Velikostí. Teď musí co nejrychleji začít pracovat cech tkalců azbestu.

Ucítil, že narazil patami o pevninu, že se dotkl oblázků a skalisek, že drhne o písek. Řeka ho

zanesla ke břehu.

Rozhlédl se po obrovském černém živočichu bez očí i světel, bez tvaru, pouze s jediným

rozměrem, který se táhl tisíc kilometrů, aniž se hodlal zastavit, a který na něho čekal se svými

travnatými kopci a lesy.

Zaváhal, než opustil uklidňující vodní tok. Očekával, že tam někde číhá Ohař. Stromy se

najednou mohly rozkymácet prudkým vichrem helikoptér.

Ale vál tu jen obvyklý podzimní vítr, proudil vysoko ve vzduchu stejně jako řeka. Jak to, že tu

není Ohař? Proč se štvanice obrátila do vnitrozemí? Montag naslouchal. Nic. Nic.

Millie, pomyslil si. Podívej se na tu krajinu. Poslouchej ji! Nic, vůbec nic. Tolik ticha, Millie,

jak by to na tebe působilo? Vykřikla bys: Drž hubu, drž hubu! — Millie, Millie! Bylo mu smutno.

Millie tu nebyla a nebyl tu Ohař, ale suchá vůně sena vanoucí z nějakého vzdáleného pole

přilákala Montaga na břeh. Vzpomněl si na farmu, kde byl na návštěvě jako malý chlapec, na jeden

z těch řídkých okamžiků, kdy objevil, že někde za sedmi závoji neskutečna, za telestěnami v

salonech, za cínovým vodním příkopem kolem města přežvykují krávy seno, v poledne dřepí

prasata v teplých kalužích a psi štěkají na bělostné ovečky na kopci.

A teď v něm suchá vůně sena a pohyb vod vzbudily představu spánku na čerstvém seně v

osamělé stodole, daleko od hlučných autostrád, za tichou farmou a pod starobylým větrným

mlýnem, jenž přede jako šelest roků odlétajících nad hlavou. Ležel celou noc nahoře na seníku,

naslouchal vzdáleným živočichům a hmyzu a stromům, občasným pohybům a zavrtěním.

V noci, napadlo ho, uslyší možná dole pod seníkem zvuky, jako by tam někdo šel. Napne pozornost — posadí se. Zvuky se vzdálí. Lehne si na záda a bude se dívat oknem seníku, velmi

pozdě v noci, a uzří, jak i na farmě zhášejí světla, a pak se v jednom neosvětleném okně posadí

mladičká překrásná žena a bude si rozplétat copy. Stěží ji rozezná, ale její obličej se bude podobat

obličeji dívky zapadlé hluboko v jeho minulosti, tak strašně hluboko v jeho minulosti, tak strašně

hluboko, dívky, která rozuměla počasí a kterou nikdy nepopálily světlušky, dívky, která věděla, co

člověku prozradí pampeliška, když se jí pošimrá pod bradou. Potom zmizí z hřejivého okna a znova

se objeví nahoře, v pokoji zalitém bělostným měsíčním svitem. A pak, za zvuků smrti, za zvuků

tryskových bombardérů, které rozříznou oblohu za horizontem ve dva černé kusy, bude ležet na

seníku, v skrytu a v bezpečí, a bude pozorovat ony podivné nové hvězdy nad čárou obzoru,

prchající před svěží barvou jitra.

Ráno mu spánek nebude scházet, protože vlahé vůně a výjevy nefalšované venkovské noci mu

přinesou odpočinek i posilu spánku, třebaže bude mít oči doširoka otevřené. Jeho ústa se napůl

usmívala už teď, jak si to představoval.

A dole u žebříku vedoucího na seník bude na něho čekat ta neuvěřitelná věc. V růžovém světle

časného rána sleze opatrně dolů, tak naplněn skutečností světa, že z toho dostane strach, zůstane stát

nad tím malým zázrakem a teprve za chvíli se shýbne, aby se ho dotkl.

Chladná sklenice čerstvého mléka, několik jablíček a hrušek položených u paty žebříku.

To bylo všechno, co si teď přál. Nějaké znamení, že ho ten nesmírný svět přijme a dopřeje mu

dlouhý čas, který potřebuje, aby promyslil všechny věci, které je třeba promyslet.

Sklenice mléka, jablíčko, hruška.