RUSKÉ IMPÉRIUM

KONDRATIJ BULAVIN

V letech 1706-1707 se armáda Karla XII. po svrţení Petrova spojence z polského trŧnu obrátila celou svou silou proti Rusku. Jen nemnozí v Evropě věděli - a švédský král k nim rozhodně nepatřil - ţe ruská zemská hotovost neexistuje a ţe Rusko má jiţ dobře vyzbrojenou pravidelnou armádu.

Petrova vláda však přesto nepodceňovala hrozivou sílu, jakou tehdy švédská armáda stále ještě byla. Proto se jiţ od počátku roku 1707 od hranic aţ k Moskvě opevňují města a po celé zemi vezou kurýři carské ukazy o nových odvodech.

Spolu s blíţícím se kritickým vrcholem válečného střetnutí se Švédskem vrcholilo i vypětí vnitřních sil, ona obrovitá „daň krve a potu“, která dolehla především na muţickou masu ruské vesnice, na moskevskou „čerň“ a ostatní „malé lidi“. Pochopíme proto, proč se v tomto sociálně pestrém, výbušném i názorově rozmanitém prostředí, jemuţ staletá zkušenost neomylně napovídala, ţe carismus je spiknutím proti jeho zájmŧm, mluvilo o Petru jako o „lidojedu“ (mirojed). „Velké a vznešené“ mocenské cíle a reformní snahy Petrovy vlády byly této lidové mase nesrozumitelné. Neschopna vnímat „dalekosáhlé záměry“ cara utvářela si své názory nikoli podle carských ukazŧ a „kurantŧ“ (první ruské noviny, vycházející od roku 1704), ale na základě vlastní zkušenosti. Z „velkých činŧ“ carské vlády si lid uvědomoval především stále vyšší odvody a daně.

Věřilo se, ţe prý car a Romodanovskij pijí lidskou krev. A kdyţ se „napijí krve, pak toho dne a v tu hodinu jsou veselí. A kdyţ se nenapijí, pak jim ani chleba nechutná“ (z doznání na mučidlech roku 1700). Ani „ministerstvo knuty“, pověstný Preobraţenský prikaz - tehdy jedna z nejvíce zaměstnaných carských institucí - nemohl

Strana 197

OD NARVY K POLTAVĚ

zabránit šíření pověstí o tom, ţe přichází konec světa, ţe Petr je prý onen v bibli předpovězený Antikrist.

„To není náš car, ale Němec. Našeho cara v Němcích zakovali do sudu a pustili na moře.“ Jindy se zase říkalo, ţe Petra podsunuli „Němci“ carevně Natalii jiţ v roce 1672, jiní naopak nepopírali, ţe Petr je skutečně synem cara Alexeje. Říkali však, ţe ho „Němci zkazili. Kdyţ má dobrou chvíli, je všechno dobré. Jindy zase (všechno) rve, křičí a dokonce i proti Bohu vystoupil: zvony z kostelŧ bere.“ Není divu, ţe mnozí si touţebně přáli carovu smrt: „Jestliţe bude dlouho ţiv, všechny nás umoří. Divím se, ţe ho jiţ někde nezabili: zrána i v noci jezdí (jen) s několika lidmi, i sám... Jaký je to car? Je nepřítelem lidu. Ať jezdí po Moskvě jak chce, stejně přijde o hlavu...“ (z výslechu moskevského muţika roku 1700).

Výsledkem trvalého odlivu produktivní pracovní síly z vesnice a řízných vojenských exekucí, bezohledně vymáhajících daňové nedoplatky často i zabavením sena a obilí bylo to, ţe suchá léta byla pro mnohé oblasti zcela pravidelně léty hladomoru, vykupovanými smrtí tisícŧ nešťastníkŧ, zejména dětí (z pozdějších desetiletí, kdy se jiţ situace poněkud zlepšila, je doloţeno, ţe jen jedna pětina dětí nevolníkŧ se doţila dospělosti).

Doplňme si k tomu, co jiţ víme o „věčných vojácích“ Petra I., o stavbě Petrohradu i o trvale vzrŧstajícím daňovém tlaku. Výsledkem tohoto krajního vypětí sil bylo, ţe na konci vlády Petra I. mělo Rusko zhruba o tři miliony poplatníkŧ méně neţ za vlády Petrova předchŧdce, cara Fjodora. Pochopíme takto snadněji slova V. O. Ključevského o tom, ţe ruská vesnice by nikdy dva Petry za sebou nemohla snést, protoţe by se nedoţila konce vlády druhého z nich - pokud by sám „předčasně nezemřel“.

Strana 198

RUSKÉ IMPÉRIUM

Tato „odvrácená strana“ vlády cara-reformátora nebývá zpravidla příliš zdŧrazňována - stejně jako skutečnost, ţe za Petrovy vlády propukly v 60 újezdech evropské části Ruska protifeudální bouře, jejichţ explozivní síla vrcholila právě v letech 1705-1708, tedy v době, kdy byly hlavní carské síly soustředěny k odraţení švédského vpádu a vládní moc v okrajových částech říše byla dočasně oslabena. Potvrzuje se tu známá zásada, ţe při kaţdém oslabení moci autokratické vlády se téměř pravidelně v té či oné podobě hlásí ke slovu její slabiny a neduhy.

Prvním z výrazných náznakŧ sociálně konfliktní situace, kterou ovšem ani Petr, ani jeho nástupci neuměli „řešit“ jinak neţ ozbrojenou mocí, bylo v roce 1705-1706 povstání v Astrachani, v jehoţ čele stál jaroslavský kupec Jakov Nosov. Za normálních okolností by ovšem povstání ve vzdálené Astrachani nemohlo vládu příliš ohrozit. Nyní však, v době, kdy hlavní armáda byla v Pobaltí a car v Mitavě, se mohlo stát nebezpečným podnětem, který by mohl strhnout lavinu nespokojenosti i v jiných částech říše. O tom, jak váţné byly Petrovy obavy z případného povstání v Moskvě, svědčí, ţe dal příkaz k odvezení státní pokladny do bezpečí a vojsko maršála Šeremetěva bylo z Pobaltí posláno k Moskvě.

Potlačení astrachaňského povstání kárnou carskou expedicí roku 1706 neznamenalo však trvalé „uklidnění“ nespokojené lidové masy. Jiţ roku 1707 došlo na Donu k události, která byla počátkem bouří mnohem rozsáhlejších a nebezpečnějších. Kozácký ataman Kondratij Bulavin zaútočil 9. října 1707 na řece Ajdaru na carský oddíl, který stíhal zběhlé rolníky a další běţence, hledající na Donu obţivu a útočiště před odvodem k armádě. Carský oddíl byl téměř celý pobit, včetně svého velitele, plukovníka J. Dolgorukého. Úspěšné střetnutí se stalo signálem k povstání, které v letech 1707-1709 zachvátilo Don,

Strana 199

OD NARVY K POLTAVĚ

střední i dolní Povolţí, voroněţskou a azovskou gubernii a přelévalo se i na jiţní Ukrajinu a do Záporoţí.

Počátkem května 1708 ovládl Bulavin správní centrum donské oblasti Čerkassk, dal popravit nenáviděného vojskového atamana L. Maximoviče a byl zvolen atamanem vojska donského. Přes váţné ohroţení na západě říše musel car poslat proti Bulavinovi třicetitisícovou armádu pod velením kníţete Dolgorukého (bratra zabitého plukovníka). Celé léto 1708 byl Don a Povolţí dějištěm bojŧ Bulavinových oddílŧ s carskou armádou, která pronikala k Čerkassku. Svŧj příchod na Don ohlašoval Dolgorukij efektně i brutálně zároveň - zajaté povstalce dal věšet na šibenice postavené na vorech, spouštěných ostatním pro výstrahu dolŧ po toku Donu.

Konečná poráţka povstání byla urychlena konfliktem uvnitř kozáctva. Bulavin zahynul v Čerkassku dříve, neţ Dolgorukij dorazil k městečku. Úspěch kárné expedice byl uspíšen ochotou bohaté části kozáctva dohodnout se s carskou mocí a zachovat si tak svá privilegia a majetek.

HETMAN MAZEPA

Povstání na Donu však nebylo největším nebezpečím, jemuţ musela carská moc čelit. Do Ruska táhla armáda Karla XII. Počátkem ledna roku 1706 byly hlavní ruské síly u Grodna odříznuty od ruských hranic. Vše nasvědčovalo tomu, ţe jádro ruské armády bude zničeno ještě dřív, neţ Švédové překročí hranice Ruska. Zásluhu na tom, ţe tento plán ztroskotal, měl Alexandr Menšikov. Nečekal, aţ dojde k nejhoršímu, a rozptýlil armádu, která v malých skupinách prošla kruhem obklíčení a v březnu 1706 překročila zamrzlý Němen. Šťastný únik z Grodna byl usnadněn oblevou. Ledy na řece se hnuly dřív, neţ se Švédové pokusili o pronásledování Rusŧ.

Strana 200

RUSKÉ IMPÉRIUM

Po neúspěchu u Grodna Karel XII. znovu osvědčil své nesprávné hodnocení válečné situace a obrátil se do Saska, kde uţíval aţ do srpna 1707 „výsad vítěze“. Poskytl tak Rusku další čas k přípravě obrany a posílení armády.

Dlouho očekávané taţení Švédŧ na Moskvu začalo aţ ve druhé polovině roku 1707. Carská vláda se v této situaci pokusila o mírové jednání. Petr byl připraven vzdát se celého Pobaltí, s výjimkou Petrohradu, na jehoţ vydání - jak psal - „nelze ani pomyslet“. Karel

XII. však jednání odmítl a prohlásil, ţe bude s carem mluvit aţ v Moskvě a teprve tehdy, aţ Rusko zaplatí 30 milionŧ zlatých válečné náhrady.

Švédská armáda té doby patřila v Evropě k nejlepším. Nebyla sice početně veliká, byla však dobře vyzbrojena a téměř nepoznala trpkost poráţky.

Taţení do Ruska neprobíhalo však příliš úspěšně. Velitel ruské armády maršál Šeremetěv a jeho zástupce generál Menšikov v rozsáhlých oblastech Bílé Rusi úspěšně čelili švédským pokusŧm o obklíčení jednotlivých částí armády i snaze Karla XII. vnutit Rusŧm rozhodující bitvu, která by mu otevřela cestu k Moskvě. Švédové stále obtíţněji získávali potraviny a píci a potřebovali nutně posily a střelivo. Karel XII. očekával příchod pomocného sboru generála Lewenhaupta (16 000 muţŧ), který vezl střelivo a zásoby. Nakonec se Lewenhaupt ve švédském táboře skutečně objevil, avšak bez zásob a jen s hrstkou těch, kteří přeţili a unikli po bitvě u Lesné 28. září 1708. Rusŧm padlo do rukou na 3000 vozŧ s proviantem a Lewenhauptŧv sbor přestal existovat. K této poráţce přispěl sám Karel XII. který - místo aby šel Lewenhauptovi vstříc - se mu naopak vzdaloval. Obrátil totiţ svá vojska směrem na Ukrajinu, která byla dosud válkou

Strana 201

OD NARVY K POLTAVĚ

nedotčena. Chtěl tu nejen doplnit zásoby, ale hledal tu i nového spojence - ukrajinského hetmana Ivana

Mazepu.

Hetman Mazepa se sice svým postavením jiţ dosti vzdaloval hetmanu-vladaři Bohdanu Chmelnyckému, avšak i v jeho době ještě přeţívala řada atributŧ ukrajinské autonomie v rámci Ruska, dohodnuté na Perejaslavské radě (1654). Ukrajinský hetman byl stále ještě velitelem ukrajinského kozáckého vojska, měl svŧj

osobní pluk hajdukŧ a vydával universaly, které měly na Ukrajině obdobnou platnost jako carské manifesty a ukazy v ostatních částech říše. Přes řadu omezení byla Ukrajina v Moskvě stále ještě posuzována jako autonomní území, kde se vŧle carské moci prosazovala nikoli přímo, ale prostřednictvím hetmana a jeho úřadu, jemuţ příslušela jak civilní, tak vojenská správa Ukrajiny.

Ivan Mazepa, bohatý ukrajinský magnát (na jeho panstvích bylo 100 000 nevolníkŧ), byl aţ dosud věrným a oddaným hodnostářem a sluţebníkem carské moci a nejednou to také prokázal. Dŧvěra, jíţ se Mazepa trvale u cara těšil, byla také mnohokrát potvrzována - Mazepa byl například roku 1700 vyznamenán řádem Andreje Pervozvaného (byl druhým, komu bylo toto vyznamenání propŧjčeno).

Strana 202

RUSKÉ IMPÉRIUM

V březnu roku 1708 potvrdil car svoji dŧvěru hetmanovi znovu a tentokrát zvlášť prŧkazně - informoval jej o tom, ţe kozácký plukovník Jiskra a nejvyšší sudí Ukrajiny Kočubej podali na něho udání, ţe udrţuje tajné styky a vyjednává s Karlem XII. Zároveň car pozval oba ukrajinské staršiny k sobě, aby je sám vyslechl. Nic netušící stoupenci carské moci skutečně přijeli do Vitebska, avšak místo jednání s carem byli zatčeni a podrobeni mučení, aby se přiznali, „kdo je navedl“. A protoţe se na mučidlech většina lidí zpravidla přizná „ke všemu“ - přiznali se Jiskra i Kočubej po jistém zdráhání k tomu, ţe si obvinění Mazepy sami vymysleli. K dovršení všeho - a snad i ve snaze utvrdit hetmana v tom, ţe se těší zcela a bezvýhradně carově dŧvěře a přízni - byli mu Jiskra a Kočubej vydáni s tím, aby o nich sám rozhodl a potrestal je. Mazepa je dal bez dalšího vyšetřování popravit (14. srpna 1708).

Nezájem hetmana o podrobnější vyšetření celého případu nebyl bezdŧvodný. Sám totiţ lépe neţ Jiskra a Kočubej věděl, jak se věci mají, neboť skutečně vedl se Švédy tajná jednání. Dŧvodŧ k těmto jednáním byla celá řada. Carská vláda trvale omezovala ukrajinskou autonomii a hetmanská privilegia. Švédským vpádem se Mazepovi nabízela moţnost vytěţit ze švédsko-ruského střetnutí větší autonomii a snad i nezávislost Ukrajiny, za jejíhoţ vladaře se povaţoval.

Mazepa se zcela pragmaticky rozhodl, ţe se přidá na stranu silnějšího. Navíc jej zřejmě nikterak nepovzbuzovala vyhlídka na případné vítězství a posílení Ruska, které by nutně mělo za následek další omezení nebo dokonce zrušení autonomie hetmana a jeho úřadu (později k tomu skutečně došlo).

Vedl proto jednání s Karlem XII., avšak nespěchal - stále ještě nebylo jasné, jak válka skončí. Záleţitost Jiskry a Kočubeje však byla signálem, ţe tuto nebezpečnou dvojí hru nelze vést do nekonečna.

Strana 203

OD NARVY K POLTAVĚ

Poslední impuls ke konečnému kroku dal Mazepovi bezděky generál Menšikov. Chtěl se s hetmanem sejít, aby společně posoudili válečnou situaci. V obavě, ţe carská vláda přece jen něco tuší a ţe je zván k jednání proto, aby mohl být zatčen, poslal Mazepa Menšikovovi zprávu, ţe umírá a je právě vezen ze svého sídelního hetmanského města Baturina do kláštera v Borzně, aby přijal poslední pomazání. K hlášení carovi o blízké smrti Mazepy tehdy Menšikov ještě dodal, ţe je „škoda tak dobrého člověka“. „Dobrý člověk“ byl v té době na cestě do tábora Karla XII., kam dorazil 24. října 1708. Do švédského leţení však Mazepa přivedl jen 2000 kozákŧ, neboť ve spěchu a v obavě, ţe bude zatčen, nemohl soustředit ukrajinskou hotovost.

Mazepa s nevelkým oddílem kozákŧ byl ovšem dosti neúměrnou náhradou za Lewenhauptŧv sbor. Karel XII. a jeho nový spojenec však věřili, ţe se jim podaří podnítit na Ukrajině protiruské povstání. Starý hetman, jemuţ aţ dosud nebylo moţno upřít schopnost střízlivě a věcně posuzovat mocenské zápasy své doby, se však tentokrát zmýlil hned dvakrát. Jednak se přidal na „nesprávnou“ stranu a navíc - k očekávanému povstání nedošlo, přestoţe v dané kritické válečné situaci by carská moc nemohla proti němu celou svojí silou zasáhnout.

V manifestu z 28. října 1708 car obvinil Mazepu, ţe chce uvrhnout Ukrajinu pod polskou nadvládu a podřídit pravoslaví unii s katolickou církví (na nic z toho hetman ovšem nepomyslel) a svolal kozácké plukovníky a staršiny do Gluchova, kde byl jiţ 7. listopadu zvolen a vládou potvrzen nový hetman, plukovník Skoropadskyj. Svým dílem přispěl i metropolita Stefan Javorskyj, který věděl, co se od církve očekává, a 12. listopadu dal Mazepu do klatby (budi anafema!). Car ovšem nespoléhal jen na vliv těchto opatření a ve svém manifestu z 28. října 1708 ohlásil, ţe se dozvěděl o tom, ţe bývalý hetman nejen „zapomněl strach boţí“, ale navíc o své vŧli „svou lstí a bez našeho

Strana 204

RUSKÉ IMPÉRIUM

ukazu uloţil maloruskému lidu daně a mnohé jiné platy, prý na ţold vojsku - ve skutečnosti však ku svému obohacení. Přikazujeme nyní, aby tato břemena maloruského lidu byla zrušena.“ Tato téměř nikdy neselhávající vládní demagogie nezŧstala bez úspěchu ani tentokrát.

Ani Mazepa ovšem neotálel a rozeslal listy, v nichţ vypočítává bezpráví a útisk, jemuţ je Ukrajina vystavena, a oznamuje, ţe dostal od Karla XII. písemné ujištění o tom, ţe ukrajinská práva a svobody budou zachovány. Zároveň se snaţil soustředit síly k obraně svého hetmanského města Baturina. Bylo však jiţ pozdě - 2. listopadu Menšikov takřka před očima Švédŧ, kteří šli bránícím se hetmanským hajdukŧm na pomoc, Baturin dobyl a vypálil.

Neúspěch Mazepova pokusu podnítit protiruské povstání nebyl ovšem dán tím, ţe by carská moc byla na Ukrajině obdivována a milována. Názorným dokladem protiruských nálad a dobové atmosféry na Ukrajině je relace kyjevského gubernátora D. Golicyna carovi z 15. února 1709: „V celém Kyjevě jsem našel jen jednoho člověka, prefekta bratského kláštera, který nás podporuje.“

Podobných dokladŧ lze uvést více. Ještě v roce 1714 poslal poltavský plukovník Čerňak Záporoţcŧm (stále ještě odmítajícím podrobit se po pádu Mazepy carské moci) vzkaz: „Neklaňte se caru: moskevské šibenice ještě nejsou zaplněny a jestli se pokloníte, pak se zaplní vámi.“ Carská vláda věřila Ukrajincŧm ještě méně neţ oni jí. Názorně to dokládá skutečnost, ţe hetman Skoropadskyj, jemuţ car roku 1710 znovu potvrdil privilegia „na základě kterých hetman Bohdan Chmelnyckyj vstoupil pod nejvyšší ochranu našeho otce“, měl ještě méně práv neţ Mazepa. Car určil stolnika Andreje Izmajlova, aby byl hetmanovi „k ruce“ - bez souhlasu Izmajlova nesměl hetman vydat ţádný universal, ani učinit významnější rozhodnutí.

Strana 205