Recepce aktů mezinárodních organizací a jejich orgánů

Recepce aktů mezinárodních společenství a jejich orgánů je odvozena od způsobu recepce MS, které mezinárodní organizace založily a přiznaly jim odpovídající kompetence. Způsob recepce tudíž není definován v základní recepční normě, ale v sekundárních recepčních pravidlech, které nemívají ústavní povahu. Nejen vlivem koncepční neujasněnosti celého mezinárodního rozměru vykazuje recepce těchto aktů u nás odchylky od obvyklé recepční praxe v zahraničí. Poněkud exoticky tak působí úprava recepce rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je ČR členem, o účasti na mírových operacích (čl.č.43/4,6 Ústavy). Úprava náležitostí recepce tohoto typu aktů bývá svěřována zákonné, nikoliv ústavní úrovni.

Mechanismus recepce rozhodnutí orgánů mezinárodních organizací o mezinárodních sankcích prodělal v ČR v 90.letech obrovské změny. Prakticky až do vzniku československého státu byly sankce Rady bezpečnosti OSN vnitrostátně prováděny vyhláškami Federálního ministerstva zahraničního obchodu. Recepce formou vyhlášky sice nabízela dostatečnou pružnost adaptace vnitrostátního právního řádu, narážela ale na základní principy právního státu, podle nichž povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích. Následovalo období legislativní bezradnosti (1993-1997; např. neschopnost reagovat na zavedení sankcí RB vůči Haiti). V dalším období spěl vývoj cestou vydávání speciálních zákonů, které recipovaly jednotlivé sankční režimy OSN vyhlášené vůči konkrétním státům či jiným subjektům MP (zákony o opatřeních vůči Libyi 78/97, Jugoslávii 304/99, afghánskému hnutí Taliban 48/00). Úprava touto zákonnou formou především nevyhověla požadavku neprodleného provádění platných mezinárodních sankcí. Normálním stavem tak bohužel byl nesoulad mezi platným českým právem, z čehož vyplývala rizika pro ČR (hrozba založení její mezinárodní odpovědnosti) i pro její občany. Nepomohla ani adaptace zákonů o jednacích řádech obou sněmoven P, jež dovolila projednat zákony provádějící rozhodnutí RB ve zkráceném řízení.

Přes názorovou rozpolcenost Parlamentu nakonec došlo ke schválení obecného zákona (zákon č. 98/2000 Sb., o provádění mezinárodních sankcí k udržování mezinárodního míru a bezpečnosti), který vcelku úspěšně vyřešil několik do té doby zdánlivě nepřekonatelných problémů:

• Včasnost vnitrostátní recepce sankčních režimů – došlo k ukončení dosavadní praxe speciálních zákonů a rozhodování o všech potřebných krocích k provedení jednotlivých sankčních režimů přešlo na vládu. Ta propříště může sama mezinárodní sankce uvnitř státu nejen zavést, ale i měnit, pozastavovat, zrušovat nebo obnovovat formou svého nařízení.

• Ústavní požadavek ukládání povinností subjektům českého práva na základě zákona – zákon 98/00 vymezil ratio materiae maximální rozsah povinností, jež vláda může svým nařízením v konkrétním mezinárodním sankčním režimu FO a PO uložit. Uplatňuje se princip gradace sankcí – konkrétní povinnosti (omezení práv v menším rozsahu než obecný zákon) tedy ukládá vláda, avšak na základě zákona a v jeho rámci. Zákon upravuje i ukládání pokut za porušení příslušných vládních nařízení.

• Imperativ legislativní úspornosti – obecný sankční zákon odbřemeňuje rozhodování Parlamentu od ‘provozních’ otázek mezinárodních vztahů a přenechává úkol řešit je vládě, což odpovídá všeobecně chápané úloze exekutivy v zahraniční politice. Zákon 98/00 se svou působností neomezuje jen na sankce Rady bezpečnosti, ale také EU.

• Dualistický způsob recepce – obecný zákon vychází z dualistického pojetí přenosu mezinárodních závazků ČR do vnitrostátního práva. FO a PO jsou povinny dodržovat pouze příslušné vládní nařízení a jsou sankcionovány jen za nesplnění povinností v nařízení vlády (což je adaptované rozhodnutí mez. organizace), nikoliv za nerespektování rozhodnutí této mez. organizace.