Výklad smluv sepsaných ve více jazycích

Zvláštní interpretační problémy vznikají u smluv sepsaných v několika různých jazycích. Důvodem je to, že smlouva v abstraktním smyslu jakožto vyjádření shodné vůle stran je sice pouze jedna, byla však vyjádřena v několika jazycích. Cílem výkladu v těchto případech je zjistit smysl abstraktní smlouvy, nikoli jejích jednotlivých jazykových znění.

K vlastním interpretačním problémům tedy přistupuje další, a to existence několika textů, které se mohou navzájem lišit.

Pro interpretační účely u takových smluv platí, že všechna autentická znění mají zásadně stejnou platnost, ledaže by se smluvní strany dohodly již v samotné smlouvě, že v případě rozporu mezi jednotlivými jazykovými verzemi bude rozhodující jen jeden určitý text.čl.33odst.1 VÚ, : nejsou jím úřední texty nebo překlady do jiných jazyků. Stranám ovšem nic nebrání v tom, aby případně i takový úřední text nebo překlad přijaly po dohodě za základ pro interpretaci smlouvy.

Při výkladu rozporných jazykových znění je podle VÚ třeba vycházet z doměnky, že podle souhlasné vůle stran mají všechny autentické texty stejný smysl čl. 31odst.3, cílem výkladu je proto nalezení tohoto smyslu, který odpovídá úmyslu stran.

Teprve kdyby rozpor mezi texty nemohl být odstraněn žádným základním ani doplňkovým interpretačním procesem, lze přijmout takový výklad, který nejlépe sbližuje všechny texty se zřetelem k předmětu a účelu smlouvy.

15. Mezinárodněprávní odpovědnost (vývoj doktríny a mezinárodní praxe)

Mezinárodní právo (MP) musí více než právo vnitrostátní spoléhat na vůli svých subjektů plnit závazky dobrovolně.

V MP si vzhledem ke vztahům svrchované rovnosti nelze podobné mocenské postupy představit jako ve vnitrostátním právu.

Institut mezinárodněprávní odpovědnosti, dále jen mezinárodní odpovědnost (MO) = soubor norem, které upravují právní následky mezinárodně protiprávního chování. Tyto následky působí k tíži státu, který se dopustil protiprávního chování. Pravidla MO ukládají delikventu k původní povinnosti kterou porušil ( primární pravidlo), dodatečné závazky,které se aktivují až v okamžiku porušení primárního pravidla (sekundární pravidlo).

Původní povinnost porušením nezaniká, zavazuje porušitele i nadále, odpovědnostní k ní přistupuje a automaticky, ex lege, ji doplňuje = závazek akcesorický. Dodatečná odpovědnostní povinnost zmnožuje a umocňuje závazky státu, zhoršuje jeho právní situaci.

Normy MO do značné míry suplují sankční systémy známé z poměrů vnitrostátního práva a přebírají funkci nepřímého donucení.

MO klíčovým institutem MP = mechanismus regulace vztahů mezi subjekty MP, přispívá k respektu norem MP

Soudobá proměna institutu MO

O rozvoj obyčejových pravidel MO se podstatně přičinily mezinárodní arbitrážní orgány 19. st. – pohyb občanů vyspělých průmyslových států a jejich majetku do zemí s méně výkonnou ekonomikou a nižší právní kulturou, vyvolal potřebu mezinárodní ochrany práv cizinců v případech kdy státy nebyly schopny nebo ochotny tato práva svým vnitřním pr.řádem zajistit. Pokud se poškozenému cizinci nepodařilo sjednat nápravu s využitím prostředků vnitrostátního práva byl stát, jehož občanství poškozen cizinec měl oprávněn využít postupu diplomatické ochrany = Stát převzal nárok poškozeného občana a napříště jej vymáhal na příslušném státu jako svůj vlastní. Stát, který mezinárodní závazek porušil vůči cizinci, byl povinen strpět diplomatickou ochranu a rovněž odčinit vzniklou škodu, státu který cizinci poskytl diplomaticko ochranu

Společnost národů se pokusila o kodifikaci obyčejových pravidel MO, pověřený výbor ji pojal pod stejným zorným úhlem jako dřívější arbitrážní praxe tj. jako pravidla odpovědnosti státu za škody způsobené cizinci nebo jeho majetku.

Toto tradiční pojetí MO charakterizovaly a současně problematizovaly násl. rysy:

• orientovalo se na odpovědnost za škody způsobené cizincům a ne na jiné oblasti odpovědnosti států

• zahrnovalo nerozlišně jak primární tak sekundární pravidla

• spočívalo na 3 pilířích: porušení mezinárodního závazku, existence škody je příčinné souvislosti

Odpovědnost státu se vyčerpala povinností reparovat tj. odčinit vzniklou škodu

• důraz na odškodnění svědčí o civilněprávním původu tradiční koncepce MO

Uvedené vlastnosti vedly ke krizi tradičního pojetí MO, kterou prohloubily některé změny v mezinárodním společenství a v mezistátních vztazích po 2. válce:

• význam diplomatické ochrany v mezinárodní praxi poklesl

• mnohem častěji se stávalo předmětem sporů o MO chování států, jímž byla způsobena újma přímo jinému státu, nikoli jeho občanu např. případ Rainbow Warrior – lodi kterou v roce 1985 v novozélandském přístavu sabotáží zničili agenti francouzkých tajných služeb. Případy tohoto druhu řešil i Mezinárodní soudní dvůr ( Diplomatického a konzulárního personálu USA v Teheránu – 1980 a Vojenských a polovojenských činností v Nikaragui a proti ní -1986)

• u tradičního pojetí jehož základním článkem je škoda, pouze hmotná, nyní pojem škody obsáhne veškerou újmu= hmotnou a nehmotnou

• upevňování institutu ius cogens v současném MP

• vstup mezinárodních organizací do mezinárodních vztahů v roli subjektu MP

• do MP proniká kvalitativně nový typ odpovědností, jenž není spjat s protiprávním chováním, ale pouze se škodou, kterou jsou schopny vyvolat některé nebezpečné činnosti MP nezakázané tzv. objektivní, absolutní O

Částečná kodifikace

Úprava odpovědnostních vztahů podstatně spoluurčuje efektivnost MP.

Komise pro MP si zvolila téma odpovědnosti států jako v bodněme kodifikaci na svém prvním zasedání v r. 1949.Své dílo komise ukončila až za pět desetiletí, v r. 2001. Schválila text návrhu článků o odpovědností států za mezinárodně protiprávní chování = Návrh

Návrh se skládá ze 4 částí, jednotlivé části upravují předpoklady a náležitosti vzniku MO státu.

Stát odpovídá podle Návrhu za své mezinárodně protiprávní chování. Náležitosti takového chování jsou objektivní prvek ( porušení mezinárodně právního závazku ) a subjektivní prvek ( toto chování lze přičíst státu ) Koncepce Komise se tak odpoutává od tradičního pojetí, jež stavělo na existenci škody. Implicitně pokládá za újmu samo protiprávní chování, a proto již takové chování vyvolává odpovědnost státu.

Dílčí povaha kodifikace vyvolala potřebu zařadit do Návrhu ustanovení o jejím poměru k ostatním pravidlům patřícím k institutu MO. Návrh sám sebe považuje za lex generalis, jehož články se uplatní toliko tehdy, nejsou-li použitelná jiná, speciální pravidla mezinárodního práva.

Návrh upravuje pouze sekundární pravidla odpovědnostní. Pravidla zakotvená v Návrhu se uplatní při porušení jakéhokoli závazku, tedy bez ohledu na to, zda byl takový závazek převzat vůči jednomu či více státům, vůči jednotlivci nebo skupině, nebo dokonce vůči mezinárodní organizaci jako celku.

Komise váhala nad formou návrhu, nakonec doporučila Valnému shromáždění, aby Návrh vzalo na vědomí ve formě nezávazné rezoluce, ale aby vzhledem k důležitosti předmětu kodifikace – v další fázi posoudilo vhodnost přijetí úmluvy o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování.

Pokud by Valné shromáždění v příštích letech k přípravě mezinárodní úmluvy skutečně odhodlalo, mělo by v souladu s přáním Komise současně posoudit, zda k textu dnešního Návrhu nepřipojit pravidla o řešení sporů spojených s jejich aplikací.

Kodifikace je dílčí též v tom, že za jejími hranicemi zůstala pravidla upravující odpovědnost jiných subjektů MP. Návrh se především netýká otázek spojených s realizací MO mezinárodních organizací. Komise se rozhodla, že MO mezinárodních organizací zpracuje samostatně. Tento její opus výlučně z odpovědnosti za mezinárodní protiprávní chování, jímž je chování, jež je mezinárodní organizaci přičitatelné podle mezinárodního závazku. Budoucí kodifikační návrh upraví nejen mechanismy odpovědnosti mez. organizace, ale i odpovědnosti státu za mezinárodně protiprávní chování takové organizace.

Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování se dále nedotýká ani otázek souvisejících mezinárodněprávní odpovědností osob jednajících v zájmu státu ( za zločiny podle MP)

Porušení mezinárodněprávního závazku

= objektivní prvek mezinárodně protiprávního chování.

V praxi mohou nastat situace, kdy stát vědomě poškodí zájem jiného státu nebo mu způsobí újmu, přitom však neporuší žádný mezinárodněprávní závazek. (např. řádně vypoví dohodu o bezvízovém styku uzavřenou s jiným státem, čímž se obnoví vízová povinnost pro občany tohoto státu). V daném případě nejde o mezinárodně protiprávní chování, ale o tzv. nevlídný akt

Protiprávnost chování státu třeba posuzovat výlučně ve světle MP. Neboť systém MP nepřihlíží k právní existenci vnitrostátního práva.

MO státu vznikne, jestliže poruší závazek, který mu ukládá norma MP.

Stát může porušit svůj mezinárodněprávní závazek protiprávním jednáním, ale i protiprávním opomenutím. Např. v r. 1949 ve věci průlivu Korfu konstatoval Mezinárodní soudní dvůr protiprávní chování Albánie tím, že neoznámila jiným státům ( konkrétně Velké Británie ) existenci nebezpečí hrozícího těmto státům při dovoleném užívání jejího území ( přítomnost min v jejích pobřežních vodách).

Závazky, které požadují určité chování ( obligations of coduct ), a závazky, jež k cíli k dosažení určitého výsledku ( obligations of result), vzhledem k velké míře svobody, jíž státy v MP stále požívají, výrazně převažují závazky na dosažení výsledku.

K porušení závazku znějícího na chování dojde, pokud se stát nechoval uloženým způsobem nebo nepoužil specifikované prostředky, takovým je třeba např. závazek bdělosti, který musí stát dodržovat při ochraně práv cizinců.

Závazek znějící na výsledek je porušen tehdy, když se skutečně dosažený výsledek liší od výsledku požadovaného tímto závazkem např. nevracet uprchlíky do států, v nichž jim odůvodněně hrozí politicky motivované pronásledování.

Přičitatelnost jednání nebo opomenutí státu

Státu se přičítá chování jeho orgánů. Pojem orgán v mezinárodním právu bývá vykládán i aplikován extenzivně. Zahrnuje všechny osoby, které skutečně vykonávají státní moc, ať už na základě vnitrostátního práva, nebo pouze fakticky ( orgány de facto)

Legislativní orgán může svým chováním založit odpovědnost státu v souvislosti se závazky ukládajícími určité chování tím, že vydá předpis, který není ve shodě s mezinárodněprávním závazkem státu, nebo tím, že takový předpis opomene vydat, ač to mezinárodněprávní závazek státu ukládá např. pokyn k unifikaci vnitrostátního práva.

Výkonné orgány obecně přicházejí nejčastěji do styku s jednotlivci a jejich chování tak bývá nejčastěji zdrojem odpovědnosti státu ( odepření imunit zahraničnímu diplomatickému zástupci policejním úředníkem).

Státu se přičítá i chování soudních orgánů, typickým protiprávním chováním soudní moci bývá odepření přístupu k soudům ( denegatio iustitiae ), nebo závažná nepravidelnost soudního řízení, jehož se účastní cizí občan. Chování soudních orgánů je obzvlášť významné při stanovení porušení závazků státu z mezinárodních smluv o lidských právech.

Státu se přičítá chování jeho místních či jiných územních správních a samosprávných, včetně orgánů územních jednotek federace.

Stát odpovídá za mezinárodně protiprávní chování parastátních jednotek, tj. jednotek, jež nejsou orgány státu, avšak podílejí se do určité míry na výkonu jeho moci.Pro stanovení odpovědnosti státu za jejich chování není podstatné, zda mají veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahu, zda v nich stát má právně zajištěný převažující vliv apod., ale rozhoduje výlučně okolnost, že je stát pověřil výkonem určitých prvků státní moci.

Stát přebírá MO za jejich chování pouze v rozsahu jím delegovaných prvků moci, nikoliv za jejich ostatní činnost např. za prodej letenek

Státu se zásadně přičítá i chování jeho orgánů, které překročily své kompetence nebo jednaly v rozporu se služebními pokyny ( chování ultra vires ). Rozhodující pro posouzení přičitatelnosti je okolnost, zda daný orgán budil u jiných zdání, že jedná jako státní orgán, nebo zda použil prostředků, které mu byly k výkonu kompetencí svěřeny. Odpovědnost státu je pak dána s poukazem na zásadu dobré víry v právních vztazích. Jednal-li ovšem orgán zjevně jako soukromá osoba, jeho chování se státu nepřečte.

Státu se zásadně nepřičte chování soukromých osob, jelikož nevykonávají jeho vůli. Podle tradičního pojetí ovšem stát nesl odpovědnost za závadné chování soukromé osoby, pokud mu bylo možno prokázat spoluúčast na takovém chování.Ke spoluúčasti došlo tehdy, když stát věděl, že jednotlivec zamýšlí poškodit jiný stát, a nezabránil tomu, jakož i tehdy, když jej po jeho činu odmítl vydat či potrestat, tato koncepce je opuštěna.

Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování prolamuje zásadu nepřičitatelnosti chování soukromých osob státu poměrně razantním způsobem. Vychází z požadavku efektivity MP a předpokládá MO státu v případech, kdy mezi ním a osobou existuje faktický vztah, do té míry, že tyto osoby jednají na základě jeho pokynů, nebo že jejich chování stát alespoň řídí či kontroluje.

Např. prosté financování činnosti soukromých osob státem jednajících proti jinému státu na území tohoto jiného státu není dostatečným důvodem k tomu, aby financující stát nesl odpovědnost za veškeré chování těchto osob. Míra odpovědnosti státu za činnost soukromých osob je tak odvislá od dosaženého stupně jeho faktické kontroly v každém posuzovaném případě MO př., rozhodnutí odvolacího senátu MTT pro bývalou Jugoslávii ve věci Tadic,1999

Moment proměny chování soukromé osoby, za něž stát neodpovídá, v chování orgánů de facto, jež se mu naopak přičte,je mnohdy složité vystihnout. Pokusil se o to např. Mezinárodní soudní dvůr ve věci Diplomatického a konzulárního personálu v USA v Teheránu r. 1980 ve svém rozsudku rozlišil 2 fáze obsazení mise USA íránskými „studenty“.Dospěl k závěru, e v okamžiku útoku na velvyslanectví neměl útočící dav status orgánu íránského státu, a jeho čin se proto Iránu nepřičítá. Druhou fázi události charakterizuje radikální změna právní povahy situace . Dvůr konstatoval: Tím, že ajatolláh Chomejní a jiné orgány íránského státu tyto skutky schválili a rozhodli o jejich pokračování, nabyly trvající obsazení velvyslanectví a přetrvávající držení rukojmích povahu jednání uvedeného státu.

K újmám cizinců a na majetku dochází často v souvislosti s občanskou válkou na území státu. V ozbrojeném konfliktu mezi vládou a povstaleckým hnutím mohou nastat dvě situace.

Pokud definitivně zvítězí povstalci a utvoří novou vládu, přičítají se této vládě zpětně nejen chování samotných povstalců, ale i orgánů poražené státní moci, k nimž došlo v době bojů. Pokus povstalci podlehnou budou vítězné státní moci přičítána chování, jichž se její orgány předtím dopustily, nikoli však chování poražených povstalců.

Obdobně, jako se přičítá chování orgánů státu, jehož jménem nebo v jehož zájmu tyto orgány jednaly, přičítá se mezinárodní organizaci chování jejích orgánů, včetně chování ultra vires. Náležitosti mezinárodně protiprávního chování mezinárodní organizace se tak neliší od náležitostí takového chování státu.