2. Mezinárodní obyčej

- pojem obyčej v sobě spojuje statický (vystupuje jako forma práva stanovící práva a povinnosti) a dynamický (zahrnuje složitý obyčejotvorný proces, v jehož průběhu se vlastně faktická realita přetváří v realitu právní) prvek

- problémem je nepsaný charakter obyčeje, což způsobuje problémy s jeho identifikací

- důležité v tomto směru jsou potom názory mez. soudních a arbitrážních orgánů, stejně tak jako představitelů vědy

- statický model mez. obyčeje lze vyjádřit rovnicí

obyčejová norma mez. práva = usus longaevus + opinio iuris

obyčejová norma mez. práva = materiální prvek + subjektivní (psychologický) prvek

- materiálním prvkem je kvalifikovaná praxe, tedy praxe, která je opakovaná (nelze ji zformovat na základě jednoho precedentu), stejnorodá (alespoň konkludentně směřuje ke vzniku dané normy), nepřetržitá (v chování států se objevují tzv. přetržky, když stát v dané situaci sice většinou jedná stejně, ale občas se zachová jinak; pokud je taková přetržka častá nebo u více státu → nevzniká obyčej), rozšířená a reprezentativní (nevyžaduje se souhlas všech států, ale hlavně těch důležitých) a déledobá (je ovlivněno intenzitou praxe, počtem a vlivem praktikujících států apod.)

- subjektivní prvek je vlastně přesvědčení subjektů o právní závaznosti pravidla chování obsaženého v dané praxi

- zjistit subjektivní prvek (hlavně u států) je velký problém → mez. soudní praxe proto subjektivní prvek často opomíjí

- dynamický model právního obyčeje je pojímán ve dvou konceptech:

* koncept živelné normotvorby (anglosaský pr. systém) - tvoří se živelně, nepoznatelně v praxi lidských mas, což nelze zcela použít na mez. práva, kde existuje relativně málo subjektů, které lze pozorovat

* konsensuální koncept - vždy jde vlastně o souhlas, když některý stát něco navrhne a ostatní to začnou aplikovat (vlastně s tím souhlasí) - až příliš se podobá mez. smlouvě

- koexistence smluvního a obyčejového práva v mez. právu zahrnuje následující pravidla:

1. smluvní a obyčejová pravidla jsou rovnocenná

2. v zásadě jakékoliv pravidlo se může vyskytovat v obou formách → možnost vzájemné konkurence

3. souběh úpravy je komplementární povahy - pravidla se vzájemně doplňují, aby byla úprava co nejúplnější a nejúčelnější

4. pokud obě formy upravují totožně stejný obsah, neuplatní se vztah exkluzivity (lex posterior derogat priori), nýbrž vztah kumulativity (obě normy si zachovají svou vlastní existenci)

5. konkurence vzájemně obsahově neslučitelných norem se řídí obecnými právně logickými a interpretačními pravidly

- desuetedo = vyjití normy z užívání, kdy daná norma mez. práva zaniká zvolna a živelně v praxi subjektů mez. práva, které postupně ztrácejí pocit její původní závaznosti → desuetedo vykazuje obyčejovou povahu

3. Kodifikace mez. Práva

- současné mez. právo není všeobecně kodifikováno, tj. není sebráno, systematicky uspořádáno a vyhlášeno v kodifikačních instrumentech)

- největší rozmach mezinárodní kodifikace zažila po II. světové válce v letech 1958 (Ženevská konference o mořském právu) až 1969 (Vídeňská úmluva o smluvním právu) = „zázračné desetiletí“ kodifikace

- v současné době probíhá krize kodifikace, v dynamickém světě formální smluvní úprava rychle zastarává a její změny jsou velmi komplikované