NEVYHNUTELNOST REFOREM
BITVA NA ŠIPCE A O PLEVNO
Ruské armády napadly Turecko na dvou frontách, kavkazské a dunajské. Na Kavkaze po počátečním kolísání dobylo ruské vojsko, vedené odváţným Gruzínem generálem Loris-Melikovem, rozhodných úspěchŧ obsazením Batumi, Karsu a pevnosti Bajazet.
Na Balkáně začalo ruské taţení aţ v červenci 1877 a brzo se ukázalo, ţe turecký odpor zpŧsobuje Rusŧm ohromné ztráty. Turecká armáda byla dobře vyzbrojena anglickými a německými zbraněmi (kanóny dodával Krupp), ruská armáda modernizovala svou výzbroj podle plánu teprve zhruba z 20 %. Měla jen dobrou ručnici českého vynálezce Krnky, ale jinak byl tradiční ruskou zbraní především bajonet. Ostatně o něm ruští generálové prohlašovali, ţe vychovává
Strana 448
RUSKÉ IMPÉRIUM
hrdiny, zatímco střelné zbraně dělají z vojákŧ jenom zbabělce. Pro Rusy bylo jistě poniţující, kdyţ po marném čekání na další mobilizované ruské vojáky ţádali stále naléhavěji o pomoc Rumuny, kteří vyhověli a vstoupili do války. Hlavní bitvy byly svedeny o prŧsmyk Šipka a o pevnost Plevno. Šipka byla pŧvodně překvapivým útokem rychle dobyta, ale koncem roku 1877 po několika měsících těţkých bojŧ opět ztracena a posléze znovu dobyta zpět. Bojovalo se bez nábojŧ, potravy, lékŧ, za třicetistupňových mrazŧ i vichřic a tyto boje byly pro Evropu předmětem mimořádné pozornosti.
Podobně tomu bylo i při dobývání Plevna, kde bojovala ruskorumunská armáda, v létě 1877 dokonce s rumunskou početní převahou a pod rumunským vedením. Byly připraveny tři ofenzivy - třetí, srpnová, plánovaná jako „dar“ k carovým narozeninám, stála ţivot 15 000 ruských vojákŧ. Plevno kapitulovalo aţ pro nedostatek potravin v listopadu 1877.
Po těchto těţce zaplacených vítězstvích se ruské armádě, k níţ se připojili i Srbové, otevřela cesta na Cařihrad. Tam však evropské mocnosti jiţ Rusy nepustily - dlouho se ukazovalo místo, kde údajně ruský vrchní velitel velkokníţe Mikuláš, rozhořčený zákazem vstupu do města, zlomil svou šavli. V lednu 1878 bylo uzavřeno příměří.
Rusko - zcela mimo diplomatické zvyklosti - bez účasti svých spojencŧ Rumunska a Srbska sjednalo a podepsalo v San Stefanu u Cařihradu v únoru 1878 předběţný mír. Tato smlouva sice nezŧstala v platnosti, ale bezděčně odkryla pravé ruské cíle války.
Srbsko i Černá Hora byly prohlášeny nezávislými, ale v podstatě bez územních ziskŧ. Rumunsku byla přiznána válečná náhrada, ale zároveň přišlo o Besarábii a dunajskou deltu. Vznikl nový stát Velké Bulharsko (dvakrát větší neţ Srbsko) s Makedonií a Soluní. Turecko
Strana 449
NEVYHNUTELNOST REFOREM
mělo Rusku zaplatit 310 milionŧ rublŧ, třeba i odstoupením území. Spojenci Ruska marně protestovali, Rumuni dokonce hrozili válkou, Srbové obviňovali Rusy z obchodu se „slovanskými bratry“ a z toho, ţe je hodili „do tlamy Rakouska“. Jak Rumuni, tak Srbové dokazovali, ţe Bulhaři omezili svou účast ve válce na vítání vítězŧ a přesto sklízejí největší ţeň. Sanstefanský mír byl projevem ruské snahy dostat se co nejblíţe k Cařihradu s prŧhlednou pomocí nového vazalského státu, Bulharska.
BERLÍNSKÝ KONGRES
Nejvíc námitek proti ruské expanzi na Balkán bylo ve Vídni. Rusŧm nezbývalo neţ se spolehnout na „čest“ evropského makléře Bismarcka a vzhledem k jeho nemoci se vydat ke kongresovým jednáním do Berlína (13. 6.-13. 7. 1878 - podle gregoriánského kalendáře).
Jednání kongresu se zúčastnilo šest velmocí a Turecko, balkánské státy směly přijet, ale zŧstaly za dveřmi. Ukázalo se, ţe ruští diplomaté jsou ještě mnohem neschopnější neţ ruští generálové, rozhodně neuměli uzavřít výhodný mír. V čele ruské delegace byl hrabě Gorčakov, tehdy jiţ osmdesátiletý, sklerotický stařec. Proslavil se tím, ţe nevěděl, kde leţí předmět jednoho z četných sporŧ, město Batumi. Jeho kolega, člen delegace Děmidov, o něm později napsal: „Kníţe Gorčakov hrál nedŧstojnou roli při jednání. Nemohl chodit, ztrácel paměť, nechápal rozdíl jednotlivých návrhŧ, odporoval si v řeči, zlobil se, nadýmal se, vypadal uboze a směšně.“
Hlavní protivníci Ruska, Velká Británie a Rakousko-Uhersko, inkasovali provizi bez jediného výstřelu - Britové Kypr, Rakušané Bosnu a Hercegovinu. Oba státy později tato území anektovaly. Rakousku se navíc nabízela Černá Hora, dostalo právo rozhodovat o výstavbě černohorských ţeleznic. Srbsko, podporované RakouskoUherskem i Německem, vedlo úspěšné zákulisní taţení proti Velkému
Strana 450
RUSKÉ IMPÉRIUM
Bulharsku. Rumunska se energicky zastávala hlavně Francie. Italové zŧstali bez kompenzace za rakouské zisky na Balkáně. („Jakým právem ţádají Italové územní zisky? Coţpak opět prohráli bitvu?“ ptal se na kongresu jeden z přítomných.) Nejhŧře nakonec dopadlo Srbsko a Rusko, které bylo zastaveno nejen na Balkáně, ale díky Britŧm i na Kavkaze. Z této doby téţ pocházejí známé výroky kancléře Bismarcka, kterému tehdy naslouchala celá Evropa, o Čechách. Traduje se aforismus: „Kdo bude pánem Čech, bude pánem Evropy“, ale také jiné verze: „Čechy v rukou ruských znamenaly by naše ujařmení, Čechy anektované Německem znamenají věčnou válku s
Ruskem bez pardonu a oddechu.“
Reakce ruské veřejnosti na berlínský kongres byla odmítavá, nespokojená a plná nevole a zklamání. Oficiální tisk našel hlavního viníka v Bismarckovi, jenţ se v balkánském konfliktu přidal na rakouskou stranu. Bismarck naopak obviňoval z protiněmeckého cítění carovu metresu kněţnu Dolgorukovovou, prohlašoval o ní, ţe inspiruje protiněmecké intriky, je zuřivou panslavistkou a ţe si ochočila cara sdělením sladkého tajemství, k němuţ však přišla „za ochotné pomoci jednoho gardového dŧstojníka“. Slovní souboje byly nekonečné a jejich výsledkem bylo zhoršení rusko-německých vztahŧ.
Stručně řečeno, car Alexandr II. se svou zahraniční politikou neuspěl právě tak jako s reformami. Carská vláda sice bičovala veřejnost zprávami o vojenských úspěších, legendami o neuvěřitelném hrdinství ruských vojákŧ, jejich odhodlání i netečnosti k útrapám a smrti, informacemi o obětech vynaloţených na penězích a krvi (v balkánské válce 200 000 padlých a dvě miliardy rublŧ válečných výdajŧ), ale konečným výsledkem bylo zklamání, obviňování z neúspěchu a neschopnosti, rŧst revolučního odhodlání.
Strana 451
NEVYHNUTELNOST REFOREM
Strana 452