Emise hotovostních a bezhotovostních peněz

Hotovostní peníze může emitovat (vydávat) pouze centrální banka, tj. v ČR Česká národní banka. Emisi bezhotovostních peněz mohou provádět banky, a to využitím bankovních deposit.

7.

Úrok a úroková míra Základní pojmy

Majitel peněz má tři možnosti : a) peníze, které vlastní, může spotřebovat; b) může je uchovávat v likvidní formě; c) může je poskytnout někomu jinému k využití pro podnikání.

Pokud zvolí třetí možnost, očekává, že za poskytnutí peněz k podnikání dostane zaplaceno, tj. obdrží úrok. V tomto případě peníze fungují jako zboží, za které zájemce zaplatí cenu (úrok), a výše této "ceny" se poměrem mezi nabídkou peněz k zapůjčení a poptávkou po penězích.

Úrok bývá označován u jako odměna za to,že se majitel peněz zřekl jejich využití ve prospěch někoho jiného, tj. že někomu poskytl úvěr. V tomto případě se z majitele peněz stává věřitel a z toho, kdo si je vypůjčil, se stává dlužník. Zapůjčený peněžní obnos je označován jako jistina, ke které při splácení úvěru přirůstá o úrok. Relativní výši úroku zjišťujeme tak, že poměřujeme vztah úroku k jistině. Tento vztah je označován jako úroková míra.

Nominální a reálná úroková míra

Nominální (jmenovitá) úroková míra je úroková míra stanovená v době vzniku úvěrového vztahu mezi věřitelem a dlužníkem jako určité procento z jistiny, placené za určité období (den, týden, měsíc, rok). Pokud v ekonomice nedochází k inflaci, tj. nemění-li se cenová hladina, zapůjčené peníze mají po celou dobu úvěrového vztahu stejnou hodnotu, jakou měly při vzniku tohoto vztahu.

Roste-li se cenová hladina v souvislosti s postupující inflací, klesá hodnota jistiny a v důsledku toho se nominální úroková míra začne lišit od reálné úrokové míry : reálná úroková míra je nižší o míru znehodnocení peněz (míru inflace).

Při inflaci obvykle ztrácí věřitel a dlužník naopak získává, neboť původní dluh splácí ve znehodnocených penězích. Při deflaci naopak obvykle získává věřitel.

Rozhodování o alokaci důchodů a úroková míra

Ekonomické subjekty (domácnosti, podniky) jsou běžně stavěny před volbu, jak velkou část svého důchodu spotřebují,jak velkou část uspoří a jak velkou část investují. Spotřeba bývá v ekonomické literatuře označována písmenem C (=consumption), úspory písmenem S (=savings) a investice písmenem I (=investment). Výše uvedené volba bývá označována za alokaci prostředků (tj. jejich přidělení ve smyslu rozdělení na jednotlivé účely).

Motivace k tvorbě úspor u různých ekonomických subjektů se liší. Domácnosti obvykle spoří na budoucí výdaje spojené se vzděláním dětí, na důchod ve stáří, na nákup předmětů dlouhodobé spotřeby apod. Podniky vytvářejí rezervy pro případ mimořádných událostí a na výdaje spojené s budoucími investicemi.

Na rozhodování ekonomických subjektů o způsobu využití úspor ( tj. na alokaci volných likvidních finančních prostředků) má na jedné straně vliv výše úrokové míry, kterou lze získat uložením úspor na bankovním účtu, a na druhé straně výše úrokové míry, kterou lze získat zapůjčením úspor k podnikání. Úspory zapůjčené k podnikání představují peněžní kapitál.

Ekonomické subjekty se obvykle rozhodují podle míry dosažitelného výnosu, tj. podle výše úrokové míry. Při vysoké úrokové míře ekonomické subjekty obvykle vykazují větší ochotu půjčovat, kdežto při nízké úrokové míře dávají přednost držet hotovost ve svých rukou.

Mezi rozhodováním ekonomických subjektů o alokaci důchodů a výší úrokové míry existuje dvojí vztah: na jedné straně způsob alokace důchodů ovlivňuje nabídku peněžních prostředků a tím i výši úrokové míry, na druhé straně existující úroková míra zpětně ovlivňuje způsob alokace důchodů.

V ekonomické teorie se lze setkat s řadou teorií úroku a úrokové míry. Podle neoklasické teorie (A.Marshall, I.Fisher, M.Friedman) např. úroková míra působí jako vyrovnávací činitel vztahu mezi úsporami a investicemi. Teorie zápůjčních fondů (K.Wicksell) dospěla k závěru, že nabídku peněz lze regulovat a pak tedy lze regulovat i výši úrokové míry. Teorie preference likvidity (J.M.Keynes) pokládá úrokovou míru za vyrovnávací faktor mezi stavem nabídky peněz a stavem poptávky po penězích. Každá z těchto teorií upozornila na odlišné aspekty úlohy úrokové míry a má v ekonomické teorii své trvalé místo.

8.