RUSKÉ IMPÉRIUM

„POTĚŠNÁ LÉTA“

Petr neměl po převratu v létě roku 1689 patrnější vliv na sloţení nové vlády, v jejímţ čele nyní stál pětadvacetiletý bratr jeho matky Lev

a zplna uţíval přepychu, který mu jeho postavení i bohatství dovolovalo. Podle dobového svědectví Lev Naryškin „nebyl sice darebák“ (jak o něm poznamenal kníţe

Boris Kurakin), ale jinak měl tolik nectností, ţe tuto přednost dokonale překrývaly.

Duší nové vlády se stal obratný kníţe Boris Golicyn (nevlastní bratr

Strana 145

MUŠKETÝR PETR

svrţeného „stráţce velké pečeti“). Avšak schopnosti Golicyna byly pováţlivě oslabovány nemírným holdováním „Ivaškovi Chmelnickému“ (chmelovině). A protoţe carevna Natalie, Petrova matka, vynikala vládními schopnostmi ještě méně neţ oba její ministři, drţela se nová vláda především díky nedotknutelnosti carského majestátu a zásluhou pomalého sice, ale přesto fungujícího systému carských úřadŧ (prikazŧ).

Mladý Petr se o vládní záleţitosti tehdy ještě nezajímal. Ţil jako pravý mušketýr 17. století. Neustálé manévry a rŧzná cvičení „potěšných“ plukŧ, (které nyní jiţ tvořily výraznou elitu carského vojska), plavby po Severním ledovém moři (při jedné z nich, roku 1694, se Petr dostal do bouře a v obavách o ţivot přijal i poslední pomazání) - to vše bylo provázeno bohatýrskými pitkami, po nichţ i zkušený a světa znalý generál Patrick Gordon (Skot v ruských sluţbách) musel na několik dní ulehnout. „Pili tak silně“ - zaznamenává ve svých memoárech kníţe Boris Kurakin - „ţe to ani popsat nelze. Mnozí z toho i umírali.“

Výsledkem nedostatečné výchovy a skutečnosti, ţe od svých deseti let byl Petr vlastně ponechán sám sobě a vyrŧstal v ne právě zjemnělém a kultivovaném prostředí vesnické mládeţe a vojákŧ v Preobraţenském, bylo to, ţe si „nezvykl respektovat člověka ani sám v sobě, ani v ostatních“ (V. Ključevskij).

Právě tímto svým rysem Petr nepřekonatelně ztělesňoval podstatu ruského samoděrţaví, jemuţ se jinak sám osobně nezřídka vzdaloval. Snad to bylo právě skromné prostředí „exilu“ v Preobraţenském v letech 1682-1689, které jej naučilo šetrnosti, s jakou se u ruských carŧ předtím i potom nikdy nesetkáme. Petr šetřil totiţ i sám na sobě. Vládce jedné z nejmocnějších říší světa se musel po celý ţivot přemáhat, měl-li obléci slavnostní oděv. Jinak po léta nosil tentýţ kabát a chodil v punčochách, které mu spravovala carevna nebo dcery.

Strana 146

RUSKÉ IMPÉRIUM

Petr byl a po celý ţivot zŧstal věren zásadě, ţe „kopějka ke kopějce dává rubl“. Nesnášel rozhazování a rozhodně netrpěl potřebou ukázat, co si jako samoděrţavný car mŧţe dovolit. Tomu odpovídala i jeho krajní nechuť k oficialitám, které snášel jen jako nevyhnutelné zlo.

Povaţoval se za vojáka a prvního úředníka státu, jemuţ slouţil. Tomu podřizoval i svŧj ţivot rodinný, jehoţ první kapitola nebyla právě šťastná. V lednu 1689 se oţenil (nebo přesněji - byl v zájmu tehdejšího boje o moc proti vŧli vládnoucí Sofie oţeněn) s Jevdokijí Lopuchinovou. Sňatek neznamenal v jeho osobním ţivotě téměř nic a nikterak nezměnil jeho zpŧsob ţivota. Brzy po svatbě je opět uprostřed svého „potěšného“ vojska a své manţelce píše jen na naléhání své matky (která ostatně také neměla Jevdokiji příliš v lásce) a krátce poté, kdy se narodil následník trŧnu Alexej (1690), se přestal o svoji choť téměř vŧbec zajímat.

Pozdější vztahy Petra k Jevdokiji se jiţ omezily jen na jednání o souhlas k rozvodu, která neúspěšně vedl carŧv zpovědník. Nakonec vyřešil Petr celou záleţitost příkazem - roku 1698 poslal Jevdokiji do kláštera, kde zŧstala aţ do své smrti (1731).

AZOVSKÁ TAŽENÍ

Diplomatický nátlak habsburského dvora i Polska, připomínající ruské závazky vŧči „svaté lize“, tvořil zřejmě jen část dŧvodŧ, které na jaře 1695 přiměly mladého Petra, aby se v čele třicetitisícové armády - sám jako „velký bombardýr“ - vypravil k Azovu. Stejně neodbytně se totiţ hlásila netrpělivá snaha cara zúčastnit se konečně skutečného boje, nějaké „velké věci“, dokázat, ţe cvičení „potěšných“ vojsk nebyla pouze hrou. Souběţně s taţením vybraných plukŧ k Azovu byla do Podněpří poslána stotisícová armáda bojarina Borise Šeremetěva, která měla odvrátit pozornost Turkŧ od hlavního směru útoku, jímţ byl Azov.

Strana 147

MUŠKETÝR PETR

Dvojí neúspěšný útok na silnou pevnost (v srpnu a v září 1695) přiměl cara k rozhodnutí vrátit se po čtyřměsíčním marném obléhání zpátky do Moskvy. Bylo zřejmé, ţe bez válečných lodí a úplné blokády Azova není naděje na úspěch. Taţení roku 1695 odkrylo i další slabiny Rusŧ. Zatímco „potěšné“ pluky - Semenovský a Preobraţenský - tu ukázaly, ţe nejsou pouhým „vojenským baletem“ (jak o nich vtipkoval generál Gordon), střelecké pluky téměř úplně selhaly. Petrova nedŧvěra ke střelcŧm tím jen dále vzrostla a dostávala jiţ podobu jakéhosi komplexu, na který střelci později tvrdě a doslova krvavě doplatili.

Neúspěšné taţení roku 1695 bylo posledním „potěšným“ taţením cara Petra. To, co alespoň vzdáleně připomínalo ještě hru, dostávalo nyní podobu bezpočtu obtíţí, starostí a těţkých ztrát, které se nevyhnuly ani nejbliţšímu okolí Petrových „mladých přátel“. Pro nejednoho z nich bylo taţení k Azovu posledním. Obléhání Azova v červnu-září 1695 ukázalo, ţe mohutnou pevnost nelze dobývat bez zkušených dělostřelcŧ a inţenýrŧ-minérŧ. Avšak právě při jejich výběru neměl car příliš štěstí a navíc jich bylo velmi málo. A tak řada podkopŧ a pokusŧ vyhodit pevnostní hradby do povětří skončila tím, ţe největší ztráty při tom mělo samo carské vojsko.

Nejtěţší chvíle však nečekaly Petrovu armádu pod Azovem, ale na zpáteční cestě do vnitrozemí. Nikým neohroţováni ztratili Rusové na 800 kilometrŧ dlouhé cestě, vedoucí většinou neobydlenou stepí, tisíce vyčerpaných a hladovějících vojákŧ, kteří se stávali obětí smeček vlkŧ.

Strana 148

RUSKÉ IMPÉRIUM

Taţení k Azovu roku 1695 nebylo moţno vydávat za úspěch a Petr se o to ani příliš nesnaţil; začal připravovat taţení nové. Ještě koncem roku 1695 se začalo ve Voroněţi chvatně stavět do té doby nebývale velké loďstvo. Bylo přikázáno postavit na 1300 menších lodí pro přepravu vojska, 100 vorŧ, 30 námořních galér (cca 14 metrŧ dlouhých) a dva „galeasy“ (goliáše, námořní bitevní lodě) - „Apoštola Petra“ a „Apoštola Pavla“. Všechny tyto lodě byly v březnu-dubnu 1696 nejen hotovy, ale bylo jich nakonec více, neţ car přikázal, a to přesto, ţe mnozí z řemeslníkŧ a tesařŧ, kteří byli posláni na práci do Voroněţe, utekli. Tajemství tohoto úspěchu bylo prosté - na stavbu lodí byl pro jistotu poslán dvojnásobek lidí, neţ bylo skutečně zapotřebí. Bez vlivu nezŧstalo ovšem ani to, ţe ve Voroněţi pracoval i

Strana 149

MUŠKETÝR PETR

car Petr, netrpělivě a řízně „povzbuzující“ cizí i domácí mistry a stavitele ke spěchu.

Souběţně se stavbou lodí byla formována nová, tentokrát jiţ silnější armáda (70 000 muţŧ), jejímţ „generalissimem“ byl jmenován zkušený vojvoda Alexej Šejn.

V této rušné atmosféře rozsáhlých válečných příprav téměř zanikla událost, která nebyla pro další vývoj vnitřních ruských událostí zcela bez významu. Dne 29. ledna 1696 zemřel na kurděje bezmocný Petrŧv spoluvládce třicetiletý car Ivan Alexejevič (Ivan V.) a Petr se tak stal nyní jiţ bezvýhradně samovládcem rozsáhlé ruské říše.

V květnu 1696 se objevil Petr s novou armádou a loďstvem pod Azovem a počátkem června vyplulo do Azovského moře 22 ruských galér, podporovaných z břehu silnými dělostřeleckými bateriemi. Azov byl tentokrát jiţ zcela blokován a turecký námořní desant se 4000 vojáky, který se koncem června pokusil proniknout k pevnosti, byl zčásti zničen a zbytek se musel stáhnout zpět.

V té době dorazili k Azovu i rakouští a další cizí dělostřelci a inţenýři a zorganizovali účinné ostřelování pevnosti, která se vzdala nakonec dříve, neţ byly dokončeny přípravy ke generálnímu útoku. Těţce pobořený Azov by mu ostatně jiţ ani nemohl čelit.

Turkŧm bylo povoleno odejít z města se vším, co mohli s sebou vzít. Car měl jen jednu podmínku - museli vydat Holanďana Jansena, který v minulém taţení přeběhl na stranu Turkŧ. Mocná pevnost otevírající ruskému loďstvu cestu k moři byla dobyta a vojsko poučené z minulého taţení, překonalo jiţ i zpáteční cestu bez větších ztrát.

Na slavobráně v Moskvě - jíţ 30. září procházel car se svými „potěšnými“ pluky a dalšími vojsky - bylo sice kromě mnoha dalších

Strana 150