18. Obsah odpovědnostní povinnosti jako právního následku protiprávního chování

Jelikož existence škody již není nezbytným předpokladem pro vznik mezinárodní odpovědnosti, nelze její obsah redukovat na pouhou povinnost odčinit škodu (reparovat).

Porušení mezinárodního závazku předně nezbavuje odpovědný stát povinnosti splnit závazek, který porušil. Tato povinnost bude odpovědný stát přirozeně tížit pouze tehdy, pokud jeho protiprávní chování nepřivodí zánik závazku.

Má-li mezinárodně protiprávní chování pokračující charakter, je stát povinen takové chování ukončit. Splnění této povinnosti se vyžaduje nejen v zájmu postiženého státu, jemuž může pokračující mezinárodně protiprávní chování odpovědného státu působit další újmy, ale i v zájmu mezinárodního společenství, jež musí trvat na respektování principů panství práva. Realizace uvedené povinnosti zajistí další platnost a účinnost příslušného primárního pravidla, z něhož vyplýval porušený mezinárodní závazek.

Jestliže to okolnosti vyžadují, je odpovědný stát povinen poskytnout odpovídající ujištění a záruky, že se mezinárodně protiprávní chování (např. útok demonstrantů na zahraniční zastupitelský úřad) nebude opakovat. Uvedená povinnost směřuje do budoucna, a má tak preventivní povahu.

I sama reparace, klíčový pojem institutu mezinárodní odpovědnosti, prodělává výraznou proměnu. Povinností reparovat se běžně chápe povinnost odčinit škodu způsobenou mezinárodně protiprávním chováním. Reparace je druhovým pojmem, který ve skutečnosti zahrnuje různé metody, jimiž porušitelé závazků postupují při odčinění různých typů újmy.

Povinnost odčinit škodu se může promítnout do některé ze základních forem reparace: 1) restituce

2) kompenzace

3) satisfakce.

Třebaže jsou všechny tři formy rovnocenné, existují pravidla, která vymezují okolnosti, podmínky i posloupnost jejich uplatňování. Zvláštní postavení si podržuje restituce čili uvedení do původního stavu. Uplatní se přednostně. Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti vyjádřil prioritu restituce v rozhodnutí ve Věci Chorzówské továrny (1928) takto:

„Je podstatnou zásadou,... že reparace musí vždy, když je to možné, odstranit všechny následky protiprávního činu a obnovit stav, kte by se vší pravděpodobností existoval, kdyby k takovému činu nedošlo. Uvedení do původního stavu, nebo, není-li možné, zaplacení částky, jež odpovídá hodnotě, již by s sebou neslo uvedení do původního stavu.“

Restituce může mít v konkrétních případech nejrůznější podobu. Bude spočívat podle okolností ve zrušení mezinárodně protiprávního vnitrostátního zákona, znovupřijetí protiprávně vyhoštěného jednotlivce, propuštění protiprávně držené osoby, vrácení konfiskovaného majetku apod.

„Návrh“ upřesnil pravidla obecného mezinárodního práva o restituci tak, že z povinnosti restituovat stanoví pouze dvě výjimky.

Tato povinnost se neuplatní: a) pokud je restituce materiálně nemožná

b) pokud by její uplatnění nebylo přiměřené

Druhá z výjimek bude přicházet v úvahu tehdy, když vznikne zřejmý nepoměr mezi zatížením odpovědného státu a užitkem, jež by z restituce měl postižený subjekt (princip spravedlivosti a rozumnosti).

Pokud nedojde k restituci, uplatní se kompenzace, tj. odškodnění výplatou odpovídající peněžní částky, případně poskytnutím zboží či služeb. Mezinárodní právo postrádá jednoznačná pravidla pro určení výše peněžní kompenzace. Nicméně bývá požadována i vyplácena kompenzace skutečné škody (damnum emergens), o niž se majetek poškozeného subjektu zmenšil, i reálně očekávatelného ušlého zisku (lucrum cessans).

Nehmotné škody si žádají odčinění přiměřené „morální“ povaze těchto škod a prostá peněžní kompenzace postiženému státu mnohdy nepostačí. Soubor postupů při odstraňování nehmotných škod nazývají literatura i soudní praxe satisfakcí (zadostiučiněním). Uskutečňuje se podle okolností případu:

• uznáním porušení mezinárodního závazku odpovědným státem,

• vyjádřením lítosti nebo omluvy odpovědným státem,

• symbolickým aktem, např. vzdáním pocty vlajce poškozeného státu,

• potrestáním konkrétních pachatelů,

• někdy též prostým prohlášením protiprávnosti sporného chování mezinárodním soudcem nebo arbitrem.

Povinnost odčinit újmu formou satisfakce se v „Návrhu“ pojímá subsidiárně v tom smyslu, že se aktivuje až tehdy, jestliže není reparováno formami restituce ani kompenzace. I při realizaci povinnosti satisfakce se uplatní princip přiměřenosti (satisfakce nesmí být nepřiměřená újmě) a dále pravidlo, že satisfakce nesmí být pro odpovědný stát ponižující (pravidlo působící zejména v zájmu menších států na obranu před nevybíravými způsoby nátlaku některých „nekulturních“ velkých států).

Škody nelze většinou beze zbytku umístit do jediné z obou kategorií - hmotné a nehmotné. Mívají spíše komplexní povahu. V důsledku toho dochází při reparaci ke kombinaci více forem a postupů. Např. v souvislosti s již zmíněným případem Rainbow Warrior se Francie Novému Zélandu formálně omluvila a současně mu poskytla vysoké peněžní odškodnění.

Sekundární odpovědnostní pravidla se aktivují ex lege, v okamžik mezinárodně protiprávního chování. V tentýž okamžik vzniká i povinnost reparovat. Případný spor o existenci této povinnosti či o to, jakou formu či rozsah reparace v konkrétním případě má mít, proto působnost odpovědnostních pravidel nepozastavuje.