28. Vymezení pojmu „recepce“ a druhy recepce

pojem recepce

Obecné MP nestanoví žádné pravidlo, zda a jak má být přenesen obsah jeho norem do práva vnitrostátního. Stát ani jeho orgány nemají povinnost tento přenos zajistit. MP se uplatní jedině tehdy, if stát jeho uplatnění jednostranně umožní  tento projev svrchované vůle se nazývá recepcí mezinárodního práva. Je projevem dualismu. Původně existovala nevole parlamentů, ale po 2. světové válce nastala změna.

primární (základní) recepční norma

Právnímu státu a dělbě moci je vlastní, aby základní recepční norma měla ústavní povahu. Tato norma rámcově definuje, zda a v jaké míře se MP stává součástí práva vnitrostátního a které složky moci (orgány) jsou zmocněny rozhodovat o recepci norem či forem mezinárodního práva. Základní recepční norma má svou věcnou i kompetenční stránku. Optimální řešení nabízejí jednoznačně formulovaná pravidla ve psané ústavě. Ale neexistuje žádná ústava, která by primární normu artikulovala výslovně, úplně a jednoznačně. Proto při zjišťování obsahu nevystačíme jen s ústavou, ale musíme zkoumat celý právní systém státu. Relevantní je zvláště chování zákonodárce. V nepřítomnosti jasného psaného pravidla se iniciativy chápou národní soudy. Stěží to však lze označit za recepci v pravém slova smyslu, soudy totiž aplikují právní normy v konkrétním případě vůči konkrétnímu subjektu.

sekundární recepční normy

- navazují na základní recepční normu tím, že ji doplňují, dotvářejí a upřesňují. mohou být, ale také nemusí být ústavní povahy. Neaspirují na to, aby upravily poměr vnitro a mez.práva v celé jeho šíři (to je účelem primární recepční normy); jsou zásadně fragmentární. Vyjadřují se k recepci jen některého z pramenů MP (nejčastěji mezinárodní smlouvy) nebo pouze k určité jeho kategorii (jak tomu bylo v ČR v souvislosti se smlouvami o LPaZS), nebo dokonce jen k recepci jednotlivých právních instrumentů.

Lze je rozdělit podle toho, kterou ze tří funkcí plní:

zda vymezují kompetence jednotlivých orgánů státu při recepci MP do vnitrostátního

recepce mezinárodních smluv

Vnitrostátní právo zaujímá vzhledem k jednotlivým pramenům MP nejčastěji postoj k mezinárodním smlouvám. V novějším období totiž převyšuje význam smluv. Je to výslovná a psaná forma práva s níž mohou vnitrostátní orgány snadno pracovat. Moderní ústavy při úpravě recepce MS zpravidla nevynechávají žádný ze tří pilířů moci ve státě. Vláda smlouvy sjednává (někdy pod kontrolou parlamentu). Zákonodárná moc se vyjadřuje ke MS důležitým pro stát (hranice, vojenské, mírové, ekonomické dopady, zakládající členství státu v mez. organizacích,..) nebo k takovým, které mají vliv na postavení FO nebo PO. Hlavě státu je oprávněna MS ratifikovat. Soudní moci bývá svěřena úloha ochránce jednoty a bezrospornosti vnitrostátního právního řádu. Ústavní soud zjišťuje soulad MS s ústavou - kontrola ‘konvencioanality’.

Načasování recepce – můžeme rozlišit tři kategorie států:

1. K recepci dochází samotným aktem ratifikace spojeným s vnitrostátním vyhlášením MS – promulgací. Těmito akty se pak MS e proprio vigore stává součástí mezinárodního práva. Parlament dává souhlas před nebo současně s ratifikací. Státy této první kategorie bývají označovány za monistické (netřeba dalšího aktu zákonodárce); např. Francie,Itálie, USA.

2. Samotný akt ratifikace MS recepční účinky nemá. Speciálním aktem ji ještě musí následně recipovat zákonodárce. Patří sem státy Commonwealthu. Dualistickou koncepci ilustruje výrok ve věci Attorney General for Canada v. Attorney General for Ontario (1937): „V britském impériu existuje zavedené pravidlo, že tvorba smlouvy je znakem exekutivy, kdežto provádění jejich povinností, pokud s sebou nesou změnu stávajícího vnitrostátního práva, vyžaduje zákonodárný akt.“ Zákonodárce nemůže do procesu smluvní normotvorby vstupovat před ratifikací.

3. Smíšený model je vlastní skupině skandinávských států. Parlament se vyjadřuje k ratifikaci sice ještě před uzavřením smlouvy, ale tento jeho první projev vůle nemá recepční účinky. Pouze projevem politické kontroly. Zákonodárný sbor proto recipuje uzavřenou smlouvu zvláštním aktem po její ratifikaci.