- •Mezinárodní právo veřejné – obecná část
- •Charakteristika tradičního a soudobého mezinárodního práva (vývoj doktríny mezinárodního práva ve vztahu k jeho pojmu)
- •Vývoj mezinárodního práva
- •Subjektivita V mezinárodním právu a judikatuře mezinárodních soudů
- •Stát jako subjekt mezinárodního práva (rozbor státnosti) Statický rozměr subjektivity
- •Obsah práva národů na sebeurčení
- •Mezinárodní organizace jako subjekty mezinárodního práva (doktríny subjektivity, mezinárodní praxe)
- •Jednotlivec V mezinárodním právu (otázka jeho postavení a mezinárodněprávní subjektivity)
- •Povaha a postavení pramenů mezinárodního práva (formální a materiální prameny, základní a pomocné)
- •1. Mezinárodní smlouva
- •2. Mezinárodní obyčej
- •3. Kodifikace mez. Práva
- •4. Obecné zásady právní
- •5. Jednostranné právní akty
- •6. Soudní rozhodnutí a nauka
- •Relativní normativista (dispozitivní a kogentní normy, pravidla soft law a hard law)
- •Imperativní normy (ius cogens) V mezinárodním právu (judikatura mezinárodních soudů)
- •Mezinárodní obyčej a důvody jeho závaznosti (judikatura mezinárodních soudů)
- •Mezinárodní obyčej jako dynamický jev (normotvorný proces)
- •Poměr mezinárodní smlouvy a mezinárodního obyčeje
- •Koexistence V mp:
- •Obecné zásady právní a ekvita jako prameny mezinárodního práva
- •Zásady uplatňované všeobecně
- •Možnost přenesení do mp
- •Jednostranné mezinárodněprávní akty států
- •1) Jednostranné akty států – stát jimi vyjadřuje vůli nebo souhlas a jimiž zamýšlí vytvořit právní závazky nebo jiné právní účinky na základě mp
- •Akty orgánů mezinárodních organizací (povaha rezolucí orgánů osn)
- •Výklad V mezinárodním právu (doktríny, účel a metody); výklad mezinárodních smluv
- •Výklad smluv sepsaných ve více jazycích
- •Mezinárodněprávní odpovědnost (vývoj doktríny a mezinárodní praxe)
- •Struktura mezinárodněprávní odpovědnosti za protiprávní chování
- •Okolnosti vylučující protiprávnost
- •Obsah odpovědnostní povinnosti jako právního následku protiprávního chování
- •Odpovědnost za škodlivé následky činností nezakázaných mezinárodním právem (judikatura mezinárodních soudů)
- •Donucení V mezinárodním právu (charakteristika, vývoj doktríny a mezinárodní praxe)
- •Individuální a kolektivní formy donucení; sankční mechanismus rady bezpečnosti osn a jeho efektivita
- •Kontrola V mezinárodním právu
- •1. Předmět kontroly
- •2. Způsob kontroly
- •3. Okruh kontrolovaných subjektů
- •4. Subjekty oprávněné provádět kontrolu
- •1)Metoda využívání národních kontrolních prostředků
- •2)Metoda tzv.Administrativní kontroly
- •3)Kontrola na místě
- •Sebeobrana V mezinárodním právu (charakteristika ozbrojeného útoku, obsah práva na sebeobranu, formy)
- •1)Reakční
- •Prostředky řešení mezinárodních sporů (rozsudková a posudková jurisdikce mezinárodního soudního dvora)
- •Zákaz použití síly a hrozby silou V soudobém mezinárodním právu a jeho výjimky
- •Zločiny podle mezinárodního práva a jejich mezinárodněprávní postih
- •Vztah mezinárodního práva a vnitrostátního práva (teoretické koncepce a praktická řešení)
- •Výlučnost a nadřazenost mezinárodního práva
- •Vymezení pojmu „recepce“ a druhy recepce
- •Druhy recepce
- •Kontrola ústavnosti ms
- •Vnitrostátní aplikace ms
- •Recepce mezinárodních obyčejů
- •Recepce aktů mezinárodních organizací a jejich orgánů
- •Recepce a vnitrostátní provádění rozhodnutí mezinárodních soudních a parajudiciálních orgánů
- •Vnitrostátní provádění rozhodnutí mezinárodních soudů a jiných orgánů na ochranu lidských práv
- •Recepce jednotlivých pramenů mezinárodního práva do práva vnitrostátního V podmínkách čr Recepce obyčejových norem mezinárodního práva
- •Recepce aktů mezinárodních organizací a jejich orgánů
- •Recepce a vnitrostátní provádění rozhodnutí mezinárodních soudních a parajudiciálních orgánů
- •Postavení mezinárodních smluv ve vnitrostátním právu čr (judikatura ústavního soudu čr)
- •Mezinárodní smlouvy inkorporované do českého práva na základě čl.10 Ústavy
- •Postavení mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách
- •Mezinárodní smlouvy inkorporované do českého práva odkazem V zákoně
- •Mezinárodní smlouvy adaptované do českého práva
- •Jiné smlouvy
Mezinárodní smlouvy inkorporované do českého práva odkazem V zákoně
Zákonodárce využíval v minulosti absence generální recepční normy v ústavě k tomu, aby recipoval některé mezinárodní smlouvy pomocí odkazů na ně, roztroušených v různých zákonech. Recepce zákonem neměla sice v ústavě výslovnou oporu, nebyla s ní ale ani ve zřejmém rozporu. Zákonná recepce mezinárodních smluv nese následující hlavní charakteristické rysy:
Příslušné MS se na základě odkazu stávají součástí vnitrostátního práva. Jsou do něj inkorporovány, zachovávají si formu mezinárodního práva.
Je však relativní o nich hovořit jako o součásti vnitrostátního práva – smlouva recipovaná zákonem se vnitrostátně uplatní pouze místo konkrétního zákona, který na ni odkázal, nikoli místo jakéhokoli.
Mez.smlouvy nejsou v zákonném recepčním odkazu jmenovitě uvedeny. Upravují však stejné společenské vztahy jako zákon, místo něhož se má použít.
Odvozují svou právní sílu od normy, která na ně odkázala. V našem právním řádu mají tak právní sílu zákona.
Zákonná recepční norma dává nejčastěji pokyn k přednostnímu použití mezinárodní smlouvy podmíněně, pouze v případech, kdy tato smlouva stanoví něco jiného než zákon. MS má tak vzhledem k zákonu, jenž na ni odkázal, postavení lex specialis.
Praxe zákonných odkazů trpí závažnými nedostatky. Lze jí vytýkat především živelnost. V některých zákonech klauzule o podmíněném přednostním použití smlouvy existuje (celní zákon, obchodní zákon..), v jiných překvapivě chybí. Jinou vadou, jejíž závaznost odhalilo až uplatňování principů právního státu u nás v 90. letech, jsou nejednotná, navíc často právně nepřesná a nejasná vyjádření stejného pravidla o přednostním použití mezinárodní smlouvy v různých pravidlech.
Je třeba trvat na tom, že podmínky závaznosti smlouvy pro ČR i jejího vyhlášení musejí být v podmínkách právního státu splněny, i když je daná klauzule v zákoně výslovně nezmiňuje. Chybí-li v zákonném odkazu podmínka vyhlášení mez.smlouvy, stává se sice taková smlouva součástí českého práva (je inkorporována), nebyla by však zřejmě ‘zákonem’ ve smyslu judikatury ÚS, a proto by její nerespektování nemohlo být vnitrostátně sankcionováno. V 90.letech došlo k vkládání klauzulí s dříve neuváděnou podmínkou, a to s požadavkem schválení smlouvy Parlamentem ČR (např. zákon 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR). Rovněž tuto náležitost je v právním státě nutno považovat za nepominutelnou.
Euronovela Ústavy zasáhla logicky i do legislativní praxe zákonných odkazů. Nový čl.10 by měl logicky vést k jejímu vyhasnutí, protože přenáší pravidlo o podmíněné přednosti smlouvy před zákonem z úrovně zákona do roviny Ústavy a z konkrétní právní normy do právního řádu jako celku. Dřívější zákonné odkazy na mez.smlouvy zůstávají v platnosti, pokud o jejich zrušení nerozhodne např. z některého z výše uvedených důvodů pro rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud, nebo pokud je nezruší sám zákonodárce.
Mezinárodní smlouvy adaptované do českého práva
Zásadně dualistické pojetí poměru mezinárodního a vnitrostátního práva v ČR i absence generální recepční klauzule v její ústavě činily z adaptace fakticky nejvýznamnější způsob recepce mezinárodního práva do práva českého. S účinností euronovely její důležitost podstatně poklesla. K adaptaci dochází dvěma hlavními postupy:
při přípravě návrhů zákonů a podzákonných předpisů
při legislativním provádění smluv, které zavazují nebo mají zavazovat ČR
Jednou z náležitostí věcného záměru zákona je i povinnost jeho předkladatele informovat, zda je tento záměr v souladu s mezinárodním právem (inventarizace MS). To směřuje k tomu, aby navrhovaná konkrétní norma vnitrostátního práva ve svém obsahu zohlednila obsah celého objemu norem MP. Druhý postup se odvíjí od konkrétní mezinárodní smlouvy k nespecifikovanému okruhu norem práva vnitrostátního, jimiž má být její obsah promítnut do českého práva.
S účinností euronovely Ústavy se významně rozšířila množina mez.smluv, které jsou součástí právního řádu a orgány veřejné moci jsou povinny je aplikovat. Odpadá tím důvod promítat jejich obsah do norem českého práva. Adaptace si nicméně zachovává svůj smysl i nadále. Početné důležité mez.smlouvy nebyly svými tvůrci zamýšleny k přímému použití ve vnitrostátních vztazích, ale představují jen mezinárodně právně závazný návod k prováděcí vnitrostátní právní úpravě. Platí to např. o Smlouvě o Antarktidě z roku 1959. Tato Smlouva obsahuje výčet zásad, jimiž se řídí činnost států v Antarktidě, zásadně však nikoliv pravidla chování FO či PO podléhajících jejich jurisdikci. Bylo proto nezbytné, aby ČR ve svém právním řádu stanovila pro ‘české osoby’ v Antarktidě práva a povinnosti, jejichž dodržování zajistí, aby se jako smluvní strana nedostala do rozporu se Smlouvou (zákon o Antarktidě byl vyhlášen až 42! let po přístupu ke Smlouvě – z. 276/2003 Sb.).
Jiné MS obsahují jednak ustanovení, která vnitrostátní adaptaci nevyžadují, a také ustanovení, jejichž vnitrostátní provedení je nezbytné. Například Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969, jež se s účinností euronovely Ústavy stala součástí českého právního řádu. Obsahuje mj. pravidla výkladu mez.smluv (čl. 31-33), která musí aplikovat všechny orgány veřejné moci, jež na základě čl. 10 mezinárodní smlouvy používají. Tato pravidla jsou aplikace schopná bez dalších vnitrostátních úprav. Na druhé straně VÚ obsahuje ustanovení, která si zákonné či dokonce ústavní prováděcí úpravy vyžadují. Např. ustanovení o výhradách či předběžném provádění mezinárodních smluv (čl.25).