14. Výklad V mezinárodním právu (doktríny, účel a metody); výklad mezinárodních smluv

Interpretací =jsou myšlenkové postupy, jimiž se podle pravidel poznání, zejména jazykových a logických, zjišťuje skutečný smysl ustanovení smlouvy a jejich právní účinky, zamýšlejí strany smlouvy.

K výkladu mezinárodní smlouvy je oprávněn každý, koho se smlouva právně týká. Je to především každá strana smlouvy, mohou to být i třetí státy, pro něž smlouva počítá s právy a povinnostmi, a orgány mezinárodní organizace, které jsou oprávněny vykládat zakládající smlouvu organizace.

Autentická interpretace náleží ovšem pouze smluvním stranám společně, poněvadž jen ony kolektivně uzavřely smlouvu a založily právní poměry z ní plynoucí. Strany jsou při tomto výkladu svrchované a rovné. V důsledku toho je třeba výklad každé z nich, provedený v dobré víře a s použitím interpretačních postupů předepsaných Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z roku 1969, považovat za správný. Pokud by i při takovém postupu každé z nich došlo k odlišnému výkladu určitého ustanovení smlouvy, vznikne mezi nimi spor, který výklad je správný. Takový spor mohou vyřešit samy dohodou o správné interpretaci. Nepodaří-li se jim spor urovnat přímým jednáním nebo se dohodly již dříve v interpretované smlouvě, mohou tento spor o správný výklad postoupit rozhodčímu nebo soudnímu orgánu, který jej rozhodne. Výklad provedený arbitrážním nebo soudním orgánem je pro sporné smluvní strany závazný.

Volba nejvhodnějších metod výkladu mez. smluv byl a problematická, teprve Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969. Vypracovala ucelený a praktický systém interpretačních postupů pro výklad jakékoli mezinárodní smlouvy, dvoustranné, vícestranné nebo universální, napsaných v jednom nebo více autentických zněních.

Základní interpretační postupy

Vídeňská úmluva formuluje nejprve základní interpretační postupy, které je interpret povinen při výkladu smlouvy dodržovat.

Stanoví, že:

• smlouva musí být vykládána v dobré víře,

• v souladu s obvyklým významem, který se dává výrazům ve smlouvě,

• v jejich souvislosti a

• s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy čl 31 odst.1 VÚ

Do přijetí VÚ totiž nebyla v praxi ani teorii jednota v tom, zda interpretační postupy jsou pouhými technickými a vědeckými prostředky používanými volně interpretem při zjišťování smyslu smlouvy nebo jsou závaznými právními pravidly, jimiž se musí interpret řídit. Podle VÚ jsou kodifikovaná vykládací pravidla normativní povahy a interpret je povinen se jimi řídit.

Při zjišťování skutečného smyslu určitého ustanovení smlouvy používali dříve teoretikové izolovaně jednu ze tří interpretačních metod. Buď přikládali rozhodující význam úmyslu stran jako rozhodujícímu elementu, nebo považovali za rozhodující text smlouvy jako věrohodné vyjádření úmyslu stran, nebo považovali za rozhodující při výkladu smlouvy její účel a cíl.

Podle stoupenců subjektivní metody byla pro správnou interpretaci nejdůležitější skutečná vůle stran v době sjednávání smlouvy.

Pro stoupence objektivní metody byl nejdůležitější text smlouvy bez ohledu na případnou odlišnou vůli stran. U stoupenců teleologické metody byly pro zjištění smyslu smlouvy nejdůležitějšími účel a cíl smlouvy.

VÚ vyřešila spory o přednostech té které metody. Zavedla jedno obecné interpretační pravidlo, které slučuje organicky všechny tyto metody v jednu komplexní. Podle ní je text smlouvy věrným vyjádřením skutečného úmyslu stran.

Proto prvním úkolem interpreta je:

• poctivé zjišťování obvyklého významu použitých výrazů. Gramatický výklad

• je následován výkladem systematickým, podle něhož je třeba vykládané termíny posuzovat v kontextu s jinými příslušnými výrazy a částmi smlouvy. Přitom je třeba přihlédnout k pozdějším dohodám a praxi smluvních stran při provádění smlouvy.

• Při výkladu je třeba mít na zřeteli i předmět a účel smlouvy.

Jestliže by po těchto interpretačních úkonech zůstal text nejasný nebo nesrozumitelný, je možné sáhnout k doplňkovým postupům, jako jsou přípravné práce při sjednávání smlouvy, za nichž byla smlouva uzavřena.

Obecné interpretační pravidlo

Je obsaženo v čl.31 odst.1 VÚ stanový několik interpretačních postupů

Interpret musí při zjišťování smyslu smlouvy postupovat v dobré víře. Tato povinnost vyplývá přímo z širší nadřazené zásady pacta sunt servanda, která smluvním stranám ukládá nejen povinnost poctivě plnit platné mezinárodní smlouvy, ale je předtím bona fide interpretovat.

Dalším úkolem interpreta je přikládat výrazům ve smlouvě obsaženým obvyklý význam.

Zvláštní nikoli obvyklý význam lze přiznat určitým výrazům ve smlouvě pouze tehdy, zjistí-li se, že to tak smluvní strany zamýšlely čl.31 odst.4 VÚ. Existence takové výjimky a odpovídající dohody mezi smluvními stranami o tom, že použily určité slovní obraty v jiném než obvyklém smyslu, je však třeba prokázat. V opačném případě se bude sporný termín vykládat v jeho obvyklém smyslu.

Třetí povinností interpreta je zjišťovat obvyklý význam použitých výrazů nikoliv izolovaně, ale v souvislosti, v kontextu. Takový systematický výklad vychází z premisy, že smlouva tvoří jednotný celek.

Kontext pro účely výkladu mezinárodní smlouvy chápe VÚ velmi široce. Zahrnuje do něj – kromě již zmíněného celého textu smlouvy a eventuálních příloh – i veškeré dohody, ke kterým strany dospěly při sjednávání smlouvy, a veškeré písemné akty, které strany vydaly v souvislosti s uzavřením smlouvy a jež jako takové byly přijaty ostatními stranami. Čl.31 odst.2

Spolu s kontextem smlouvy je nutné při interpretace smlouvy vzít v úvahu veškeré pozdější dohody mezi stranami, pokud se týkají interpretace smlouvy, dále pozdější praxi při aplikaci smlouvy, která svědčí o určité dohodnuté interpretaci smlouvy smluvními stranami, a každé relevantní pravidlo MP aplikované mezi stranami čl.31odst.3

Poslední povinností interpreta je zjišťovat obvyklý význam termínů i v oblasti předmětu a účelu smlouvy = teleologická metoda, nelze však pomocí této metody nedovoleně rozšiřovat význam vykládaných termínů nebo naopak zužovat jejich obsah. Tato metoda se hodí k výkladu spíše mnohostranných smluv, zj. zakládacích listin mezinárodních organizací

Doplňkové interpretační prostředky

Pokud použití základních interpretačních postupů nevede ke zjištění skutečného úmyslu stran v době uzavření mezinárodní smlouvy.

Jindy je třeba potvrdit správnost výkladu dosaženého podle obecného interpretačního pravidla.

Za doplňkové prostředky považuje VÚ přípravné práce a okolnosti uzavření smlouvy čl.32

Přípravné práce = veškeré materiály, které jsou v nějaké míře průkazné pro průběh vzniku konečného znění smlouvy např. diplomatická korespondence účastníků jednání, zápisy z jednání nebo zasedání konference

Okolnosti uzavření smlouvy = jakékoli faktické okolnosti, které mohou být průkazné pro úmysl stran v době jejího uzavření. Např. panující politická a hospodářská situace