/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

27 SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

ABY RUSKO NEBYLO BITO

„Opozdili jsme se za pokročilými zeměmi o 50-100 let. Musíme tuto vzdálenost urazit za deset let. Buď tak učiníme, nebo nás rozdrtí.“ Těmito slovy odmítl Stalin názory, podle nichţ se mělo zbrzdit tempo první pětiletky.

Bylo to tempo vskutku pekelné. Optimální varianty pětiletky byly soustavně zvyšovány. Oficiálním heslem konce roku 1929 se stalo splnění první pětiletky ve čtyřech letech. Další zvýšení úkolŧ pětiletky následovalo. Na XVII. sjezdu bolševické strany v roce 1930 byly revidovány úkoly strojírenství, aby se „definitivně odstranila závislost prŧmyslu a národního hospodářství na zahraničních zemích“. V roce 1931 Stalin mluvil o potřebě splnění plánu „v hlavních, rozhodujících prŧmyslových odvětvích za tři léta“.

Byly to úkoly reálné? Praxe ukázala, ţe tomu tak nebylo. Spěch na jedné straně a z toho vznikající potíţe na straně druhé vytvářely permanentní krizové situace. Řešily se tak, ţe vláda soustřeďovala prostředky na krizová místa na úkor ostatních podnikŧ a odvětví, kde vzápětí vznikaly nové krize s neméně dalekosáhlými dŧsledky. Dokladem o tom byl mj. strojírenský sektor. Měl být preferovaným odvětvím. Jenomţe kovoprŧmysl a palivový prŧmysl nestačily jeho poţadavkŧm, takţe bylo nutno dováţet obrovské mnoţství ocelových prefabrikátŧ. Nové podniky, často stavěné na odlehlých místech, neměly vhodnou dopravu ani pro dělnictvo, ani pro provoz. Nebyly

Strana 615

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

byty pro dělnictvo, jehoţ počet rostl tak rychlým tempem, ţe bylo téměř vyloučené je ubytovat, ţivit a vozit do práce a z práce. Venkovské obyvatelstvo nemělo kromě toho ţádné zkušenosti s moderním zařízením a na jeho zaučování doplácely stroje, dovezené ze zahraničí.

A přesto nelze pětiletku označovat za úplný nezdar. Musíme si však při jejím hodnocení odmyslit přehánění propagandistŧ i statistická kouzla. Přesto i oficiální čísla ukázala, ţe úkoly pětiletky zaostaly ve výrobě elektrického proudu, uhlí, oceli a ţeleza, superfosfátŧ, vlněných látek atd. Kromě toho upadala textilní výroba. Stalin připustil, ţe část plánu nebyla splněna, ale vysvětloval to tím, ţe bylo třeba urychleně zvýšit výrobu zbraní, zejména s ohledem na krizovou situaci na Dálném východě.

Proč tedy nemluvit o nezdaru? Stalin však právem konstatoval, ţe se za pětiletku podařilo vybudovat ţelezářský prŧmysl, traktorový a automobilový prŧmysl, prŧmysl kovoobráběcích strojŧ, prŧmysl na výrobu hospodářských strojŧ, letecký prŧmysl; značný pokrok byl dále učiněn ve výrobě elektrické energie, v těţbě uhlí a nafty.

Kromě toho je nutné upozornit na to, ţe se rozvíjela prŧmyslová centra na Uralu, v Kuzbaské pánvi, na Volze a na Ukrajině. Kromě klasických prŧmyslových center vznikaly nové prŧmyslové oblasti ve Střední Asii, v Kazachstánu a v Gruzii.

Tyto pozitivní výsledky pětiletky však byly zaplaceny obrovskými ztrátami, o nichţ bude v dalším výkladu řeč. Bolševici bičovali zemi k výkonŧm, na něţ neměla síly. Bylo to nutné?

Stalin tvrdil, ţe ano. Kupodivu se přitom neobracel k socialistickému přesvědčení sovětského lidu. Naopak prohlásil: „Zpomalit tempo

Strana 616

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

znamená zŧstat pozadu. A ti, kteří zŧstávají pozadu, jsou biti ... Dějiny starého Ruska záleţely mimo jiné v tom, ţe Rusko bylo za svou zaostalost ustavičně bito. Bili je mongolští chánové. Bili je turečtí bejové. Bili je švédští feudálové. Bili je japonští baroni. Bili je všichni

- za jeho zaostalost.“

To byl neslýchaný tón v projevu představitele státu, který se dosud hlásil pouze k proletářskému internacionalismu. Byl to akcent po výtce národní a nacionální. Na místo socialistické vlasti sovětských lidí se tu objevuje Rusko, a to nikoli Rusko imperiální, ale Rusko poraţené a zaostalé. Toto Rusko bylo nyní násilím nuceno k neuvěřitelným obětem, aby svou zaostalost překonalo, aby přestalo být bito.

STALINOVA SOCIALISTICKÁ AKUMULACE

Co stála tak gigantická modernizace země? Jak vypadala pŧvodní, či primitivní socialistická akumulace v těchto podmínkách?

Protoţe Sovětský svaz neměl v dŧsledku svého odmítání platit dluhy předválečného Ruska přístup k mezinárodním pŧjčkám, neměl jiného východiska neţ hradit náklady modernizace ze svých zdrojŧ.

K těmto zdrojŧm patřila v první řadě sovětská vesnice. Od ní bylo moţné a nutné získat výrobky, za něţ by se ze zahraničí koupilo prŧmyslové zařízení. Ale jak přinutit vesnici, aby své výrobky městu dodávala?

Kolektivizace byla nejsnadnější cestou jak k tomu cíli dospět. Místo více neţ 25 milionŧ individuálních rolnických hospodářství, která se ţivelně vyhýbala principŧm a metodám řízené ekonomiky, se vytvářela kolektivní hospodářství, do jejichţ vedení byly dosazovány stranické kádry, bezvýhradně poslušné příkazŧ státních a stranických

Strana 617

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

orgánŧ. Poslední relativně nezávislá oblast sovětského hospodářství se tímto zpŧsobem začlenila do monopolního systému sovětské ekonomiky.

Většina rolníkŧ byla proti kolektivizaci. Zlomilo je však násilí. Začalo tzv. rozkulačováním, které postihlo asi jeden milion lidí. Zámoţní rolníci, které si nemŧţeme představovat podle evropského standardu, byli z vesnic násilně vystěhováváni i s rodinami. Zlomila je

kampaň proti tzv. podkulačníkŧm, tj. rolníkŧm, kteří do kolchozŧ nechtěli vstoupit. Heslem funkcionářŧ bylo: „Kdo nejde do kolchozu, je nepřítelem sovětské vlády.“ A jako s nepřáteli se s nimi taky zacházelo, tj. potkal je převáţně osud kulakŧ. Zlomily je i trestné výpravy. Rolníci se bouřili. Centrální Černozemí, moskevská oblast, severní Kavkaz, střední Volha a Krym byly svědky brutálních trestných výprav proti nespokojencŧm. V středoasijských oblastech, kde rolníky nutili do kolchozŧ výhrŧţkami, ţe bude zastavena dodávka vody na zavlaţování polí, se znovu objevili basmači, národní partyzáni. Pacifikaci těchto oblastí provádělo vojsko.

Strana 618

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

V prŧběhu let 1930 a 1931 byla kolektivizace vesnice dovršena. V červenci 1931 ústřední výbor bolševické strany konstatoval, ţe kolektivizace hlavních zemědělských oblastí je v podstatě dokončena. V kolchozech bylo přes 80 % rolnických hospodářství a přes 90 % pŧdy a výrobních prostředkŧ. Tím vznikly podmínky k tomu, aby z vesnice byly odčerpány veškeré výrobky, které sovětský systém potřeboval pro svŧj modernizační plán.

Cena tohoto gigantického experimentu však byla nezměrná. Kolektivizace připravila sovětskou ekonomiku o podstatnou část zvířectva. Rolníci totiţ před vstupem do kolchozŧ vybíjeli svŧj dobytek. Ale nejen to. Ve středoasijských republikách uhynuly desetimiliony kusŧ dobytka v dŧsledku násilného usídlování kočovných pastevcŧ. Rolníci před vstupem do kolchozŧ vybíjeli i domácí zvířectvo, protoţe horliví funkcionáři chtěli kolektivizovat vše, i osobní majetek.

Kdyţ v roce 1932 byla špatná úroda a zásobovací orgány ţádaly naplánované dodávky, začala další tragédie. Sovětská vláda reagovala na nepříznivý prŧběh výkupní kampaně drsnou rekviziční politikou, při níţ se z vesnice odváţelo i osivo. V jiţním Rusku a na Ukrajině vypukl hlad, jaký země pamatovala jen v letech katastrofální neúrody. Lidé umírali hladem a houfně utíkali z vesnic. Očití svědkové líčili zoufalé scény hladových lidí na nádraţích. Odhaduje se, ţe za kolektivizace zemřelo hladem na pět milionŧ lidí. V roce 1933 byla na vesnicích zřízena politická oddělení s neomezenými pravomocemi. Ještě větší cenu však zaplatil sovětský systém. Představy o efektivitě velkovýroby se ukázaly jako scestné. Násilná kolektivizace, neúčinný systém odměňování a naprosto neadekvátní výkupní ceny zpŧsobily, ţe socialistické zemědělství se stalo trvalým břemenem sovětského hospodářského systému.

Strana 619

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

V sovětské literatuře se objevilo tvrzení, ţe modernizace a především mechanizace zemědělství stála sovětský stát obrovské náklady, takţe přínos rolnictva pro modernizaci země je podstatně nepřevýšil. Tyto výpočty se však opírají o cenový systém tehdejší doby, který neodpovídal úrovni světových cen.

Bylo by však omylem domnívat se, ţe sovětská industrializace byla financována jenom venkovem. Platila ji celá společnost, vesnice i město. Velký skok financovaly především tiskárny bankovek. Oběţivo rostlo neuvěřitelným tempem. V roce 1928 bylo v oběhu 1,7 miliard rublŧ a v roce 1933 8,4 miliard.

Rŧst oběţiva byl faktorem inflačního trendu, který - a to je nutno připomenout - se sovětská vláda snaţila kontrolovat. Činila tak na účet obyvatelstva. Dŧleţitým zdrojem státních příjmŧ byla neustále rostoucí daň z obratu jakoţ i soustavně zvyšované ceny spotřebního zboţí. V roce 1935 činila daň z obratu 52,2 miliard, zatímco celkové státní příjmy tehdy činily 75 miliard rublŧ.

Spotřební trh však prakticky přestal fungovat. Byl zaveden přídělový systém na veškeré spotřební zboţí. Sovětští teoretikové finanční oblasti dokonce začali opět diskutovat o zrušení peněz. Peníze, i kdyţ znehodnocené, však zapotřebí byly. I za potravinové příděly se muselo platit. Nikdo je však neměl zajištěné. Zboţí jednou bylo, vícekrát nebylo. Stály se fronty na všechny výrobky. Černý obchod kvetl přes veškeré pronásledování a tresty.

Modernizační hydraulika postihovala celou společnost. S výjimkou privilegované vrstvy funkcionářŧ si všichni museli řádně utahovat opasky. Byly to obětavé i obětované generace. Nejhorší bylo, ţe jiţ v této době se pracovní tábory staly součástí sovětské ekonomiky. Bělomořský kanál postavili trestanci. Uváţíme-li pramálo dobrovolný

Strana 620