RUSKÉ IMPÉRIUM

z 85%, Němci z 78,5%. Gramotných Ţidŧ bylo 50%, Litevcŧ 48,4% a Polákŧ 41,8%. Pak s velkým odstupem přišel vládnoucí národ, Rusové s 29,3% (ale jen 20,3% Bělorusŧ a 18,9% Ukrajincŧ), - kolem 20% gramotných měly kavkazské národy. Všude byl drtivý rozdíl mezi gramotností muţŧ a ţen (u Rusŧ 44,9% muţŧ a 14,7 % ţen). Jen estonské a lotyšské ţeny byly lepší svých muţŧ a Litevky a Polky jakţtakţ se svými muţi drţely krok.

Za poznámku stojí, ţe více neţ 1,5% obyvatel nad 10 let chodilo do vyšších neţ základních škol. Největší podíl studujících měli Němci (6,37%), pak Poláci (2,77%) a Rusové (2,28%), Arméni a Řekové (2,27 a 2,10%). U Ţidŧ to bylo překvapivých 1,2% a u Estoncŧ 0,59%, obvykle nízké procento bylo Ukrajincŧ (0,36%) a Bělorusŧ

(0,49%).

PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE?

Víme, ţe se ruské hospodářství v 19. století vyvíjelo pomaleji neţ v ostatní Evropě. Bylo by však zároveň omylem toto relativní zaostávání chápat jako jakési rovnoměrné a trvalé vzdalování se Ruska ostatními světu. Tento vývoj měl své zákruty a zvraty.

Hospodářská konjunktura, které uvolnil cestu rok 1861 (tehdy bylo v Rusku asi 12 000 manufaktur a 2188 „mechanizovaných“ závodŧ s celkem pŧlmilionem zaměstnancŧ), měla dvě významné fáze rozvoje - devadesátá léta 19. století a porevoluční boom v letech 1906-1914. V této době Rusko dosáhlo vysokého tempa hospodářského rŧstu (v některých letech aţ 8-10 %), který převyšoval Stalinovy „úspěchy“, dosaţené za cenu obrovité daně krve.

Strana 477

KRIZE IMPÉRIA

Některé ukazatele ekonomického vývoje Ruska (bez Finska, Buchary a Chivy) v letech 1880-1913

První období vzestupu je spjato se jménem hraběte Sergeje Witteho, jenţ byl v té době ministrem financí (1892-1903) a ze svého ministerstva učinil hlavní agenturu modernizace. Byl pŧvodem ruský šlechtic baltské provenience, ale názory i činy obchodník bez kulturního vzdělání. Zchudlí rodiče ho vybavili radou, aby se o sebe postaral sám. Protloukl se studiemi na univerzitě v Oděse a začal zářnou kariéru od úředníka dopravního oddělení přes manaţera privatizační společnosti ruské jihozápadní dráhy, kterou přivedl k rozkvětu, k vedoucímu oddělení dopravy na ministerstvu v Petrohradě, aţ k funkci ministra dopravy a posléze i financí. Oba cary, a zvláště Alexandra III., si získal tvrzením, ţe jen modernizace prŧmyslu a jeho rozvoj zabezpečí Rusku roli evropské mocnosti a zajistí mu právo spolurozhodovat ve světové politice a mít své sféry vlivu. Chtěl jenom volnou ruku - a dočasnou absenci komplikací v zahraniční politice Ruska. Byl si vědom toho, ţe v Rusku jsou díky všeobecné zaostalosti velmi obtíţné podmínky pro rozvoj prŧmyslu, a proto šel cestou autokratických nařízení i činŧ. Vţíval se do role tvrdého kováře hospodářské budoucnosti Ruska. Svého učitele našel v

Strana 478

RUSKÉ IMPÉRIUM

německém ekonomovi D. F. Listovi, jen jeho podmínku, ţe rozvoj prŧmyslu musí jít ruku v ruce s liberalizací a demokratizací země, nevzal na vědomí.

Sociální dŧsledky jeho politiky byly tíţivé, někde aţ katastrofální. Witte chránil velkými cly domácí

motorem a symbolem pokroku nikoliv páru v továrně, ale na kolejích - sociální dŧsledky ho však nezajímaly. Jen utahoval opasky (daňová politika byla v Rusku tradičně antisociální a počítala s vysokými daněmi prostých lidí), jeho model se příliš nelišil od „manchesterského“ kapitalismu v Anglii. Podle dobových zpráv z roku 1897, kdy Witte stabilizoval rubl a kryl ho zlatem, tvořily dělnictvo v továrnách z více neţ jedné čtvrtiny ţeny a děti, pracovalo se 12-14 hodin denně, byly i příklady osmnáctihodinové pracovní doby. Kvetla korupce, úředníci měli pověst zlodějŧ, kartely sniţovaly jakost a zvyšovaly ceny, jak se jim zlíbilo, kradlo se v milionech a vláda všechno nejen trpěla, ale i zdŧvodňovala, omlouvala a dokonce se toho všeho i zúčastňovala. Rychle se hloubil příkop mezi chudinou

Strana 479

KRIZE IMPÉRIA

a boháči a blíţil se sociální střet, který se pro Rusko ukázal nezvladatelným a osudným.

Hospodářská krize 1901-1903, stávkové boje, studentské bouře a rolnické nepokoje spolu s událostmi let 1904-1905 přerušily vzestupný hospodářský vývoj. Witte byl v srpnu 1903 propuštěn, mj. i pod tlakem vládnoucí elity a šlechtických statkářŧ přesvědčených, ţe ruinuje ruský venkov.

ZVLÁŠTNOSTI VÝVOJE RUSKA

Obecně se soudí - a jistě právem - ţe Rusko ve srovnání s Evropou bylo pozadu nejméně o jedno století. Rozuměla se tím jeho hospodářská zaostalost, archaičnost společenských forem (samoděrţaví) a nízká kulturní úroveň. Zdŧvodnění, podle něhoţ je to tím, ţe je Rusko odedávna otevřené východním větrŧm a asijským vetřelcŧm, rozhodně nevysvětluje základní příčiny jeho odstupu od Evropy. Základní příčinou zaostalosti Ruska byl anachronický vládní systém, který se od 16. století téměř nikdy neustávající expanzí drţel při ţivotě.

Čas od času se ovšem Rusko pokoušelo přiblíţit se Evropě, otevřít okna či něco převzít, výsledek se však často nekryl s pŧvodním úmyslem. Také kapitalismus přišel do Ruska náhle, s velkým očekáváním a nadějí. Nejprimitivnější počátky kapitalistického vývoje se mísily s nejnovějšími evropskými vymoţenostmi, a to nejen technologického rázu. Ruský kapitalismus pod taktovkou Witteho a Stolypina téměř neznal malé závody (roku 1914 jich v Rusku bylo jen 18 %, ale v USA 35 %), výrobu slučoval do velkých závodŧ nad 1000 zaměstnancŧ (v Rusku 41%, v USA 18 %) a navíc do několika center, především do Petrohradu a do Moskvy. Také spojení s bankovním kapitálem v Rusku bylo ve světě ojedinělé a navíc se v ekonomice prosazoval stát vlastnící naftová pole, doly na zlato i na uhlí, dvě

Strana 480