a tohle mu dám, proto mi nesmí ujít

ani jediná věta, musím se naučit každou řádku nazpaměť. Stůj co stůj se to musím naučit.

Sevřel knihu v dlaních.

Zavřeštěly trubky.

„Pelhamova pasta.“

Drž hubu, myslel si Montag. Patřte na kvítí polní.

„Pelhamova pasta.“

Nepracujeť —

„Pelhamova —“

Patřte na kvítí polní, drž hubu, drž hubu.

„Pasta!“

Rozevřel prudce knihu a zběsile v ní listoval, přejížděl prsty po stránkách, jako by byl slepý,

ohmatával tvary jednotlivých písmen, velmi soustředěně.

„Pelhamova. Hláskuji: P-E-L-“

Nepracujeť ani…

Zuřivý šelest horkého písku skrz prázdné síto.

„Pelhamova pasta pomůže!“

Patřte na kvítí, na kvítí, na kvítí…

„Pelhamova pasta proti paradentóze!“

„Drž hubu, drž hubu, drž hubu!“

Byla to úpěnlivá žádost, strašlivý výkřik a Montag si najednou uvědomil, že stojí, zděšení

obyvatelé toho hlučného zařízení na něj civí, couvají před tímto člověkem se ztrhaným obličejem, s

mumlajícími, vyschlými ústy, který drží široce rozevřenou knihu v ruce. Tíž lidé, kteří tu před

chvilkou seděli a podupávali do rytmu Pelhamova pasta, Pelhamova prima pasta proti paradentóze,

Pelhamova pasta, pasta, pasta, pasta, raz dva tři čtyři, raz dva, raz dva tři čtyři, raz dva. Lidé, jejichž

rty nehlasně vyslovovaly pasta, pasta, pasta. Jako odvetu vyzvrátilo vlakové rádio na Montaga celý

náklad hudby. Ta lidi tloukla, až se jí vzdali, neutekli, nebylo kam utéct. Veliký, vzduchem hnaný

vlak padal svou podzemní šachtou.

„Kvítí polní.“

„Pelhamova.“

„Řekl jsem kvítí!“

Lidé na něho vyjeveně pohlédli.

„Zavolejte průvodčího!“

„Ten chlap se pomátl —“

„Na Vyhlídce!“

Vlak zasyčel a zastavil se.

„Na Vyhlídce!“ Výkřik.

„Pelhamova.“ Zašeptání.

Montagova ústa se pohnula. „Kvítí…“

Dveře vozu se s hvizdem rozlétly. Montag se nehýbal. Dveře vzdychly, začaly se zavírat.

Teprve teď se vrhl za ostatními pasažéry, v duchu řval a vyskočil v poslední chvíli svírajícími se

dveřmi. Vyběhl vzhůru po bílých dlaždicích, nevšímaje si pohyblivého schodiště, protože chtěl

ucítit, jak se jeho nohy hýbají, ruce mávají, plíce stahují a roztahují, jak mu hrdlem proudí čerstvý

vzduch. Hlas pronikal za ním „Pelhamova pasta, Pelhamova pasta, Pelhamova pasta“, syčel vlak

jako had. Pak zmizel ve své díře.

„Kdo je to?“

„To jsem já, Montag.“

„Co si přejete?“

„Pusťte mě dovnitř.“

„Já jsem nic neudělal!“ „K sakra, jsem tu sám!“

„Přísaháte?“

„Přísahám!“

Domovní dveře se pomalu otevřely. Faber vykoukl, na světle vypadal velmi starý, velmi

křehký a velice postrašený. Vyhlížel, jako by už léta nebyl vytáhl paty z domu. On a bíle omítnuté

stěny uvnitř byly skoro stejné. Běloba vězela v tkáni jeho úst a tváří, jeho vlasy byly bílé i oči

ztratily barvu a v jejich neurčité modři prosvítala běloba. Potom se zrakem dotkl knihy, kterou měl

Montag pod paží, a najednou už nevypadal tak staře a tak příliš křehce. Strach ho pomalu opouštěl.

„Promiňte. Člověk musí být opatrný.“ Podíval se na knihu pod Montagovou paží a neovládl se.

„Tak je to tedy pravda!“

Montag vešel dovnitř. Dveře se zavřely.

„Přijměte místo.“ Faber couval pozpátku, jako by se bál, že kniha zmizí, když se na ni přestane

dívat. Za ním byly otevřené dveře do ložnice a tam ležela na desce stolu rozházená hromada

součástek a kovových nástrojů. Montag ji zahlédl jenom na okamžik, než Faber zpozoroval, že se

Montagova pozornost soustředila jinam, a rychle se otočil, zavřel dveře do ložnice a ponechal

chvějící se ruku na klice. Jeho pohled sklouzl zpátky na Montaga, který teď seděl s knihou na klíně.

„Tu knihu —kde jste —“

„Ukradl jsem ji.“

Faber poprvé pozdvihl zrak a podíval se Montagovi zpříma do tváře. „Máte odvahu.“

„Nemám,“ řekl Montag. „Umírá mi žena. Jedna moje přítelkyně už je mrtvá. Někoho, kdo

mohl být mým přítelem, upálili ani ne před čtyřiadvaceti hodinami. Vy jste jediný člověk, o kterém