27. Vztah mezinárodního práva a vnitrostátního práva (teoretické koncepce a praktická řešení)

• otázka poměru mezinárodního a vnitrostátního práva je vlastně problémem určitého typu aplikace mezinárodního práva a, potažmo, jeho efektivity ve společenské praxi

Názory nauky

Expozice problému

• vnitrostátním právem se tu rozumí druhový pojem, jenž zahrnuje všechny soubory právních norem, jimiž jednotlivé státy upravují poměry mezi fyzickými a právnickými osobami, jež podléhají jejich svrchované moci

• na rozdíl od jediného mezinárodního práva existuje tak množina vnitrostátních právních řádů rovná počtu států → klade se tak nejen otázka koexistence vnitrostátního a mezinárodního práva, ale i vnitrostátních práv mezi sebou → vzhledem k suverenitě jednotlivých států, může se vnitrostátní právo jiného státu na území jiného státu uplatnit jen v souladu s vnitrostátním právním řádem územního suveréna, nebo na základě pravidla mezinárodního práva

• své vnitřní právní řády nemají toliko státy, ale i mezivládní organizace, jež jsou rovněž subjekty mezinárodního práva; v míře, v níž je subjektem mezinárodního práva Svatá stolice, přebírá obdobnou funkci i její vnitřní právo, tj. právo kanonické

• poměr mezi vnitrostátním a mezinárodním právem má ve skutečnosti dvě dimenze → první z nich je materiální → z tohoto hlediska lze celek společenských vztahů upravených právem rozdělit na vztahy upravené výlučně mezinárodním právem, na vztahy upravené konkurenčně mezinárodním a vnitrostátním právem a konečně na vztahy regulované výlučně vnitrostátním právem (tzv. domaine réservé); v případě použití formálních kritérií, jako jsou platnost právních norem a jejich právní síla, nastávají problémy ohledně otázky poměru práva vnitrostátního a mezinárodního → jsou totiž plně myslitelné dvě právní úpravy téhož společenského vztahu (mezinárodním i vnitrostátním právem), jež jsou vzájemně neslučitelné; jejich konfliktní koexistence staví orgány, fyzické i právnické osoby příslušného státu před nelehkou volbu, kterou právní úpravu respektovat

Monistická a dualistická učení

• poměr mezinárodního a vnitrostátního práva lze pojmout buď monisticky – jako jediný systém právní – nebo dualisticky – jako soužití dvou právních systémů

• teorie nalézající podstatu práva mimo lidskou vůli (objektivistické) tendují k monismu, ať už jí mají na mysli vůli božskou nebo rozum (monismus přirozeného práva), lidskou solidaritu (sociologický monismus) či hypotetickou základní normu (normativismus) X naproti tomu teorie vystavěné na lidské vůli spíše směřují ke zdůraznění rozdílů ve tvorbě norem jednoho a druhého právního systému, a tedy ke koncepci dualistické → zatímco normy vnitrostátního práva utváří svrchovaná vůle jediného státu, normy práva mezinárodního naopak zkoordinovaná(é) vůle více států → pokládá-li vědec sjednocení svrchovaných vůlí za novou kvalitu, tíhne k dualistickému vysvětlení poměru obou práv; definuje-li takové sjednocení pouze jako novou kvantitu při zachování stejné kvality, setrvá na pozici monismu

• monistická učení pokládají pojem práva za dále nedělitelný a nepovažují za možné kvalitativně rozlišovat více různých práv

• monisticky pojatý poměr mezi oběma systémy předpokládá harmonii celého právního řádu zajištěnou pevnými pravidly vylučujícími konflikt mezi jeho prvky → norma nižší právní síly, jež by byla v rozporu s normou vyšší, nemá právo na existenci; nezáleží přitom, zda jde o normu mezinárodního či vnitrostátního práva, ale výlučně na stupni její právní síly → mezi normami stejné právní síly se pak uplatní hlavně princip lex posterior derogat priori

• ani monistická učení nemohou přehlížet rozdíly mezi vnitrostátním a mezinárodním právem → vědomí rozdílů nutí jejich zastánce k logickému ústupku, resp. k terminologickému paradoxu → právní řád přes proklamovanou jednotnost vnitřně strukturují do souborů norem mezinárodního a vnitrostátního práva, přičemž jeden či druhý považují za prvotní → tato klasifikace zakládá třídění monistických koncepcí na jedny s „primátem“ vnitrostátního práva a druhé s primátem práva mezinárodního

  • teorie primátu vnitrostátního práva staví mezinárodní právo na roveň „vnějšího státního práva“ → stát utváří normy svého vnitřního práva i práva mezinárodního vždy svým jednostranným projevem vůle; závazky vůči jiným suverénům přebírá sebeomezením, autolimitací své svrchované vůle; státní orgány, které takové závazky přebírají, jsou k tomu zmocněny ústavou či jinými předpisy vnitrostátního práva

  • učení o primátu mezinárodního práva dosahuje jednoty systému práva tím, že podřizuje vnitrostátní právo cestou delegace pravomocí mezinárodnímu právu (to zmocňuje stát k vlastní zákonodárné činnosti)

• tradiční dualistické představy o poměru mezinárodního a vnitrostátního práva považují rozdíly mezi oběma právními sférami za podstatné, což vylučuje jejich jednotu

• jedná se podle nich o různé právní systémy, opírající se o nestejnou povahu upravovaných společenských vztahů → pojmově pak nemůže dojít ke konfliktu mezi normami obou právních systémů

• pokud bylo smyslem normy mezinárodního práva upravit poměry uvnitř jednotlivých států (např. některé lidské právo), je předpokladem její účinnosti ve vnitrostátním měřítku předchozí recepce státem (tj. akt vnitrostátního práva); recepce může mít generální povahu (stát recipuje do svého vnitrostátního práva celé mezinárodní právo nebo jeho podstatnou část), případně speciální nebo individuální povahu

Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva a zásada svrchované rovnosti

• toto pojetí mezinárodního práva vyrůstá na základech položených vztahem svrchované rovnosti → státy jsou v něm odpuzovány silami svrchovanosti a současně přitahovány silami vyvěrajícími z objektivní nutnosti vzájemné koexistence členů mezinárodního společenství

• odstředivé účinky suverenity se projevují existencí vnitrostátního práva založeného na vztazích nadřazenosti a podřazenosti; současně se vyrovnávají dostředivými silami, jež se objektivizují v existenci mezinárodního práva a ve vztazích souřadnosti

• do tohoto modelu se promítá idea rozpornosti vztahu obou systémů, popření harmonického jednotného právního řádu, příznačného pro monistická učení → tento model tak spíše zohledňuje dualistické pojetí koexistence mezinárodního a vnitrostátního práva

• klasická dualistická teorie byla zbudována na souhlasu států jako výchozím základu, z něhož se tvoří mezinárodní právo, a na společné vůli coby výsledku mezinárodněprávní normotvorné činnosti → jako její bezvýhradný stoupenec u nás vystupoval A. Hobza

• představa Hobzy je přijatelná v modifikované podobě → vůle států poskytuje mezinárodnímu právu základ jeho platnosti a závaznosti; volní příspěvek jednotlivých států ke vzniku konkrétních norem tohoto práva však není stejný a nelze jej převést na společný jmenovatel souhlasu (názor autora) → ten se uplatní při smluvní normotvorbě, nikoli však při formování obyčejových norem obecného mezinárodního práva

• společně s Hobzou však autoři souhlasí s tím, že výsledek normotvorného procesu není součtem jednostranných souhlasů států, ale novou kvalitou, která prokazuje dualistickou konstrukci poměru mezinárodního a vnitrostátního práva

• je nutné upřesnit, že současné chápání dualistického modelu poměru má velmi málo společného s tradičními dualistickými představami → pokud tedy mluvíme o dualistickém modelu ve světle současného vývoje, máme na mysli vždy umírněný dualismus

Kritika monismu s primátem vnitrostátního práva

• učení o primátu vnitrostátního práva mají historickou opodstatněnost → odpovídají nízkému stupni organizovanosti tradičního mezinárodního systému a systému tradičního mezinárodního práva → v obou systémech převažovala odstředivost suverenity, což oslabovalo jednotu mezinárodního společenství

• v současném mezinárodním systému a systému mezinárodního práva je toto učení stěží víc než pouhý anachronismus → to však nebrání tomu, aby některé státy právě takový model příležitostně považovaly za aktuální → tento model zpravidla prodělává renesanci v menšinových, disentních tendencích v mezinárodním společenství, jež plynou z hlubokých sociálních změn v jednotlivých státech nebo v určité části mezinárodního společenství → tezi o primátu vnitrostátního práva proto vcelku logicky šířili na podporu postupujícího německého imperialismu 19. století příslušníci tzv. bonnské školy; sloužila i jako teoretický nástroj sovětské vědě mezinárodního práva v období do XX. Sjezdu KSSS (1956)

• jinou logickou námitku vznášejí normativisté → primátem vnitrostátního práva by mezinárodní právo bylo zbaveno schopnosti překlenout vnitrostátní společenskou a právní diskontinuitu jednotlivých členů mezinárodního společenství (tj. revoluci)

Kritika monismu s primátem mezinárodního práva

• v tomto modelu by rozhodující vliv měl vykonávat organizovaný tlak mezinárodního společenství, pod nímž se ztrácí skutečná suverenita → ta pak existuje pouze jako pozitivním způsobem definovaný okruh kompetencí státu, delegovaných mu mezinárodním právem → ani taková představa však neodpovídá charakteru dnešní mezinárodní reality

• teoreticky důsledně vzato, mezinárodní právo si je schopno podřídit právo vnitrostátní, jsou-li splněny dva právní předpoklady:

1. normy mezinárodního práva se stávají automaticky – bez specifického vnitrostátního aktu svrchované moci – součástí vnitrostátního práva

2. normy vnitrostátního práva, které se dostanou do obsahového rozporu s mezinárodním právem, jsou bez dalšího stiženy neplatností, nebo alespoň prohlášeny za neplatné v řízení vyvolaném před příslušným vnitrostátním orgánem

• argumenty, které kritizují tento model jsou přesvědčivé → udává se, že dějiny primát mezinárodního práva v žádném případě nepotvrzují → pokud má být mezinárodní právo zmocněno delegovat oprávnění k výkonu svrchovanosti, včetně tvorby vnitrostátního práva, je třeba prokázat, že vzniklo dříve než právo vnitrostátní – opak je pravdou

• argumentem je i základní interpretační pravidlo o svobodě jednání státu → stát může vše, co mu během doby mezinárodní právo výslovně nezakázalo X při uznání primátu mezinárodního práva by platilo, že stát smí jen to, co je mu mezinárodním právem výslovně povoleno

• uplatnění dokonalé konstrukce monismu s primátem mezinárodního práva je si možno představit jen v rámci jakéhosi světového federativního státu, v němž by mezinárodní právo plnilo roli jeho „ústavy“

Kritika teoretických koncepcí monismu a dualismu z hlediska praxe

• teorie monismu a dualismu mají nesporný kognitivní význam; současně však platí, že praktický význam obou teorií není velký

• musíme rovněž konstatovat, že přesvědčivost těchto koncepcí snižuje již fakt, že každou z nich lze spolehlivě zpochybnit, ba vyvrátit

• dále, premisa, že k normotvorbě a vynucování práva jsou povolány výlučně státy, ať jednotlivě nebo společně v mezinárodním společenství, nereflektuje dostatečně realitu → v praxi lze proto stěží mluvit o bipolaritě právních řádů, ale spíše o pluralitě, v níž poměr mezi mezinárodním a vnitrostátním právem tvoří jen jeden z jejích, byť důležitých elementů

• přesvědčivost teoretických koncepcí oslabuje dále okolnost, že jak mezinárodní právo, tak i právo vnitrostátní pohlížejí na sebe odlišně a různě charakterizují svůj poměr j druhému právnímu systému → mezinárodní právo se staví k právu vnitrostátnímu „monisticky“, kdežto právo vnitrostátní k právu mezinárodnímu zásadně „dualisticky“

• avšak ani s tímto si v praxi nevystačíme → jejich vztah nelze redukovat na prostý dualismus

• k přenosu mezinárodního práva do práva vnitrostátního je třeba nepochybně vždy recepce, což je projevem dualistického poměru; v určitých státech nejsou vnitrostátním právem pro vnitrostátní aplikaci norem mezinárodního práva stanoveny žádné zvláštní podmínky („aplikační monismus“), v jiných státech je naopak vnitrostátní uplatňování mezinárodního práva vázáno na splnění řady specifických vnitrostátních postupů („aplikační dualismus“)

• dokonce i uvnitř jednotlivých států existují mnohdy diametrálně rozdílné recepční režimy pro různé formy mezinárodního práva (např. Kanada)

Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva očima práva mezinárodního