3. Stát jako subjekt mezinárodního práva (rozbor státnosti) Statický rozměr subjektivity

- státy mají v mezinárodním systému klíčové postavení

- současné mezinárodní právo zůstává především právem mezistátním

- výjimečnost postavení státu odvozujeme z toho, že vystupuje jako představitel suveréní moci s takovými atributy, které mu dovolují materiálně zajistit plnění svých mezinárodních závazků a prakticky prosazovat své nároky vůči jiným státům (subjektům)

- pojem státu má dvě roviny – jde o politický, historický a sociologický jev

- také jde o skutečnost právní

- mezinár. pr. převzalo závěry všeobecné právovědy o trojici konstitutivních prvků státu: území, obyvatelstvo a veřejná moc, která se na daném území prosazuje.

- tyto prvky mají objektivní povahu

- stát existuje vykazuje li všechny tři tyto prvky

- v některých případech se však může za stát považovat i útvar, který neprokáže faktickou existenci všech tří potřebných prvků ( např. stát anektovaný agresorem)

- historii provázeli neustálé pokusy oslabit výhradně objektivní charakter státu coby subjektu mezinárodního práva a zakomponovat do něj i prvek subjektivní, tj. podmínit subjektivitu nového státu uznáním ostatními státy

Území:

- v minulosti to byl prvek státu, který byl považován za nejvíce důležitý

- teorie práva pohlížela na státní území v různých historických údobích rozdílně: jako na subjekt právních vztahů (fikcí personifikovaného státu, podle níž území představovalo jakési tělo státu), jako na objekt (kdy monarcha se považoval za vlastníka státního území), jako na prostor, jenž ohraničuje výkon moci daného státu, a konečně jako na nutný právní předpoklad (titul) k výkonu hlavní části svrchované moci státu (tzv. územní suverenity)

- stát nemůže vzniknout ani existovat bez vlastního území, ale:

a) mezinárodní právo nestanovuje minimální velikost státního území. Mezinárodní společenství zásadně nezpochybňuje státnost tzv. mikrostátů ( Nauru, Sam Marino)

b) zmenšení státního území, a to i podstatné, nevede ke zpochybnění mezinárodněprávní subjektivity (např. Paraguay v roce 1870)

c) podle mezinárodního práva postačuje, aby stát disponoval určitým mezinárodně nesporným územím. Na újmu jeho státnosti není případná nejistota ö přesném rozsahu a vymezení celého státního území

- území státu ohraničuje státní hranice, která prostorově delimituje různé právní řády: nejčastěji dva vnitrostátní právní řády, někdy vnitrostátní a mezinárodní právní řád (hranice mezi státním územím a mezinárodním prostorem, např. kosmickým)

- státní hranice je tak primárně právní skutečností, proto její delimitace ani demarkace není nutná pro vznik státu

- státním územím nemyslí mezinár. pr. pouze příslušnou část zemského povrchu, ali i odpovídající část podzemí až ke středu země, části hraničních vodních toků a jezer, vnitřní a pobřežní vody a vzdušný prostor.

obyvatelstvo

- soubor jednotlivců obou pohlaví, kteří spolu žijí na daném území jako organizované společenství

- charakter obyvatelstva musí být: usedlý, přirozený a trvalý

- stát se proto nemůže konstituovat na neobyvatelném skalisku v moři

- podmínka usedlosti pak vylučuje z pojmu obyvatelstva kočovné kmeny, kterým chybí zakořeněnost na určitém území – bylo by obtížné vůči nim uplatnit státní moc

- přirozenost – požadavek takového soužití obyvatelstva, které zajistí jeho biologickou reprodukci – obyvatelstvem proto není např. skupina udržované profesionálními zájmy

- trvalost – odděluje skutečné obyvatelstvo od skupin osob žijících na daném území přechodně (cizinci)

- trvalost vztahu je formálně evidována a podněcována institutem státního občanství – trvalý pobyt osoby na území státu proto bývá jednou z podmínek pro udělení občanství

- v tradičním pojetí mezinár. pr. požíval stát ve vztahu ke svému obyvatelstvu neomezené volnosti, mohl ho tedy i masově přesídlit nebo vysídlit – to dnes již není možné, neboť by byla porušená základní lidská práva a neslo by to s sebou mezinárodní odpovědnost státu.

- stejně jako je tomu u státního území ani u obyvatelstva nestanovuje platné mezinár. právo žádný minimální počet obyvatelstva coby podmínku existence státu

- mezinárodní právo však nepřipouští vznik státu bez obyvatelstva

- dovoluje však, aby stát považoval za součást svého území i některé neobydlené oblasti, které nejsou vhodné k trvalému osídlení v případě, že je na nich schopen v případě potřeby mocensky vyloučit zásah cizích států (viz. rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ve věci Východního Grónska z r. 1933)

Veřejnou mocí (vládou) – se rozumí soustava státních orgánů, které jsou schopny zajistit na příslušném území takový minimální standard územní správy a veřejného pořádku, který umožňuje nerušenou koexistenci daného státu s jinými členy mezinárodního společenství.

- mezinárodní právo tu vystačí s požadavkem efektivity vlády – tzn. aby vláda byla fakticky schopna podřídit své autoritě všechny osoby podléhající její jurisdikci

- mezinárodní právo nezasahuje do změn vlády, ponechávajíc úpravu právu ústavnímu – státy si nicméně vyhradily právo zaujmout formou uznání postoj k vládě, která se dostala k moci neústavní cestou

- v dobách „zralosti“ státu se efektivita veřejné moci předpokládá. Proto ani výrazné oslabení vlády, jež není schopna se prosadit na celém území státu a moc případně sdílí s jinými ohnisky moci (ztráta výlučnosti jako atributu suverenity), stát jako subjekt mezinárodního práva bez dalšího nediskvalifikuje

- déletrvající nedostatek efektivity vlády vede k disfunkčnímu státu – zde pak často nejsou dodržována základní lidská práva. Disfunkční stát pak není schopen zabezpečit ochranu občanům jiných států. Jeho území může sloužit jako únikový prostor pro osoby, které se jinde dopustili závažných trestních činů. Ochromený stát tak ohrožuje chráněné zájmy jiných států a porušuje svou povinnost udržovat minimální standard veřejného pořádku

- v těchto případech pak mezinárodní společenství usiluje o dohodu s ochromenými státy a poskytne jim pomoc při obnově veřejného pořádku

- ke vzniku nového státu jako subjektu mezinárodního práva zpravidla postačí existence všech tří prvků – přesto se jeví praktické trvat i na čtvrtém předpokladu – způsobilost územní jednotky vstupovat do mezinárodněprávních poměrů, což ostatně výslovně činí Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států z r. 1933 ve svém čl. 1

- státy ve smyslu právovědy jsou zásadně i dílčí území jednotky federace. Z hlediska mezinárodního práva ovšem většinou mívá výlučnou mezinárodní způsobilost ústřední stát. Federace je tak ve skutečnosti jednotný a jediný mezinárodní subjekt

- výjimečně existují federativní státy v nichž mezinárodní styky obstarávají v určitém rozsahu i dílčí státy (Québec v Kanadě, švýcarské kantony apod..)