PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

Evropy, abychom věděli, ţe etnické celky jsou konstantou mnohem trvalejší neţ vládní formy, reţimy a útvary státní. Proto kaţdý pokus o „asimilaci“ civilizovaného národa nevedl aţ dosud k očekávaným výsledkŧm. Dějiny znají sice řadu pokusŧ toho druhu, avšak neznají jediný případ, kdy by podobný násilný akt přetrval existenci síly, která si ho vynutila.

Druhý aspekt téţe „úspěšné“ politiky Kateřiny II. postihoval samotné Rusko, jeho vnitřní ţivot. Smyslem kaţdé expanze je nikoli pouze připojení cizího území, ale i posílení prestiţe vlády, která se „vnějším úspěchem“ pojišťuje před tlakem opozičních sil uvnitř země. Mocná vláda, udrţující ve jménu „velikosti“ státu mohutnou armádu, mŧţe poměrně snadno potlačit vnitřní opozici a donekonečna odkládat řešení problémŧ, z nichţ se tato opozice rodí.

Z této nepřirozené situace však vzniká trvale narŧstající vnitřní napětí, jemuţ lze odolávat opět jen silou. Je to bludný kruh, na jehoţ konci je policejní stát, před nímţ varoval Napoleona I. i pověstný kníţe Talleyrand: „Sire, s bodáky lze dělat všechno kromě jediného - posadit se na ně.“

Za Kateřiny II. byl tento vývoj na samotném počátku a carevna, která se upřímně nezajímala o to, k čemu její „úspěšná“ vláda povede v budoucnu, se sama nemusela přímo obávat následkŧ své „skvělé politiky“.

KNÍŽE POTĚMKIN

Platí-li zásada, ţe dějiny dělají lidé, pak lze mnohému v minulosti zřejmě lépe porozumět právě na ţivotních osudech velkých protagonistŧ, hrdinŧ i antihrdinŧ dějin. V novodobých dějinách Ruska patří k takovým osobnostem Grigorij Potěmkin (1739-1791).

Strana 336

RUSKÉ IMPÉRIUM

Jeho ţivotní osudy se začaly odvíjet za „tiché“ vlády carevny Alţběty I. Pocházel z nepříliš bohaté šlechtické rodiny - kdesi na Bílé Rusi zdědil 430 „duší“. Stačilo mu to tehdy na ne právě velkolepý „šlechtický ţivot“ a na studia na

nadáním. V roce 1757 byl dokonce na několik dní pozván do Petrohradu ke

dvoru a představen carevně Alţbětě jako vynikající student. Byl to slibný začátek příští kariéry mladého šlechtice, ale Potěmkin tuto moţnost rychle ztratil. Krátce po přijetí u carevny byl totiţ z univerzity propuštěn - pro lenost.

To, co prohlásili univerzitní otcové za lenost, bylo u Potěmkina čímsi jiným. Byla to jakási jeho osobitá psychická dispozice, která jej pronásledovala po celý ţivot. Období mimořádné aktivity se u něho střídala se stavy naprosté apatie. V takových chvílích přestal zcela vnímat své okolí a - jak svědčí současníci - choval se „zcela nekulturně“ (opíjel se) a stahoval se do ústraní, aby se pak znovu vrhl tam, kam jej hnala jeho nezkrotná ctiţádost a vitalita i nesporný organizační talent.

Strana 337

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

Postavou „pravý ruský bohatýr“ a skvělý společník našel si po neúspěšném studiu na univerzitě východisko - odjel do Petrohradu a vstoupil do jízdního gardového pluku. Zde jej zastihl v červnu 1762 převrat.

Grigorij Potěmkin ovšem nemohl chybět u ničeho, čím ţila šlechtická carská garda. Proto se ocitl i mezi spiklenci, kteří připravovali svrţení cara Petra III. Byl i mezi oněmi 14 dŧstojníky, kteří střeţili v pevnosti Ropša svrţeného Petra oné osudné noci, která byla jeho nocí poslední. Za účast na převratu byl povýšen na štábního kapitána a dostal tisíc „duší“.

V prvních letech vlády Kateřiny II. slouţil Potěmkin v armádě a zúčastnil se v letech 1768-1774 pod velením maršála Pjotra Rumjanceva bojŧ proti Turecku. Zkušený dvořan Rumjancev věděl, ţe Potěmkin je u dvora „dobře zapsán“, a tak posílal carevně relace, v nichţ byly Potěmkinovy vojenské zásluhy náleţitě zdŧrazněny. V roce 1774 se tehdy pětatřicetiletý Grigorij Potěmkin, nyní jiţ jako generálporučík, vrátil do Petrohradu.

Mezitím došlo u dvora ke svého druhu „zemětřesení“. Dosud všemocný Grigorij Orlov byl ve svém postavení „pána domu“ vystřídán gardovým dŧstojníkem Alexejem Vasilčikovem. Postavení nového „generálního adjutanta“ (o významu této funkce jsme se jiţ zmínili) však začalo brzy slábnout. A právě v tom okamţiku poslal Potěmkin Kateřině II. „oficiální ţádost“ o udělení hodnosti generálního adjutanta a zároveň pohrozil, ţe pokud nebude jeho ţádosti vyhověno, pŧjde do kláštera. A skutečně tam šel. Tam jej také zastihl vzkaz carevny, ţe Vasilčikov bude poslán někam, kde „není moc práce“ (poslali ho jako vyslance do Saska).

Strana 338

RUSKÉ IMPÉRIUM

Grigorij Potěmkin však nebyl jen pouhým „generálním adjutantem“. Na rozdíl od všech svých předchŧdcŧ i následovníkŧ si udrţel svŧj vliv na státní záleţitosti i carevnu aţ do své smrti. Byl spíše neoficiálním spoluvládcem a manţelem carevny. Existuje svědectví, podle něhoţ byl uzavřen v Ipatijevském kostele v Petrohradě tajný sňatek, avšak svatební listina se nedochovala. Kateřina II. sice oslovuje v dopisech Potěmkina „mŧj drahý manţeli“, ale jsou to jen nepřímé dŧkazy. Ostatně celé toto „manţelství“ netrvalo dlouho. Po dvou letech se G. Potěmkin funkce „generálního adjutanta“ vzdal, ale aţ do konce svých dnŧ zŧstal nejbliţším rádcem carevny a inspirátorem jejích velmocenských snŧ a záměrŧ.

A teprve v této roli vstupuje G. Potěmkin skutečně významně do dějin Ruska své doby. Potěmkin a Kateřina vytvořili nejen mnohé z toho, co se dnes hroutí, ale plánovali také mnohé, čeho nikdy nebylo dosaţeno. Snili například o tom, ţe na troskách Vysoké Porty zřídí novou byzantskou říši s hlavním městem Konstantinopolí. Kateřina II. určila jiţ i vládce této říše - měl se jím stát její druhý vnuk Konstantin (narozený 1779).

Nebyly to však vţdy jen sny. Z imperiálních záměrŧ Kateřiny II. a Potěmkina se podařilo lecčeho dosáhnout. Polsko zmizelo na pŧldruhého století z mapy Evropy a Rusko se zmocnilo rozsáhlých oblastí na jihu říše, ovládlo Krym a posunulo své hranice na úkor tureckých drţav i na jihozápadě.

Celou svou nezkrotnou energií se Potěmkin pustil i do řešení vnitřních problémŧ říše, za jejíhoţ spoluvládce se sám povaţoval (přestoţe se jím nikdy oficiálně nestal).

Největší vnitřní reformou, jejíţ obrysy se rýsovaly jiţ dlouho před vzestupem Potěmkina, bylo rozdělení říše do 50 gubernií. Touto

Strana 339

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

reformou (7. listopadu 1775) byl zaveden jistý pořádek do státní správy. Kaţdá gubernie měla nyní 300-400 000 obyvatel a byla dále členěna na újezdy s 20-30 000 obyvateli. Byla zavedena jednotná správní i soudní praxe, jednotně vymezena pravomoc gubernátorŧ i jednotlivých kanceláří a zanikla řada místních zvykových institucí. Tak byl učiněn další výrazný krok směrem k centralizovanému byrokratickému státu, jehoţ výkonný aparát prudce vzrostl (tam, kde bylo dříve deset úředníkŧ, pŧsobilo jich nyní sto i více).

Další významnou reformou spojenou tentokrát jiţ plně se jménem Potěmkina, byla reorganizace ruské armády. Měl výhodu vlastních přímých zkušeností a uplatnil je roku 1783 v reformě, která značně překročila hranice toho, co bylo v tehdejších evropských feudálních armádách běţné. Na nic se neohlíţeje zavedl Potěmkin nové, účelnější uniformy, zrušil copy a zakázal tělesné tresty rekrutŧ. Do té doby neslýchaný byl i zákaz pouţívat vojáky jako osobní sluhy dŧstojníkŧ (později, za vlády Josefa Stalina, byla tato „výsada“ dŧstojníkŧm vrácena). Potěmkin je také tvŧrcem známého patriarchálního poměru k vojákŧm - oné běţné, ale nikoli neúspěšné demagogie, v níţ se dŧstojníkovi ukládá, aby vystupoval vŧči svým vojákŧm jako „spravedlivý otec“. Prohlašoval, ţe nezná špatné ruské vojáky, ale zná špatné dŧstojníky. Reformou z roku 1783 byla také v ruské armádě poprvé systematicky zavedena zdravotní a proviantní sluţba.

Nejplněji a zcela osobitě se uplatnil Potěmkin jako vicekrál a skutečný vladař nově připojených oblastí na jihu říše. Jeho cílem bylo učinit z téměř liduprázdných oblastí jiţního Ruska kvetoucí ráj, skutečnou Tauridu. Ve své velkorysosti, neschopen „počítat v drobných“, rozvinul kolonizační akci, svým rozsahem srovnatelnou v Rusku jen s kolonizací Sibiře.

Strana 340

RUSKÉ IMPÉRIUM

Ruská vláda jiţ od roku 1763 zvala do země cizí kolonisty, kteří byli osvobozeni na 30 let od daní (pokud se ujali pusté pŧdy). V první vlně kolonistŧ přišlo roku 1766 z Falcka 23 000 rolníkŧ, kteří tvořili jádro tzv. volţských Němcŧ.

Potěmkin se nyní ujal tohoto kolonizačního programu s novým elánem. Ruští agenti v cizině sháněli kolonisty všude - dokonce i v londýnských věznicích. Potěmkin nabízel, ţe převezme vězně jako kolonisty a dalo dosti práce, neţ mu tento nápad vymluvili. Nejrozsáhlejším zdrojem nového osídlení však zŧstal příliv na základě vnitřní migrace. Kolonisté (s výjimkou nevolníkŧ) dostávali do věčného uţívání 26-30 děsjatin pŧdy, právo svobodného obchodu se solí a finanční výpomoc na stavbu domu.

Největší rozmach horečné výstavby nově připojených oblastí na jihu říše (Novorossijsk) začal po roce 1783, kdy Rusko anektovalo „nezávislý“ Krym. Potěmkin, od roku 1784 polní maršál a ministr války, soustředil do jiţních oblastí i značné zdroje armády a roku 1784 začal stavět Sevastopol (o 16 let později měl jiţ 10 000 obyvatel). V roce 1786 byly poloţeny základy Jekatěrinoslavi, vládního centra Novorossijska, které mělo mít dokonce i vlastní univerzitu a konzervatoř. Potěmkin chtěl, aby se svou výstavností a významem stala Jekatěrinoslav druhým Petrohradem říše. Další vývoj ovšem ukázal, ţe to vše daleko překračovalo reálné moţnosti státní pokladny, avšak v této „skvělé době“ opojných úspěchŧ se carevně - a zejména Potěmkinovi - nezdálo nic nemoţné.

Vrcholem závratného vzestupu G. Potěmkina byla inspekční cesta Kateřiny II. na Krym v roce 1787. Tento velkolepý carský výlet byl připravován několik let. Na kaţdém místě, kde měla carevna nocovat, byl postaven skvělý palác, byly vyspraveny cesty, kudy měl carský prŧvod projíţdět. Stejně tak se opravovaly fasády všech domŧ v

Strana 341

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

ulicích měst, jimiţ vedla cesta carevny. V Bachčisaraji byl zřízen palác, v němţ si carevna - na leccos jiţ zvyklá - připadala jako v pohádce z Tisíce a jedné noci.

Všemocný vicekrál Potěmkin, aby vytvořil iluzi skvělého rozmachu nově připojených oblastí, pozval z Petrohradu na čtyřicet malířŧ, zběhlých v tehdy módní, tzv. perspektivní malbě. Ti pak podél Dněpru, po němţ pluly koráby s carskou suitou, vytvořili makety vesnic, kolem nichţ se pásl dobytek. Z povzdálí nebylo vidět, ţe se jedná o kulisy a ţe zvířata sotva stojí na nohou, neboť byla přihnána ze vzdálenosti několika stovek kilometrŧ. Ve městech pak byly „pravé“ jen hlavní ulice, zatímco prŧčelí bočních ulic tvořily opět jen kulisy a na zástupu „obyvatel“ a „řemeslníkŧ“, vítajících carevnu, se nepoznalo, ţe to jsou většinou převlečení vojáci Potěmkinových plukŧ.

Strana 342

RUSKÉ IMPÉRIUM

Ve vsích se doprovod carevny nestačil divit tomu, ţe v kaţdé chalupě, kterou navštívili, byla na stole pečená husa. „Ti, kteří si nemohou dovolit husu,“ psala carevna jednomu ze svých přátel v cizině, „si dopřejí alespoň krŧtu.“ Stěţí tehdy někdo věděl, ţe šlo vţdy o jednu a tutéţ pečeni, kterou

přenášeli zadními dvorky z jedné chalupy do druhé. Přesto se však našel někdo, kdo přece jen cosi tušil - saský vyslanec Helbig, který se v relaci své vládě zmínil o maketách vesnic. Ale ani on nevěděl, ţe při přehlídce ruské válečné flotily byly v zadních řadách kupecké bárky, patřičně „upravené“ jako „bitevní lodě“.

Nemělo by se přehlédnout, ţe tento „potěmkinismus“ je svého druhu poznávacím znamením kaţdé autokratické vlády. V Rusku však byla schopnost předstírat to, co není, a utajovat to, co je, dovedena k dokonalosti, která daleko předstihuje vše, co je známo odjinud. Za ţivota Grigorije Potěmkina se ovšem v Rusku nikdo neodváţil o jeho „vesnicích“ hovořit nahlas a trvalo téměř století, neţ byly uveřejněny dokumenty, mimo jiné i o tom, kolik dostali petrohradští malíři zaplaceno.

Strana 343

PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE

Výsledky Potěmkinovy vojensko-správní činnosti na Krymu a v přilehlých oblastech měla brzy prověřit dlouho očekávaná ruskoturecká válka (1787-1791). Přestoţe konflikt skončil nakonec pro Rusko vítězně, výsledky byly jen stínem toho, co od války Kateřina II. očekávala. G. Potěmkin, pověřený vrchním velením ruských vojsk, jako vojevŧdce dokonale selhal. Carevna ho však ani v této chvíli neopustila („Kdyby celé Rusko bylo proti Potěmkinovi, já budu s ním“). Pověřila jej vyjednáváním míru s Turky, které probíhalo v Jasích. Konce mírového jednání se však jiţ Potěmkin nedoţil. Schvácen cholerou diktuje 5. října 1791, den před svou smrtí, svŧj poslední dopis carevně: „Matičko, nejmilostivější paní, uţ nemám sil snášet svá muka. Zbývá jediná záchrana - opustit toto město. Přikázal jsem, aby mne vezli do Nikolajeva. Nevím, co se mnou bude.“ A k tomu dopsal umírající Potěmkin vlastní rukou těţko čitelně: „Jediná záchrana - odjet odtud.“

Do Nikolajeva však jiţ inspirátor a spolutvŧrce ruského imperiálního snu nedojel.

Strana 344