- •Předmluva
- •Poznámka k 3. vydání
- •KYJEVSKÁ RUS
- •KYJEV
- •VÝCHODNÍ SLOVANÉ
- •PŘÍCHOD VARJAGŮ
- •NESTORŮV LETOPIS
- •PRVNÍ KNÍŽATA
- •POKŘESTĚNÍ RUSI
- •RUSKÁ PRAVDA
- •ROZPAD ŘÍŠE RJURIKOVCŮ
- •VPÁD MONGOLŮ
- •ZLATÁ HORDA
- •PAN VELIKÝ NOVGOROD
- •ZALOŽENÍ MOSKVY
- •ANDREJ RUBLJOV
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •PRVNÍ CAROVÉ
- •VZNIK MOSKEVSKÉHO STÁTU
- •MOSKEVSKÁ RUS A EVROPA
- •MLÁDÍ CARA IVANA HROZNÉHO
- •DOBYTÍ KAZANĚ
- •RUSKO NA ROZCESTÍ
- •VASILIJ BLAŽENÝ
- •LIVONSKÁ VÁLKA
- •OPRIČNINA
- •JERMAK, KNÍŽE SIBIŘSKÝ
- •KONEC VLÁDY IVANA HROZNÉHO
- •MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK
- •POKORNÝ SLUHA BOŽÍ A JEHO PÁN
- •BORIS GODUNOV
- •LŽIDIMITRIJ I.
- •SMUTA, DOBA BOJŮ A ZMATKŮ
- •NOVÁ DYNASTIE
- •PRVNÍ ROMANOVEC
- •RÁDCI CARA ALEXEJE
- •POVSTÁNÍ STĚPANA RAZINA
- •VZPURNÝ PATRIARCHA
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •KONEC STARÝCH ČASŮ
- •CAREVIČ PETR
- •POVSTÁNÍ STŘELCŮ ROKU 1682
- •CAR „V NEMILOSTI“
- •STRÁŽCE VELKÉ PEČETI
- •MUŠKETÝR PETR
- •AZOVSKÁ TAŽENÍ
- •VELKÉ POSELSTVO
- •MOSKEVSKÝ PODZIM ROKU 1698
- •PRVNÍ REFORMY
- •OD NARVY K POLTAVĚ
- •PŘÍPRAVY K VELKÉ VÁLCE
- •ZAČÁTEK BOJE O BALT
- •LIDÉ KOLEM CARA
- •KONDRATIJ BULAVIN
- •HETMAN MAZEPA
- •POLTAVA
- •IMPERÁTOR A REFORMÁTOR
- •PETROVSKÉ MANUFAKTURY A OBCHOD
- •PRUTSKÉ TAŽENÍ
- •GUBERNIE, SENÁT, KOLEGIA
- •PETROVSKÁ SPOLEČNOST
- •OKNO DO EVROPY
- •KONEC SEVERNÍ VÁLKY
- •SMRT CARA
- •DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
- •PÁD MENŠIKOVA
- •NEJVYŠŠÍ TAJNÁ RADA
- •BIRONOVŠTINA
- •VOLBA POLSKÉHO KRÁLE
- •POČÁTKY BOJE O PŘÍSTUP K ČERNÉMU MOŘI
- •„BEZEJMENNÝ VĚZEŇ“
- •„TICHÁ“ CAREVNA
- •TAJNÁ MISE KNĚŽNY-MATKY
- •PRINCEZNA SOFIE
- •LESK A BÍDA IMPÉRIA
- •SEDMILETÁ VÁLKA
- •PÁD KANCLÉŘE BESTUŽEVA
- •EPIZODICKÁ VLÁDA PETRA III.
- •CO SI RUSKO PŘEJE?
- •UPEVNĚNÍ MOCI NOVÉ VLÁDY
- •VLÁDNÍ PŘEDSTAVY KATEŘINY II.
- •OCHRANA „POLSKÝCH SVOBOD“
- •„VELKÁ INSTRUKCE“
- •ZÁKONODÁRNÁ KOMISE
- •KONEC UKRAJINSKÉ AUTONOMIE
- •PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE
- •VÁLKA S TURECKEM
- •ROZCHVÁCENÍ POLSKA
- •KNÍŽE POTĚMKIN
- •NA VRCHOLU MOCI
- •KONEC BOJE O „ČISTOU PANNU“
- •“DUŠE“ RUSKA
- •KONTRASTY V EKONOMICE ŘÍŠE
- •REVOLUCE VE FRANCII
- •SIGNÁLY NOVÉ DOBY
- •NAPOLEONSKÉ VÁLKY
- •Pavel I.
- •CESTOU K TYLŽI
- •CARŮV REFORMÁTOR
- •SVATÁ ALIANCE
- •„OSVOBOZENÍ“ EVROPY
- •SVATÁ ALIANCE
- •HRABĚ ARAKČEJEV
- •POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ
- •ZKLAMÁNÍ RAKOUSKÉHO KANCLÉŘE
- •ČETNÍK EVROPY
- •„POKROK, JAKÝ POKROK?“
- •POLSKÉ POVSTÁNÍ
- •KAVKAZSKÁ VÁLKA
- •ZÁKLADNÍ PROBLÉMY ŘÍŠE
- •ZÁPADNÍCI A SLAVJANOFILOVÉ
- •UKAZ PROTI REVOLUCI
- •KRYMSKÁ VÁLKA
- •NEVYHNUTELNOST REFOREM
- •ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ
- •ZEMSTVA A DALŠÍ ALEXANDROVY REFORMY
- •PŘES BALKÁN DO SVĚTOVÉ POLITIKY
- •BITVA NA ŠIPCE A O PLEVNO
- •BERLÍNSKÝ KONGRES
- •VÝBOJE NA DÁLNÉM VÝCHODĚ A PRODEJ ALJAŠKY
- •OD SLAVJANOFILSTVÍ K PANRUSISMU
- •ATENTÁT NA CARA
- •ŽIDÉ V CARSKÉM RUSKU
- •KRIZE IMPÉRIA
- •VLÁDA ALEXANDRA III.
- •FJODOR DOSTOJEVSKIJ
- •LEV TOLSTOJ
- •RUSKO V ČÍSLECH
- •PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE?
- •ZVLÁŠTNOSTI VÝVOJE RUSKA
- •VNITŘNÍ VÁLKA CARISMU
- •ZROZENÍ BOLŠEVIKŮ
- •VÁLKA S JAPONSKEM
- •ROK 1905 - REVOLUČNÍ PROLOG
- •STOLYPIN
- •ZÁRODKY PARLAMENTARISMU
- •PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV
- •SOLOVJEV A BOHOHLEDAČSTVÍ
- •LIBERÁLOVÉ A VĚCHI
- •ULJANOV-LENIN
- •STŘÍBRNÝ VĚK RUSKÉ KULTURY
- •RUSKO-FRANCOUZSKÉ SBLÍŽENÍ A VZNIK DOHODY
- •CESTA K VÁLCE
- •FATA MORGANA CAŘIHRADU
- •RUSKO MNOHONÁRODNOSTNÍM STÁTEM
- •KONEC MONARCHIE
- •VSTŘÍC KATASTROFĚ
- •MINISTR CAROVY DUŠE
- •BRUSILOVOVA OFENZÍVA
- •PÁD DYNASTIE ROMANOVCŮ
- •REVOLUČNÍ ROK 1917
- •BŘEZNOVÁ REVOLUCE
- •PRVNÍ RUSKÁ DEMOKRATICKÁ VLÁDA
- •KERENSKIJ
- •KRÁTKÝ ŽIVOT REPUBLIKY
- •LISTOPADOVÝ PŘEVRAT
- •REVOLUCE A BURZA
- •ČEKÁNÍ NA SVĚTOVOU REVOLUCI
- •VÁLKA O BYTÍ A NEBYTÍ
- •RUDOGARDISTICKÝ PŘECHOD KE KOMUNISMU
- •SVOBODA NÁRODŮM NEBO JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ
- •REVIVAL STARÉHO RUSKA?
- •LENINOVA ZÁVĚŤ
- •GENETICI, TELEOLOGOVÉ A SLAVJANOFILOVÉ
- •JAKO V DEVATENÁCTÉM ROCE
- •SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY
- •ABY RUSKO NEBYLO BITO
- •STALINOVA SOCIALISTICKÁ AKUMULACE
- •VELKÝ ÚSTUP
- •BILANCE VELKÉ ČISTKY
- •VELKÁ MYSTIFIKACE
- •NEPÁLIT SI PRSTY ZA JINÉ
- •MODERNIZACE A ARMÁDA
- •„MYSLÍTE, ŽE JSME SI TO ZASLOUŽILI?“
- •VLASTENECKÁ VÁLKA?
- •VÁLKA DILETANTŮ
- •VŠE PRO FRONTU
- •PANSLÁV UNCLE JOE
- •TROJKA MÍSTO ČTVERYLKY
- •STALINŮV TÁBOR MÍRU
- •ABYCHOM NEPŘIŠLI O PLODY VÍTĚZSTVÍ
- •NEPOKLONKOVAT PŘED ZÁPADEM, NÝBRŽ PŘED STALINEM
- •STUDENÁ VÁLKA - MOCENSKÝ PAT
- •KONEC STALINA, KONEC EPOCHY
- •NÁPADNÍCI OSIŘELÉHO STALINOVA TRŮNU
- •OBCHVAT KAPITALISTICKÉHO SVĚTA
- •KOLOTOČ REFOREM
- •ČÍNSKÝ BALVAN A CHRUŠČOVŮV PÁD
- •JEN ŽÁDNÉ EXPERIMENTY
- •CÍL: SVĚTOVLÁDA
- •HLASY SPRAVEDLIVÝCH
- •VYŠLAPANÉ CESTY STARÝCH LIDÍ ANEB GERONTOKRACIE
- •Nástupnická krize
- •REFORMÁTOR GORBAČOV
- •GLASNOSŤ, SPOJENEC PERESTROJKY
- •ROZPAD SOVĚTSKÉHO BLOKU A KONEC SOVĚTSKÉHO SVAZU
- •NOVÁ SITUACE, NOVÉ OTÁZKY
- •VŠECHNU MOC NOVÉMU PREZIDENTOVI?
- •KONEC TRŽNÍHO ROMANTISMU
- •ZNOVU JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •VÝCHOD A ZÁPAD
- •KAM KRÁČÍŠ, RUSKO?
- •DODATKY
- •PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1917-1945
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ PO ROCE 1945
- •RUSKÁ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ VLÁDNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1991-1994
- •CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ
- •VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY
- •SOUHRNNÁ ZPRACOVÁNĺ
- •KYJEVSKÁ RUS
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
- •O AUTORECH
- •OBSAH
KRIZE IMPÉRIA
Ve Stolypinovi odešel z uzavírajících se dějin ruského samoděrţaví poslední státník, který snad mohl oddálit či dokonce zabránit jeho zhroucení. Nic z toho car nechápal a zřejmě ani nepochopil Stolypinŧv program hospodářsky prosperujícího Ruska. Snad ani netušil, ţe by podobnou vizi budoucnosti země měl mít vlastně především on sám.
ZÁRODKY PARLAMENTARISMU
Politické strany na začátku 20. století nehrály v Rusku větší roli. Zprvu pŧsobily buď v podzemí, nebo v zahraničí a byly nevýznamné svým počtem i vlivem. Dveře jim pootevřel aţ rok 1905. Car po několika příslibech (3. 3., 19. 8. a 30. 10. 1905) nakonec musel přihlíţet prvním krokŧm ruského parlamentarismu. Politické strany se legalizovaly a hlásily se o svá práva.
Na pravici vystupovali nacionalisté, kteří hájili zájmy statkářŧ a podnikatelŧ a často měnili seskupení - do politického ţivota vstoupili jako Všeruský národní svaz. Okťabristé (strana podporující carský dekret z 30. 10. 1905) hájili status quo, progresisté reformy v prŧmyslu a kadeti (konstituční demokraté) ţádali nenásilnou demokratizaci země. Levý střed představovali trudovici, vlastně reformní a pravicová odnoţ eserŧ, kteří často vystupovali v roli populistŧ v parlamentu. Na levém spektru byli socialisté-revolucionáři (eseři) - vlivem i počtem největší politická strana v Rusku. Krajní levici tvořili sociální demokraté se svými dvěma cestami ruského marxismu (bolševickou a menševickou).
Ruský politický ţivot se od počátku vyznačoval značným vlivem extrémních sil. Napravo radikální pravice, tvořící ozbrojené bojŧvky (tzv. černé sotně - bandy, proto černosotněnci) s vypjatým nacionalismem, monarchismem, antisemitismem i antisocialismem.
Svaz ruských občanŧ, Svaz ruského lidu, Svaz archanděla Michala aj.
Strana 500
RUSKÉ IMPÉRIUM
se smutně proslavily svými pogromy i výhrŧţkami. Jejich antipodem byli bolševici, extrémní radikálové socialistického směru, usilující jen o dobytí politické moci za jakýchkoli podmínek.
Volilo se do dumy, ruského parlamentu a volby měly ještě daleko k tomu, aby mohly být prohlášeny za demokratické. Především nebyly rovné a přímé, strany na levici byly volebními zákony zjevně diskriminovány.
Dumy |
Největší strany |
Poznámky |
1. duma |
1. kadeti 35 % |
Duma byla krajně |
10.5.-21.7. 1906 |
2. trudovici 21% |
neposlušná,vypracovala samostatný |
„duma národní naděje“ |
Poslanci často |
program a vládě vyslovila nedŧvěru. |
|
přebíhali. |
Rozehnána. |
2. duma |
1. trudovici 20 % |
Radikálnější neţ první. Odhlasovala |
5.3.-16.6. 1907 |
2. kadeti 19 % |
rezoluci o „nezákonných činech“ |
„ duma národního hněvu“ |
|
policie a vlády. Rozpuštěna. |
Strana 501
|
|
KRIZE IMPÉRIA |
|
|
|
3. duma |
1. okťabristé 35 % |
Za Stolypina jen poradní hlas, bez |
14.11. 1907-11.9. 1912 |
2. pravicoví |
konfliktŧ s vládou. Četná bouřlivá |
„duma panská“ |
extremisté a |
jednání. |
|
nacionalisté 22 % |
|
4. duma |
1. nacional. 27 % |
Jednala jen málo, car ji ignoroval. |
28.11. 1912-19. 10. 1917 |
2. okťabr. 22 % |
Aktivní od září 1915 a po březnu |
|
4. 9. 1915 vznik |
1917. |
|
koalice |
|
|
Progresivní blok. |
|
Ústavodárné shromáţdění |
1. eseři min. 52 % |
Po prvním zasedání bolševiky |
18. 1. 1918 |
2. bolševici 24 % |
rozehnáno. |
PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV
Uvedli jsme jiţ, ţe církev měla v Rusku odjakţiva svou velikou váhu, vţdyť pravoslaví vytvořilo duchovní, kulturní a společenskou podobu ruského národa. I duchovními otci sjednocení ruského území a myšlenky tzv. třetího Říma
byli pravoslavní otcové, sv. Sergij Radoněţskij, metropolita Zosima, mnich Filofej z pskovské lávry aj. Hlavně idea Moskvy jako „třetího Říma“ byla jednou z příčin nejtěsnějšího spojení církve s carským trŧnem - paragraf 4 základního státního zákona (platný aţ do roku 1917) vymezoval, ţe car existuje z milosti Boţí, zastupuje jej na zemi, coţ znamenalo, ţe Bŧh i poroučí poslouchat cara.
Strana 502
RUSKÉ IMPÉRIUM
Občané Ruska byli po staletí utvrzováni v představě, ţe jedině oni jsou stráţci „čistého křesťanství“, v přesvědčení, ţe Moskva má oprávněné vedoucí postavení v pravoslavném, tj. opravdově křesťanském světě a postupně dospěli k specifickému pohrdání podřízenými sousedními národy, západním světem i římským katolicismem.
Několik generací ruské inteligence upřímně věřilo v pozitivní roli svazku církve s carským reţimem, podle nich se stát měl proměnit v církev, v království boţí na zemi. Postupně se stal pravý opak - pravoslavná církev ztratila samostatnost, patriarchát - instituce duchovní moci, byl zrušen (jiţ v době Petra I.) a vznikl Nejsvětější (Svatý) synod, úřad, který řídil státní úředník, jmenovaný carem (v období 1880-říjen 1905 jím byl Pobědonoscev).
Koncem 19. století jiţ církev byla ve zjevné krizi. Po celou dobu ţila v neutěšeném stavu, její vnitřní ţivot se rozvíjel stejně kolísavě a chabě jako dříve, nikde nesvítala naděje na zlepšení. Viditelný byl jen vytrvalý sklon k náboţenské rozjímavosti, ostatně ta tradičně platila za ruskou a pravoslavnou základní vlastnost. Relativně se dokonce sniţoval počet chrámŧ, klášterŧ i duchovenstva (1890 bylo v Rusku 40 205 chrámŧ, 724 klášterŧ a 98 892 duchovních), vzrŧstal jen počet mnichŧ a jeptišek (1890 celkem 80 572). Objevovaly se stále četnější sekty, některé dospěly i k protistátním vystoupením - ty byly nejostřeji potlačeny i ve srovnání s akcemi socialistŧ (jejich náboţenští předáci byli jiţ tehdy doţivotně zavíráni do psychiatrických léčeben, tehdy izolovaných blázincŧ). Zvláště po roce 1905 se církev stále více kompromitovala, otevřeně hájila carismus proti opozici a proti revoluci, spojovala se a podporovala (mnohdy tvořila) reakční politické svazy i tzv. černé sotně, aţ se z církve (tehdy byl vrchním
Strana 503
KRIZE IMPÉRIA
prokurátorem Svatého synodu Sabler) stával, jak píše Masaryk, „poslušný ţandarm protikonstituční reakce“.
Církev byla v podstatě slepá k bídě lidí ve městech i na venkově (niţší duchovenstvo ji proţívalo společně) a na pokyn státu potírala socialismus a jiné údajné léky bídy. Proto sklízela jak nepřízeň revolucionářŧ i mírných opozičníkŧ, tak i jisté odcizení velké části lidu, nejčastěji těch nejaktivnějších. Známý ruský soudobý publicista Menšikov psal v roce 1913 v časopise Novoje vremja o „všeobecné povodni ateismu“ a o ruském „nihilismu“, který střídá pravoslaví.
Jak zkostnatělou institucí církev byla, svědčí skutečnost, ţe v roce 1905 vyhlášený poţadavek reformy a změny poměru církve a státu (větší autonomie církve - léta pro ni horovali V. Solovjev, D. Mereţkovskij, N. Berdjajev ad.) přišel na program jednání soboru (koncilu duchovenstva) aţ v srpnu 1917. V letech 1905-1917 sobor prostě nebyl svolán, církev také ničím a nijak nepřispívala k řešení sociálních a politických problémŧ Ruska.
Sluší se na konec poznamenat, ţe sobor, který zasedal od srpna 1917 aţ do bolševického převratu v listopadu 1917 a jehoţ se zúčastňovalo kolem 585 delegátŧ, projevil úpřímnou snahu o rozsáhlé reformy a pokusil se opět z pravoslavné církve vytvořit centrum morálního pŧsobení. Byly to úporné diskuse, většina rezolucí nebyla ani dokončena, 28. října 1917 byl však svobodně zvolen (po dlouhé době a nadlouho) patriarcha Moskvy a vší Rusi Tichon (V. Bělavin), jeden z mladších biskupŧ, známý askezí a umírněnými sympatiemi k církevním reformátorŧm. Jeho úkol byl nezáviděníhodný, několik dní po převratu 11. listopadu 1917 vyzval věřící a občany Ruska k modlitbám na obranu pravoslaví před „satanem“ a na usmíření Boha za krev prolitou v občanské válce.
Strana 504