Měření inflace

U procesu inflace lze měřit jednak míru inflace, jednak dynamiku inflace. Míru inflace lze sledovat tak, že se zjišťuje, o kolik procent stoupla cenová hladina za období jednoho roku. Izolované měření změny cenové hladiny v kratších obdobích nemá potřebnou vypovídací schopnost, neboť za inflaci lze (v souladu s její výše uvedenou definicí) považovat pouze dlouhodobý trvalý cenový vzestup. K měření růstu cenové hladiny se využívá jednak indexu spotřebitelských cen, jednak tzv. deflátoru hrubého domácího produktu ( nominální HDP se poměřován s reálným HDP vyjádřeným ve stálých cenách).

Rychlost inflace závisí na způsobu reakce různých skupin příjemců důchodů a spotřebitelů důchodů. Při slabé nebo opožděné reakci se inflace rozvíjí pomalu, kdežto při silné a okamžité reakci jde inflační proces rychle kupředu. Rychlost inflace závisí i na psychologickém faktoru - očekávání dalšího vývoje. Tím, že se ekonomické subjekty snaží předem přizpůsobit vývoji inflace, který očekávají na základě svých představ nebo analýz, mohou značně urychlit inflační proces.

Složitějším problémem je měření rozsahu inflace (měření tzv. inflační mezery). Toto měření se provádí pomocí statistické analýzy nebo pomocí modelů.

Dopady inflace

Spolu s ekonomickými dopady má inflace též hluboké sociální důsledky. Zejména pro negativní společenské důsledky je dnes inflace považována za velmi negativní společenskoekonomický jev a vlády se snaží inflaci omezovat a potlačovat.

Při inflaci dochází k redistribuci důchodů. Tato redistribuce je vyvolána tím, že ceny zboží a služeb, ceny výrobních faktorů a ceny peněžních a reálných aktiv a závazků nereagují na inflační tlaky stejným způsobem - některé více, jiné méně a některé rychleji, jiné pomaleji.

Některé ceny jsou zcela nepružné (např. pojistky), jiné ceny jsou málo pružné (např. peněžní renty, dlouhodobě stanovené úrokové výnosy) a některé ceny naopak reagují velmi pružně. Přitom je empiricky zjištěno, že ceny spotřebních předmětů dlouhodobé spotřeby rostou rychleji než ceny potravin. Mzdy úředníků, učitelů apod. zaostávají za mzdami dělníků.

Inflace působí na různé sociální skupiny nestejným způsobem. Především inflací ztrácejí všichni věřitelé, osoby s fixním příjmem - starobní a invalidní důchodci, úředníci, soudci.

Inflací naopak získávají dlužníci, a z nich jako největší dlužník stát. Stát kromě toho získává i vlivem růstu reálného daňového zatížení poplatníků.

Ochrana před inflací

V průběhu několika posledních desetiletí průmyslově vyspělé státy s rozvinutými finančními trhy získaly při potírání inflace, právem v posledním půlstoletí považované za jeden z nejnebezpečnějších jevů destabilizujících ekonomiku, významné zkušenosti. Zde budou schematicky popsány postupy, jak se státy snaží čelit poptávkové a nabídkové inflaci.

Při omezování poptávkové inflace bývají uplatňována tato opatření:

1. zvýšení úrokové míry,

2. zvýšení daní ( při omezování poptávky je účinnější než zvýšení úrokové míry),

3. administrativní opatření : cenové a mzdové stropy, úvěrové restrikce, přímá kontrola investic,

4. zavedení přídělového hospodářství (v oblasti surovin a/nebo potravin),

5. restriktivní měnová politika.

Kontrola nabídkové (nákladové) inflace je obtížnější. Uplatňují se zde dva hlavní druhy opatření:

1. restriktivní měnová politika

2. při růstu mezd a/nebo zisků se při restriktivní měnové politice, která vede ke zvýšení nezaměstnanosti a snížení míry ekonomického růstu uplatňuje souběžně mírná expanzivní politika (která ovšem již nemůže zastavit inflační spirálu, pokud se rozběhla) a je vykonáván tlak na podnikatele v podobě měnových a daňových opatření, kterým je omezován podnikatelský zisk a motivován tlak na snížení mezd.

Výčet opatření nezahrnuje veškeré možné státní zásahy, je však reprezentativní. Výše uvedená opatření lze kombinovat podle konkrétní situace, zejména podle míry inflace a její dynamiky. Souhrn opatření, které jsou využívány k omezování inflace, je označován jako protiinflační politika.

Zmíněná opatření obvykle realizují centrální banky ve spolupráci s dalšími ústředními úřady, např. s ministerstvy financí apod. Drastičtější zásahy ( např. krajní opatření v podobě zavedení přídělového systému) musí schvalovat vláda, popřípadě i parlament.

10.