25. Zákaz použití síly a hrozby silou V soudobém mezinárodním právu a jeho výjimky

• donucení je definováno jako cílený nátlak na subjekt mezinárodního práva → nátlak bývá často podpořen použitím síly nebo hrozbou jejího použití

• v tradičním mezinárodním právu, jež ponechávalo užití síly v mezinárodních vztazích politické úvaze států, mělo donucení přirozeně jinou povahu než ve 2. polovině 20. století, kdy zákaz použití síly a hrozby silou vyloučil (s výhradou několika výjimek) jakoukoli formu nátlaku s uplatněním síly

• donucení s použitím síly zůstává legitimní jen jako odpověď na chování státu, který porušil uvedený kogentní zákaz

• X současné mezinárodní právo nepřipouští použití síly jako způsob donucení státu, který sám sílu neužil

• donucení a zvláště pak to, které zahrnuje použití síly nebo hrozby silou, je rizikovým faktorem mezinárodního života → donucovaný stát může pociťovat vnější donucení jako omezení své svrchovanosti a být v pokušení reagovat na ně odvetnými kroky → stupňovaný nátlak z obou stran může vyústit v závažné ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti

• současné mezinárodní společenství se snaží předejít podobným nebezpečím mechanismy a zárukami kolektivní bezpečnosti → proti individuálnímu porušiteli zákazu použití síly mobilizuje celé mezinárodní společenství nebo jeho určitou část

• opatření s použitím síly jsou mj. jednání v sebeobraně nebo některé kolektivní akce Rady bezpečnosti proti agresorovi → ve světle kogentního zákazu použití síly a hrozby silou nutno hodnotit donucovací zákroky s použitím síly a její hrozby jako opatření nedovolená (s určitými stanovenými výjimkami) → protiprávním by proto bylo i pouhé slovní varování, které by obsahovalo hrozbu silou

• opatření s použitím síly lze dále dělit na donucení s použitím ozbrojené síly (např. kolektivní akce RB podle čl. 42 Charty OSN) a donucení s použitím jiné formy síly (např. donucující stát jednostranně uzavře společnou hranici s donucovaným státem a brání pohybu osob a zboží z něj) → totéž, co platí pro nedovolenost opatření s použitím síly, platí i pro opatření s použitím ozbrojené síly

Sebeobrana (legitimní obrana)

• každé právní společenství musí být schopno účinně bránit fyzickou existenci a integritu svých subjektů

• lze hovořit o „přirozeném“ či „bytostném“ právu na sebeobranu, které pozitivní mezinárodní právo státům nemůže upřít a o němž hovoří čl. 51 Charty OSN → ustanovení tohoto článku upřesňuje, že „žádné ustanovení této Charty neomezuje, v případě ozbrojeného útoku na některého člena OSN, přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud RB neučiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti…“

• proces „zpozitivnění“ práva na sebeobranu se nevyhnutelně pojí s úpravou způsobů a mezí jeho výkonu → obyčejotvorná praxe států postupně vymezila obsah a limity práva na sebeobranu v obecném mezinárodním právu → výkon práva na sebeobranu v něm podléhá řadě právních podmínek a následné kontrole → ve skutečnosti tedy již nejde o prostou sebeobranu, ale spíše o obranu v duchu práva, tj. o „legitimní“ obranu

• o právu států na sebeobranu lze hovořit až ve 20. století (r. 1928) → do té doby neznamenalo použití síly porušení mezinárodního práva

• svou úlohu hrála dříve sebeobrana v přirozenoprávním učení o spravedlivých a nespravedlivých válkách, jímž byla obranná válka bezvýhradně považována za válku spravedlivou (bellum iustum) → po zákazu útočné války mezinárodní právo odsoudilo agresi jako protiprávní chování a obrana proti ní se stala právem napadené oběti

• již v 19. století ovšem byly definovány právní podmínky zákroku státu na obranu vlastních příslušníků na území jiného státu, jestliže jim tuto obranu nebyl teritoriální stát ochoten nebo schopen sám poskytnout (případ americké lodi Caroline v r.1837) → obě sporné strany (USA a Velká Británie) uznaly, že akce v „sebeobraně“ na vizím území je oprávněná pouze v případě naléhavé a neodvolatelné nutnosti sebeobrany, která neponechává žádnou možnost volby prostředků ani okamžik k úvaze → tyto náležitosti se staly součástí obyčejového obecného mezinárodního práva i pro opatření ve skutečné sebeobraně

• další pravidla:

  • sebeobranu lze vést jen proti aktuálnímu, probíhajícímu ozbrojenému útoku a smí ji vést jen přímá oběť takového útoku (s výhradou kolektivní sebeobrany) → nezbytnou pro určení, zda je sebeobrana v souladu s mezinárodním právem, je proto definice ozbrojeného útoku – agrese – rezoluce VS OSN definuje agresi jako „použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu“, pokud útok naplňuje další znaky v rezoluci uvedené; sporná je oprávněnost sebeobranného opatření proti nezapočatému, avšak bezprostředně hrozícímu ozbrojenému útoku → nauka i státy jsou v hodnocení rozděleny

  • opatření v sebeobraně je třeba provádět okamžitě po ozbrojeném útoku

  • opatření v sebeobraně jsou právem, ne povinností napadeného státu → pasivní strpění útoku obětí ovšem není způsobilé zhojit protiprávnost jednání útočníka, jenž porušil kogentní normu mezinárodního práva, a žádná konkludentní či jiná dohoda mezi ním a napadeným státem nevyvolá proto právní účinky

  • podobně jako v případě „protiopatření“ musí být akce v sebeobraně přiměřené povaze a rozsahu útoku

  • opatření v sebeobraně musí mít defenzivní charakter → tato podmínka se promítá v požadavku, aby napadený stát sebeobranu ukončil, pokud je zastaven ozbrojený útok

• z kogentní povahy zákazu použití síly v současném mezinárodním právu vyplývá, že do kategorie států postižených agresí patří nejen její přímá oběť, ale i všechny ostatní státy → kogentnost odůvodňuje právní fikci, že i tyto ostatní státy jsou napadenými státy, a že proto disponují právem na kolektivní sebeobranu → podmínky jejího výkonu definoval Mezinárodní soudní dvůr ve věci Vojenských a polovojenských činností v Nikaragui a proti ní → kolektivní sebeobrana musí splňovat všechny náležitosti individuální sebeobrany a dvě další specifické podmínky:

  • přímá oběť agrese musí veřejně deklarovat skutečnost, že byla napadena

  • tato přímá oběť musí jiné státy o vojenskou pomoc požádat

• třetí státy disponují podle obecného mezinárodního práva právem na kolektivní sebeobranu; ve spojeneckých a jiných smlouvách mohou ovšem převzít povinnost ke kolektivní sebeobraně

• opatření v sebeobraně zahrnují použití ozbrojené síly, které jinak zakazuje kogentní norma mezinárodního práva → použití síly však není mezinárodně protiprávním chováním, neboť fakt, že k němu dochází v odpověď na ozbrojený útok, představuje okolnost vylučující protiprávnost sebeobranného chování → právo sebeobrany má tak status výjimky ze zákazu použití síly a hrozby silou

• Charta OSN prostor pro výkon práva na sebeobranu dále zúžila → začlenila tento institut mezinárodního práva do mechanismů kolektivní bezpečnosti, a podřídila ho tak dohledu i přímému vlivu Rady bezpečnosti; čl. 51 Charty je konstruován takto:

1. v období mezi zahájením ozbrojeného útoku a okamžikem kdy RB učiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, požívá napadený stát svého „přirozeného“ práva na sebeobranu v mezích, které mu určuje současné obecné mezinárodní právo; jiné státy mohou využít svého „přirozeného“ práva na kolektivní sebeobranu taktéž v mezích stanovených obecným mezinárodním právem

2. o svých opatřeních v rámci výkonu „přirozeného“ práva jsou bránící státy povinny ihned informovat RB

3. od chvíle, kdy RB učiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, je výkon práva na sebeobranu podřízen její rozhodovací a koordinační pravomoci založené kapitolou VII Charty → rozhodným okamžikem, kdy byla opatření RB učiněna, není moment formálního rozhodnutí o nich, ale jejich účinného prosazení se v praxi (princip efektivity)

Sankce Rady bezpečnosti OSN

• největší nebezpečí pro stabilitu mezinárodního společenství představuje nedovolené použití ozbrojené síly některým státem proti státům jiným → takový čin je mezinárodním zločinem → jsou jím postiženy všechny státy → celé mezinárodní společenství má právní zájem na tom, aby útočník zanechal svého chování a odčinil způsobenou újmu

• mezinárodní společenství se chrání vybudováním systému kolektivní bezpečnosti → nejpříhodnější místo pro působení systému kolektivní bezpečnosti poskytuje univerzální politická organizace, jíž je po 2. světové válce Organizace spojených národů

• státy si od OSN slibují operativnost (při zjišťování okolností konkrétního porušení kogentního zákazu použití síly nebo její hrozby a jeho pachatele, při nalézání společné vůle členských států k reakci na tento zločin), reprezentativnost i účinnost kolektivní akce

• má-li organizace plnit očekávání, musí členové ke společné donucovací akci poskytnout potřebné finanční a vojenské prostředky, včetně ozbrojených sil, jimiž OSN sama nedisponuje

• Charta OSN vytvořila mechanismus kolektivní bezpečnosti, v jehož středobodu se nachází Rada bezpečnosti → tento orgán postupuje takto:

1. určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu (čl.39)

2. může doporučit daným státům prozatímní opatření, aby se předešlo zhoršení situace (čl.40)

3. doporučí nebo rozhodne, jakých opatření bez použití ozbrojené síly má být použito, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může vyzvat členy OSN, aby taková opatření provedli (čl.39 a 41)

4. má-li za to, že by opatření podle čl. 41 nedostačovala anebo že se ukázala nedostatečnými, může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti (čl.42)

ad 1)

• určení, zda došlo k ohrožení, porušení míru nebo k útočnému činu, je zdánlivě otázkou čistě faktickou, která předpokládá pouze přesnou znalost událostí v místě mezinárodního konfliktu; požadované určení ovšem současně předpokládá, že bude označen stát, který použil sílu v rozporu s kogentním zákazem mezinárodního práva

ad 2)

• doporučení o prozatímních opatřeních nemá charakter donucovacího opatření, a proto není závislé na označení státu, který se použitím síly dopustil mezinárodně protiprávního chování

ad 3)

• opatření bez použití ozbrojené síly mají charakter kolektivního donucovacího postupu, jehož cílem je udržet nebo obnovit mezinárodní mír a bezpečnost

• RB k nim vyzve jménem celého mezinárodního společenství → výzva RB může mít povahu doporučení nebo závazného rozhodnutí:

  • doporučení Rada zpravidla zvolí, když není mír chováním donucovaného státu bezprostředně ohrožen a hrozba zůstává zatím potenciální

  • rozhodnutí Rady o kolektivních opatřeních zavazují nejen všechny členy OSN, ale jsou vynutitelná i vůči nečlenům; zavazují i odborné mezinárodní organizace přidružené k OSN; třebaže nejsou bezprostředně použitelná vůči fyzickým a právnickým osobám, jsou státy povinny zajistit, aby subjekty podléhající jejich jurisdikci donucovací opatření respektovaly

• mezi formy opatření bez použití ozbrojené síly, které zmiňuje Charta, patří úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, rádiových a jiných spojů a přerušení diplomatických styků → jejich realizace je svěřena jednotlivým státům a celková účinnost závisí na praktickém uplatňování každým z nich

• k posílení účinnosti opatření bez použití ozbrojené síly si Rada bezpečnosti od r. 1968 zřizuje zvláštní výbory pro sankce, které dohlížejí na jejich provádění a dodržování; jsou ustanovovány pro jednotlivé případy ukládaných sankcí

• nutným předpokladem pro účinné provádění uložených donucovacích opatření je recepce příslušných rozhodnutí RB do vnitrostátního práva sankcionujících států

• hospodářské sankce působí škody nejen státu, proti němuž jsou namířeny, nýbrž i zemím, které je samy uplatňují → členové OSN si mají při provádění sankcí poskytovat pomoc, a pokud jim při tom vznikly zvláštní hospodářské problémy, mají právo se o nich poradit s RB → provádění tohoto ustanovení v praxi OSN prokazuje, že státy, jež jsou uplatňováním sankcí nařízených proti jinému subjektu zvláště postiženy, nemají na příslušné odškodnění právní nárok

ad 4)

• k opatřením s použitím ozbrojené síly je RB oprávněna uchýlit se pouze tehdy, když (by) se mírnější donucovací postupy minuly účinkem, tj. v případech nejzávažnějších porušení mezinárodního míru a bezpečnosti

• členové OSN se zavázali, že Radě k provedení společných vojenských akcí poskytnou potřebné ozbrojené síly, služby i pomoc

• ozbrojený zásah při kolektivní akci RB neporušuje zákaz použití síly v mezinárodním právu, neboť jde o odpověď mezinárodního společenství na mezinárodně protiprávní chování s použitím síly odpovědného státu

• stejně jako akce v kolektivní sebeobraně představují i ozbrojené sankce RB výjimku z kogentního zákazu použití síly a hrozby silou

• na rozdíl od opatření kolektivní sebeobrany mají ozbrojené akce Rady ofenzivní povahu → nemusí být ukončeny v okamžiku, kdy sankcionovaný stát upustí od svého útočného jednání, ale lze jimi kdykoli později vynutit i to, aby splnil svou odpovědnostní povinnost, či podmínky stanovené mu rozhodnutím Rady

• RB může provést donucovací akce i prostřednictvím oblastních dohod nebo orgánů, jestliže lze jejich činnost sloučit s cíli a zásadami OSN a jsou-li pro oblastní donucovací akci vhodné → oblastní organizace podléhají při zásahu Radě bezpečnosti a nemohou použít své oblastní síly bez jejího předchozího zmocnění

• od kolektivních akcí RB s použitím ozbrojené síly, jež mají sankční povahu, je třeba striktně odlišovat tzv. mírové operace OSN, které donucovací povahu nemají → rozumí se jimi nasazení mezinárodních vojenských jednotek řízených RB v oblastech mezinárodních krizí → jejich cílem je udržet mezinárodní mír

• mírové operace tedy mají výrazně konsensuální charakter → jsou vysílány pouze na základě doporučení RB a zúčastněné státy s nasazením musí souhlasit

• mírové jednotky nesmějí aktivně zasahovat do vojenských operací a zbraní jsou oprávněny použít zásadně jen k nutné obraně

• v praxi plnívají mise některou ze čtyř funkcí:

  • pozorovatelskou

  • nárazníku

  • policejní

  • garanta humanitární pomoci obyvatelstvu

• přes řadu evidentních útočných činů se Rada usnesla na ozbrojených opatřeních pouze jednou – v případě Koreje