Platební karty

Platební karty jsou nejmodernějším nástrojem platebního styku. Platební karta je plastiková karta, pomocí níž oprávněný držitel může provádět bezhotovostní platby a výběry hotovostí z běžného účtu, ke kterému je karta vystavena. Materiál, rozměry a konstrukce platební karty musí odpovídat platným mezinárodním normám.

Vydavateli platebních karet jsou

(a) banky a bankovní asociace (např.VISA, MasterCard),

(b) finanční společnosti (např. American Express),

(c ) obchodní domy, telekomunikační společnosti, letecké společnosti aj.

Platební karta musí obsahovat nezbytné náležitosti odpovídající Všeobecným obchodním podmínkám banky, která ji vystavuje. Platební karty musí obsahovat tyto údaje:

1.označení vydavatele platební karty,

2. jméno držitele platební karty resp. jeho jinou formu identifikace,

3. číslo platební karty,

4. platnost platební karty,

5. záznam dat.

Platební karty lze využít především k výběru hotovosti v bankomatech a k přímému bezhotovostnímu placení. S některými kartami bývají spojeny doprovodné služby jako např. různé formy pojištění apod.

V současné době existuje mnoho různých druhů platebních karet. Lze je rozlišit podle řady kriterií. Podle toho, kdo je držitelem karty, existují karty osobní a služební. Podle toho, kde lze kartu použít, lze rozlišovat tuzemské karty a mezinárodní karty. Podle způsobu úhrady a účtování závazků lze rozlišovat debetní karty (u nich jsou platby zaúčtování na účet ihned jakmile banka obdrží zprávu o provedení platby) a kreditní karty ( držitel karty zde může do sjednané výše čerpat revolvingový spotřební úvěr). Zvláštním typem karty jsou čipové karty. Některé z nich jsou označovány jako elektronické peněženky a které slouží k platbám malých částek

Průběh platby provedené platební kartou lze rozdělit do tří fází:

1. ověření neboli autorizace transakce,

2. přenos transakce do clearingového systému,

3. zúčtování plateb.

K přednostem platebních karet patří zejména to, že klient má jednoduchý přístup ke svým finančním prostředkům, ušetří čas i poplatky spojení se směnou hotovosti, a nemusí se obávat o hotovost. Obchodníkům přináší využívání platebních karet spolu s vyšší bezpečností při přijímání hotovosti obvykle i vyšší obrat.

Směnky

Specifické postavení směnky spočívá v tom, že je cenným papírem, který musí splňovat zákonem předepsané náležitosti a kterým se určitá osoba zavazuje zaplatit oprávněnému majiteli směnečnou částku.

Vlastní směnka (angl. promissory note) je směnkou, v které se výstavce směnky - jako hlavní směnečný dlužník - zavazuje, že zaplatí směnečnou částku ve prospěch určité osoby

Cizí směnka (ang. bill of exchange) je směnkou, v které její výstavce (tzv. trasant) přikazuje dlužníkovi (tzv. trasátovi) zaplatit směnečnou částku ve prospěch třetí osoby.

Směnka musí splňovat dále uvedené náležitosti stanovené zákonem:

(a) musí být výslovně označena jako směnka ve vlastním textu listiny,

(b) příkaz zaplatit směnečnou sumu musí být bezpodmínečný, tj. nesmí být vázán na žádné podmínky,

(c )musí obsahovat jméno směnečníka, tj. toho, kdo má platit

(d) musí obsahovat údaj o splatnosti směnky (tzv. dospělosti směnky),

(e) musí být uvedeno místo, kde má být placeno,

(f) musí být uvedeno jméno toho, komu má být zaplaceno

(g) musí být uvedeno datum a místo vystavení směnky

(h) musí být podepsána výstavcem směnky

Vlastní směnka neobsahuje jméno směnečníka, kterým je výstavce.

Při používání směnek se doporučuje používat směnečných formulářů, aby se předešlo případnému opomenutí některého z předepsaných údajů.

Vznik směnečných práv a závazků je podmíněn tím, že listina zakotvující tato práva a povinnosti musí být směnkou, tj. musí splňovat všechny předepsané náležitosti, musí obsahovat podpis směnečného dlužník, směnečné osoby musí mít směnečnou způsobilost a oprávněna osoba musela směnku nabýt řádným způsobem. Směnečný závazek může být zajištěn další osobou, tzv. směnečným rukojmím (avalistou).

Práva směnečné osoby lze převádět rubopisem (indosamentem). U směnek, u nichž je převod rubopisem zakázán, lze směnku převést tzv. postoupením (cesí).

Směnečný dlužník je povinen zaplatit až tehdy, kdy mu je směnka předložena. Doba splatnosti směnky může být stanovena různě: např.směnka na viděnou je splatná při předložení směnečníkovi, kdežto směnka lhůtní je splatná při předložení směnečníkovi po stanovené lhůtě.Splatnost směnky však může být stanovena na určitý den nebo na určitý čas po datu vystavení.

Není-li směnka zaplacena včas, může oprávněný majitel směnky uplatnit vůči vedlejším směnečným dlužníkům právo postihu, tj. žádat po nich, aby dlužnou částku zaplatili oni.

Právní úprava směnek je obsahově i formálně velmi přesně propracována, avšak je poměrně složitá. V našem výkladu jsme se omezili pouze na elementární skutečnosti. Tomu, kdo není dostatečně s využíváním směnek obeznámen, nutno doporučit, aby směnky sám nepoužíval a ani nikomu neavaloval - jinak může být vystaven postihům.

Poznámka: V ČR jsou směnky upraveny Zákonem směnečným a šekovým č. 191/1950 Sb.

Šeky

V mnoha zemích patří mezi tradiční a široce využívaný nástroj platebního styku také šeky, i když částečně jsou vytlačovány platebními kartami.

Šek je cenný papír obsahující bezpodmínečný příkaz výstavce šeku bance k výplatě peněžité částky uvedené na šeku z jeho běžného nebo úvěrového účtu oprávněnému majiteli šeku.

Poznámka: V ČR je používání šeků upraveno zákonem směnečným a šekovým č. 191/1950 Sb. a Všeobecnými obchodními podmínkami bank.

Podle předpisů platných v ČR šek musí splňovat tyto náležitosti ( bez nich je neplatný): 1. označení, že jde o šek, 2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžní částku, 3.jméno toho, kdo má platit, 4.označení místa, kde má být placeno, 5.datum a místo vystavení šeku, 6. podpis výstavce šeku. Na šeku kromě toho (podle všeobecných obchodních podmínek) musí být uvedeno bankovní spojení výstavce šeku a číslo šeku.

Šek je cenný papír splatný na viděnou a je nutno jej předložit v stanovených lhůtách ( vnitrostátně do 8 dnů, v zemích téhož světadílu do 20 dnů a v různých světadílech do 70 dnů). Banka po prověření náležitostí šeku (tzv. cenzuře) může šek proplatit, eskontovat nebo převzít k inkasu.

Šeků existuje mnoho druhů s různým způsobem jejich využití.

Podle toho, kdo je výstavcem šeku, lze rozlišovat

(a) soukromé šeky ( výstavcem je nebankovní subjekt, který má u banky veden účet) a

(b) bankovní šeky (výstavcem je banka).

Podle způsobu převodu práva z šeku na další osoby (tj. osoby, jimž lze šek proplatit) lze rozlišit

(a) šek na řad , tj. šek vystavený na určitou osobu převoditelný na další osoby rubopisem neboli indosamentem,

(b) šek na jméno, který je indosamentem nepřevoditelný na jinou osobu, je-li to na šeku vyznačeno tzv. rekta- doložkou,

(c ) šek na majitele resp. držitele, na kterém není uvedena osoba, jíž má být zaplaceno a k jehož převodu stačí pouze předání šeku bez indosamentu.

Zvláštním druhem šeku je tzv. křižovaný šek, kdy křižováním lze zabránit proplacení šeku neoprávněné osobě. Pokud výstavce šeku zakáže výplatu šeku v hotovosti, opatří jej doložkou "jen k zúčtování" (tzv. šek k zúčtování).

Speciálním druhem šeků jsou rovněž cestovní šeky, které obvykle vydávají velké mezinárodní banky nebo společnosti činné v cestovním ruchu. Cestovní šeky jsou vystavovány na volně směnitelné měny, jejich platnost je neomezena tj. lze jej předložit k proplacení kdykoliv. Cestovní šeky jsou bezpečným nástrojem platebního styku. Při koupi cestovního šeku kupující musí hotově uhradit nominální hodnotu šeků plus provizi a všechny šeky musí vlastnoručně na místě podepsat. Při předložení šeků k proplacení musí majitel šeku šek znovu podepsat. Při ztrátě šeků přísluší majiteli šeků náhrada, ohlásil-li okamžitě jejich ztrátu výstavci.

Poznámka: V ČR je právní úprava cestovního šeku obsažena v obchodním zákoníku (§§ 720-724).