- •Předmluva
- •Poznámka k 3. vydání
- •KYJEVSKÁ RUS
- •KYJEV
- •VÝCHODNÍ SLOVANÉ
- •PŘÍCHOD VARJAGŮ
- •NESTORŮV LETOPIS
- •PRVNÍ KNÍŽATA
- •POKŘESTĚNÍ RUSI
- •RUSKÁ PRAVDA
- •ROZPAD ŘÍŠE RJURIKOVCŮ
- •VPÁD MONGOLŮ
- •ZLATÁ HORDA
- •PAN VELIKÝ NOVGOROD
- •ZALOŽENÍ MOSKVY
- •ANDREJ RUBLJOV
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •PRVNÍ CAROVÉ
- •VZNIK MOSKEVSKÉHO STÁTU
- •MOSKEVSKÁ RUS A EVROPA
- •MLÁDÍ CARA IVANA HROZNÉHO
- •DOBYTÍ KAZANĚ
- •RUSKO NA ROZCESTÍ
- •VASILIJ BLAŽENÝ
- •LIVONSKÁ VÁLKA
- •OPRIČNINA
- •JERMAK, KNÍŽE SIBIŘSKÝ
- •KONEC VLÁDY IVANA HROZNÉHO
- •MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK
- •POKORNÝ SLUHA BOŽÍ A JEHO PÁN
- •BORIS GODUNOV
- •LŽIDIMITRIJ I.
- •SMUTA, DOBA BOJŮ A ZMATKŮ
- •NOVÁ DYNASTIE
- •PRVNÍ ROMANOVEC
- •RÁDCI CARA ALEXEJE
- •POVSTÁNÍ STĚPANA RAZINA
- •VZPURNÝ PATRIARCHA
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •KONEC STARÝCH ČASŮ
- •CAREVIČ PETR
- •POVSTÁNÍ STŘELCŮ ROKU 1682
- •CAR „V NEMILOSTI“
- •STRÁŽCE VELKÉ PEČETI
- •MUŠKETÝR PETR
- •AZOVSKÁ TAŽENÍ
- •VELKÉ POSELSTVO
- •MOSKEVSKÝ PODZIM ROKU 1698
- •PRVNÍ REFORMY
- •OD NARVY K POLTAVĚ
- •PŘÍPRAVY K VELKÉ VÁLCE
- •ZAČÁTEK BOJE O BALT
- •LIDÉ KOLEM CARA
- •KONDRATIJ BULAVIN
- •HETMAN MAZEPA
- •POLTAVA
- •IMPERÁTOR A REFORMÁTOR
- •PETROVSKÉ MANUFAKTURY A OBCHOD
- •PRUTSKÉ TAŽENÍ
- •GUBERNIE, SENÁT, KOLEGIA
- •PETROVSKÁ SPOLEČNOST
- •OKNO DO EVROPY
- •KONEC SEVERNÍ VÁLKY
- •SMRT CARA
- •DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
- •PÁD MENŠIKOVA
- •NEJVYŠŠÍ TAJNÁ RADA
- •BIRONOVŠTINA
- •VOLBA POLSKÉHO KRÁLE
- •POČÁTKY BOJE O PŘÍSTUP K ČERNÉMU MOŘI
- •„BEZEJMENNÝ VĚZEŇ“
- •„TICHÁ“ CAREVNA
- •TAJNÁ MISE KNĚŽNY-MATKY
- •PRINCEZNA SOFIE
- •LESK A BÍDA IMPÉRIA
- •SEDMILETÁ VÁLKA
- •PÁD KANCLÉŘE BESTUŽEVA
- •EPIZODICKÁ VLÁDA PETRA III.
- •CO SI RUSKO PŘEJE?
- •UPEVNĚNÍ MOCI NOVÉ VLÁDY
- •VLÁDNÍ PŘEDSTAVY KATEŘINY II.
- •OCHRANA „POLSKÝCH SVOBOD“
- •„VELKÁ INSTRUKCE“
- •ZÁKONODÁRNÁ KOMISE
- •KONEC UKRAJINSKÉ AUTONOMIE
- •PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE
- •VÁLKA S TURECKEM
- •ROZCHVÁCENÍ POLSKA
- •KNÍŽE POTĚMKIN
- •NA VRCHOLU MOCI
- •KONEC BOJE O „ČISTOU PANNU“
- •“DUŠE“ RUSKA
- •KONTRASTY V EKONOMICE ŘÍŠE
- •REVOLUCE VE FRANCII
- •SIGNÁLY NOVÉ DOBY
- •NAPOLEONSKÉ VÁLKY
- •Pavel I.
- •CESTOU K TYLŽI
- •CARŮV REFORMÁTOR
- •SVATÁ ALIANCE
- •„OSVOBOZENÍ“ EVROPY
- •SVATÁ ALIANCE
- •HRABĚ ARAKČEJEV
- •POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ
- •ZKLAMÁNÍ RAKOUSKÉHO KANCLÉŘE
- •ČETNÍK EVROPY
- •„POKROK, JAKÝ POKROK?“
- •POLSKÉ POVSTÁNÍ
- •KAVKAZSKÁ VÁLKA
- •ZÁKLADNÍ PROBLÉMY ŘÍŠE
- •ZÁPADNÍCI A SLAVJANOFILOVÉ
- •UKAZ PROTI REVOLUCI
- •KRYMSKÁ VÁLKA
- •NEVYHNUTELNOST REFOREM
- •ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ
- •ZEMSTVA A DALŠÍ ALEXANDROVY REFORMY
- •PŘES BALKÁN DO SVĚTOVÉ POLITIKY
- •BITVA NA ŠIPCE A O PLEVNO
- •BERLÍNSKÝ KONGRES
- •VÝBOJE NA DÁLNÉM VÝCHODĚ A PRODEJ ALJAŠKY
- •OD SLAVJANOFILSTVÍ K PANRUSISMU
- •ATENTÁT NA CARA
- •ŽIDÉ V CARSKÉM RUSKU
- •KRIZE IMPÉRIA
- •VLÁDA ALEXANDRA III.
- •FJODOR DOSTOJEVSKIJ
- •LEV TOLSTOJ
- •RUSKO V ČÍSLECH
- •PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE?
- •ZVLÁŠTNOSTI VÝVOJE RUSKA
- •VNITŘNÍ VÁLKA CARISMU
- •ZROZENÍ BOLŠEVIKŮ
- •VÁLKA S JAPONSKEM
- •ROK 1905 - REVOLUČNÍ PROLOG
- •STOLYPIN
- •ZÁRODKY PARLAMENTARISMU
- •PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV
- •SOLOVJEV A BOHOHLEDAČSTVÍ
- •LIBERÁLOVÉ A VĚCHI
- •ULJANOV-LENIN
- •STŘÍBRNÝ VĚK RUSKÉ KULTURY
- •RUSKO-FRANCOUZSKÉ SBLÍŽENÍ A VZNIK DOHODY
- •CESTA K VÁLCE
- •FATA MORGANA CAŘIHRADU
- •RUSKO MNOHONÁRODNOSTNÍM STÁTEM
- •KONEC MONARCHIE
- •VSTŘÍC KATASTROFĚ
- •MINISTR CAROVY DUŠE
- •BRUSILOVOVA OFENZÍVA
- •PÁD DYNASTIE ROMANOVCŮ
- •REVOLUČNÍ ROK 1917
- •BŘEZNOVÁ REVOLUCE
- •PRVNÍ RUSKÁ DEMOKRATICKÁ VLÁDA
- •KERENSKIJ
- •KRÁTKÝ ŽIVOT REPUBLIKY
- •LISTOPADOVÝ PŘEVRAT
- •REVOLUCE A BURZA
- •ČEKÁNÍ NA SVĚTOVOU REVOLUCI
- •VÁLKA O BYTÍ A NEBYTÍ
- •RUDOGARDISTICKÝ PŘECHOD KE KOMUNISMU
- •SVOBODA NÁRODŮM NEBO JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ
- •REVIVAL STARÉHO RUSKA?
- •LENINOVA ZÁVĚŤ
- •GENETICI, TELEOLOGOVÉ A SLAVJANOFILOVÉ
- •JAKO V DEVATENÁCTÉM ROCE
- •SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY
- •ABY RUSKO NEBYLO BITO
- •STALINOVA SOCIALISTICKÁ AKUMULACE
- •VELKÝ ÚSTUP
- •BILANCE VELKÉ ČISTKY
- •VELKÁ MYSTIFIKACE
- •NEPÁLIT SI PRSTY ZA JINÉ
- •MODERNIZACE A ARMÁDA
- •„MYSLÍTE, ŽE JSME SI TO ZASLOUŽILI?“
- •VLASTENECKÁ VÁLKA?
- •VÁLKA DILETANTŮ
- •VŠE PRO FRONTU
- •PANSLÁV UNCLE JOE
- •TROJKA MÍSTO ČTVERYLKY
- •STALINŮV TÁBOR MÍRU
- •ABYCHOM NEPŘIŠLI O PLODY VÍTĚZSTVÍ
- •NEPOKLONKOVAT PŘED ZÁPADEM, NÝBRŽ PŘED STALINEM
- •STUDENÁ VÁLKA - MOCENSKÝ PAT
- •KONEC STALINA, KONEC EPOCHY
- •NÁPADNÍCI OSIŘELÉHO STALINOVA TRŮNU
- •OBCHVAT KAPITALISTICKÉHO SVĚTA
- •KOLOTOČ REFOREM
- •ČÍNSKÝ BALVAN A CHRUŠČOVŮV PÁD
- •JEN ŽÁDNÉ EXPERIMENTY
- •CÍL: SVĚTOVLÁDA
- •HLASY SPRAVEDLIVÝCH
- •VYŠLAPANÉ CESTY STARÝCH LIDÍ ANEB GERONTOKRACIE
- •Nástupnická krize
- •REFORMÁTOR GORBAČOV
- •GLASNOSŤ, SPOJENEC PERESTROJKY
- •ROZPAD SOVĚTSKÉHO BLOKU A KONEC SOVĚTSKÉHO SVAZU
- •NOVÁ SITUACE, NOVÉ OTÁZKY
- •VŠECHNU MOC NOVÉMU PREZIDENTOVI?
- •KONEC TRŽNÍHO ROMANTISMU
- •ZNOVU JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •VÝCHOD A ZÁPAD
- •KAM KRÁČÍŠ, RUSKO?
- •DODATKY
- •PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1917-1945
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ PO ROCE 1945
- •RUSKÁ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ VLÁDNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1991-1994
- •CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ
- •VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY
- •SOUHRNNÁ ZPRACOVÁNĺ
- •KYJEVSKÁ RUS
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
- •O AUTORECH
- •OBSAH
RUSKÉ IMPÉRIUM
anarchisty, nihilisty, často jsou souhrnně zváni narodniky. Skoro kaţdý z nich přispěl názorem či teorií, byli mezi nimi stoupenci absolutní negace Ruska (pro hloupost a chudobu) i vizionáři, přesvědčení o jeho výjimečné dějinné úloze. Rusko je prý povoláno ukázat Evropě cestu k lepší budoucnosti. Organizovali se (Pŧda a svoboda - Zemlja i volja, 1862; Svoboda lidu - Narodnaja volja, 1879 aj.), chtěli zničit carskou samovládu a obhajovali i právo zabíjet její představitele. Středem jejich snaţení byli rolníci - ruský lid byl jim nejen cílem, ale i prostředkem sociální revoluce. Ţádali předání veškeré pŧdy sedlákŧm a přeměnu Ruska ve „svobodnou federaci menšin“ (to byl program organizace Pŧda a svoboda). Tyto na první pohled nereálné cíle povaţovali za splnitelné „v nejbliţší budoucnosti“. Neúspěchy celého hnutí, k němuţ se i rolníci obrátili zády, přivedly na svět stále hlasitěji se hlásící skupinu teroristŧ, přesvědčenou, ţe nejradikálnějším impulsem k revoluci i protestu bude smrt cara či jeho blízkých spolupracovníkŧ. Byli to lidé, kteří se zasvětili smrti, ţhavě oddaní svému politickému programu, bezohlední k svému ţivotu, věrní a čestní vŧči svým druhŧm. Proto soud roztrpčených ruských současníkŧ nad nimi nebyl nepříznivý, spíše naopak, svými činy vyvolávali úctu a náklonnost.
OD SLAVJANOFILSTVÍ K PANRUSISMU
Po celou novodobou historii Ruska - aţ do našich dní - je veden s větší či menší urputností zápas, jehoţ starší podobu jsme pozorovali jiţ v době vlády cara Alexeje, ve druhé polovině 17. století. Tehdy měl podobu boje „starého s novým“, sporu o nedotknutelnost „odkazu předkŧ“, či naopak o nezbytnost reforem.
Od čtyřicátých let 19. století dostává tento spor podobu střetnutí „západníkŧ“ (P. Čaadajev, N. Černyševskij, A. Gercen, M. Bakunin aj.) a „slavjanofilŧ“ (Aksakov, Chomjakov, bratři Kirejevští aj.). Jeho
Strana 457
NEVYHNUTELNOST REFOREM
podstatu vyjádřil ve zkratce T. G. Masaryk: „Západníci věří v ideály evropské, slavjanofilové věří v Rusko.“ Nebo řečeno jinak - západníci hledali to, co mělo a má Rusko s Evropou společného, zatímco slavjanofilové zdŧrazňovali naopak to, čím se Rusko od Evropy liší.
Přestoţe se stoupenci jednoho i druhého tábora sami mezi sebou v mnohém rozcházeli, lze v zásadě hledat základní předěl mezi oběma tábory v názoru na samoděrţaví. Západníci se více blíţili a ztotoţňovali s evropskými parlamentními institucemi, zatímco slavjanofilové spatřovali v samoděrţaví svébytný projev ruského historického vývoje, jehoţ „nedostatky“ jsou spíše dŧsledkem cizích vlivŧ.
Carská vláda povaţovala však stoupence obou směrŧ za nebezpečné buřiče. U západníkŧ (z nichţ řada sympatizovala se vznikajícím evropským socialistickým hnutím) lze tuto vládní averzi bez obtíţí pochopit. „Buřičství“ slavjanofilŧ spočívalo v něčem jiném - svou podporou a sympatiemi k ostatním slovanským národŧm je prý podněcují k neposlušnosti vŧči svým legitimním panovníkŧm z milosti boţí. V tomto postoji bez obtíţí rozpoznáme svatoalianční reakcionářství cara Mikuláše I. a jeho ministrŧ.
Po poráţce v krymské válce, kdy se Rusko dostalo do mezinárodní izolace, posuzovala carská vláda jiţ slavjanofilské ideje poněkud jinak. Malé slovanské národy byly v té době totiţ jediné, které ještě dŧvěřovaly samoděrţavnému Rusku a přály si spolupráci s ním. Carská vláda neměla nic proti tomu, aby se iluze o jejích dobrých úmyslech vŧči menším „slovanským bratřím“ udrţely co nejdéle.
Jinak bylo carské Rusko v Evropě téměř všeobecně odsuzováno i nenáviděno jako historická fosilie, stavící se do cesty Rozumu a Pokroku - boţstev, která evropské 19. století téměř bezvýhradně ctilo
Strana 458
RUSKÉ IMPÉRIUM
a vyznávalo. Proruské sympatie malých slovanských národŧ narušovaly téměř všeobecnou rusofóbii té doby.
Souběţně s tím, jak začíná oficiální ruská politika příznivěji posuzovat ideje slovanské spolupráce, začínají se jejich ruští stoupenci přibliţovat carské vládě. Tak dochází k postupné metamorfóze slavjanofilských idejí směrem k panslavismu (poţadavek politického sjednocení Slovanŧ), který se dál vyvíjí v panrusismus (politické sjednocení Slovanŧ pod vedením Ruska). Tento vývoj vrcholil na počátku první světové války, kdy se v atmosféře vzepjatého nacionálního sebevědomí mnohým v Rusku zdálo, ţe přišla velká chvíle carského Ruska. Nepochybovali o tom, ţe Rusko vyjde z války vítězně a bude diktovat Německu a Rakousku budoucí mír.
Snad nejdále v té době dospěl ve svých představách o budoucím řešení „slovanského problému“ Šipov, který zkompiloval názory svých předchŧdcŧ a snaţil se je přizpŧsobit a upravit podle dobové situace roku 1914.
Šipov soudil, ţe po vítězné válce by měla vzniknout federace slovanských státŧ, Slovanský svaz. Tato federace by měla mít společného panovníka (ruského cara), jednotnou zahraniční politiku, jednotnou měnu (rubl) a společný jednací jazyk (ruštinu). Pokud jde o Čechy, mělo by vzniknout České království s panovníkem z rodu Romanovcŧ. Toto království by ovšem bylo také součástí Slovanského svazu. Slovensko by se nemělo spojovat s českými zeměmi. Slováci mají prý k Rusku mnohem blíţe neţ Češi a východní Slovensko je vlastně ruské a mělo by být k Rusku připojeno. Na zbývajícím území by mohl buď vzniknout slovenský stát, nebo by se Slováci měli přímo připojit k ruské říši.
Strana 459
NEVYHNUTELNOST REFOREM
ATENTÁT NA CARA
Dne 1. března 1881 bylo pěkné počasí, ohlašující jaro. Panovník si vyjel na slavnost výměny stráţí. „Kolem třetí hodiny se vracel v kočáře, provázen kozáky, do Zimního paláce. Jel podle Kateřinského kanálu, kdyţ byla před Michajlovským palácem hozena bomba ...
Mnoho vojákŧ a jiných osob doprovázejících cara bylo raněno nebo zabito. Pŧvodce atentátu Rysakov byl okamţitě zadrţen. Car zŧstal nezraněn. Vystoupil z kočáru a řekl: „Prohlédněme si raněné.“ V tom okamţiku mu padla pod nohy druhá puma ... Obě nohy byly roztrhány a tvář zohavena. Car se v Zimním paláci, kam byl odnesen, jen na malou chvíli probral z bezvědomí. Zemřel, aniţ promluvil jediné slovo,“ svědčí současník.
Bomba, která smrtelně zranila cara, byla ukryta ve velikonočním mazanci. Narodovolci dosáhli tímto svým osmým pokusem o zabití cara svého vytouţeného cíle. Odsoudili jej uţ dávno. K prvnímu atentátu došlo jiţ v roce 1866. V roce 1879 byl vyhozen do povětří carský vlak, ale car v něm nebyl. Výkonný výbor narodovolcŧ v prosinci 1879 dokonce uveřejnil rozsudek smrti nad Alexandrem II., ale zároveň nabídl vládě své podmínky míru - parlamentní systém a všeobecné hlasovací právo.
Pro carskou vládu to byly poţadavky nepřijatelné, ale nakonec i ona začala hledat cestu ke kompromisu. Ne s narodovolci, ale se společností, která se zjevně stavěla k jejich teroristickým akcím se sympatiemi.
Car povolal umírněného konzervativce, hraběte Loris-Melikova, který připravil návrh „nařízení“, jímţ se zmírňovala cenzura, uvolňovaly zákazy omezující studium na vysokých školách a svolávalo poradní shromáţdění, které sice nemělo mít zákonodárné pravomoci, ale přece jen poněkud rozšiřovalo moţnost účasti zemstev a raznočinských
Strana 460