RUSKÉ IMPÉRIUM

a prohlásila se za samoděrţavnou carevnu. Tím skončila i krátká historie Nejvyšší tajné rady, která byla vzápětí na to rozpuštěna. Někteří její členové byli popraveni a ostatní posláni na Sibiř. Spolu s nimi byl - lze-li se tak vyjádřit - poslán na Sibiř i nesmělý pokus o přiblíţení systému ruské vládní moci jejím evropským protějškŧm. Rusko se vrátilo k carské samovládě. Bezděky tak byl podán dŧkaz o tom, ţe vláda Petra I. zasáhla snad do všech oblastí říše, ale ani v nejmenším nezpochybnila nedotknutelnost autority samoděrţaví.

BIRONOVŠTINA

Anně Ivanovně (Kuronské) nelze jistě upřít schopnost pohotově se orientovat v mocenské situaci uvnitř vládnoucích špiček a rázně ji vyuţít ve svŧj prospěch.

Opozice, která pomohla nové carevně chopit se samovlády, byla odškodněna - někdejší petrovský Senát znovu, alespoň navenek, získal své postavení nejvyšší vládní instituce. Na rozdíl od petrovské doby byly však Senátu svěřeny jen výkonné administrativní funkce. Skutečnou vládní moc měl soukromý kabinet carevny.

Anna I. nemohla ovšem zapomenout a nikdy také nezapomněla na všechny ústrky a rŧzná příkoří, jichţ se jí hojně dostávalo ze strany carského dvora v době, kdy „panovala“ v Kuronsku. Tato zemička, formálně ještě patřící pod polskou svrchovanost, avšak pod ruskou „protekcí“, mohla dělat cokoli - pokud to bylo v Polsku a zejména v Rusku schváleno. Pro Annu to například znamenalo, ţe kdyţ se v roce 1726 po rŧzných nápadnících objevil v Jelgavě saský princ Mořic a kuronský sněm ho prohlásil za vévodu, nesměla se s ním (ke svému velkému zármutku) oddat, protoţe se o hodnost vévody-manţela tehdy zajímal téměř jiţ šedesátiletý kníţe Menšikov.

Strana 247

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

Nyní se ovšem situace změnila. Jako praktická ţena Anna pochopila, ţe na carském trŧně lze ţít „poněkud lépe“ neţ v chudém Kuronsku. Výdaje na její dvŧr rázem vzrostly na více neţ pětinásobek civilní listy Petra I.

Vzápětí po svém nastoupení povolala carevna ke dvoru svého kuronského dŧvěrníka a favorita, hraběte (a od roku 1737 vévodu kuronského) Birona, který se stal prvním muţem říše a zároveň i hlavou tzv. německé strany na carském dvoře. Jejími dalšími reprezentanty byli první kabinetní ministr hrabě Ostermann, polní maršál Münnich a v neposlední řadě hrabata Löwenwoldové, střídající se na nejvýznamnějších místech vyslancŧ v cizině.

Moc těchto favoritŧ, tvořících soukromý kabinet carevny, byla vskutku neomezená. Málokdy bylo Rusko svědkem tak neslýchaného obohacování se a vládní

zvŧle. Vědomi si lability své moci a toho, ţe se nemohou spolehlivě opřít o ţádnou ze společenských sil říše, vybudovali Biron a jeho

„německá strana“ rozsáhlý policejní aparát, v němţ dominovala Kancelář pro tajné vyšetřování, zřízená roku 1730. Tato instituce, která byla dŧstojným předobrazem pozdější Ochranky, dokázala

Strana 248

RUSKÉ IMPÉRIUM

kromě četných poprav reprezentantŧ rodu Dolgorukých a dalších velmoţŧ poslat na Sibiř za krátkou dobu svého trvání na 20 000 lidí. Bylo to na tu dobu mnoţství vskutku neobvyklé. Kdyţ byli po smrti carevny všichni omilostněni, u 5000 se vŧbec nezjistilo, kam byli vlastně posláni, nebo se ukázalo, ţe byli ve vyhnanství omylem (měli to neštěstí, ţe se jmenovali stejně jako ti, kteří měli být skutečně na Sibiř posláni).

Vládu Anny Kuronské a Ernesta Birona snad nejlépe vystihuje dobová historka - carevna nedala popravit všechny, kteří byli v seznamech předkládaných Bironem. Dokonce jednou i několik rozsudkŧ smrti zrušila, protoţe se vyjasnilo a bylo pěkné počasí...

VOLBA POLSKÉHO KRÁLE

Věrným protějškem násilnické vnitřní politiky byla ovšem - tehdy i později - zahraniční politika ruského samoděrţaví. Ta má v dějinách Ruska úlohu, která nebývá vţdy doceňována. Pokud tomu tak nebylo ještě vţdy za prvních Romanovcŧ, pak od 18. století platí téměř bezvýhradně: vnitřní vývoj ruský musí být ve všech významnějších projevech posuzován vţdy v souvislosti s širšími velmocenskými zájmy říše, neboť byl nejednou těmto zájmŧm bezvýhradně podřizován.

Ruská diplomacie té doby se ovšem ve své schopnosti hrozit armádami i podplácet cizí ministry a kupovat hlasy nikterak nelišila od ostatních dvorŧ. Snad jen tím, ţe se jí zpravidla nedařilo přeplatit bohatnoucí Anglii a ne zcela chudou Francii (ruští diplomaté ve Švédsku, Polsku, Dánsku a v Turecku si na to často trpce stěţovali).

Pro charakteristiku zahraniční politiky Ruska v prvním desetiletí po smrti Petra I. mŧţe ovšem velmi málo znamenat popis sloţité situace, která se vyvinula zdlouhavou válkou v Persii (v níţ Rusko soupeřilo s

Strana 249

DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ

Tureckem o výhodnější zábor) stejně jako sblíţení rusko-rakouské, připravované jiţ v posledních letech vlády Petra I. a potvrzené spojeneckou smlouvou z roku 1726. Stejně málo mohou vysvětlit snahy petrohradského dvora zavázat si spojenectvím Švédsko. Souhrnně lze říci tolik, ţe po severní válce převládalo v ruských vládních kruzích poznání o nevyhnutelnosti období oddechu. Vypětí bylo příliš veliké, větší neţ samo vítězství nad Švédskem. Proto po jistou dobu lze pozorovat snahu vyhnout se mezinárodním komplikacím.

Nemŧţeme-li se zmínit o všech významnějších aktivitách ruské diplomacie té doby, vyberme alespoň jeden příklad. Protoţe se ještě nejednou setkáme s problémem polským, pokusme se nahlédnout do vztahu Ruska k Polsku v okamţiku, kdy umírá Agust II. (kurfiřt saský a král polský) a sejm má svobodně zvolit nového krále.

Kdyţ v únoru 1733 August II. zemřel, sejm rozhodl, ţe králem mŧţe být pouze Polák (většina sejmu prosazovala Stanislava Leszczyńského, který byl jako přívrţenec Francie pro Rusko nepřijatelný). Polský primas Poniatowski sdělil cizím vyslancŧm, ţe podle polského zákona nesmějí být v době volby krále ve Varšavě. Ruský titulář hrabě Löwenwold Poniatowskému odpověděl, ţe ještě neví, zda bude právě ve Varšavě. Pokud se však ve městě zdrţí, nemá v úmyslu cokoli na svém pobytu měnit, protoţe mŧţe odjet pouze na rozkaz carevny. Habsburský vyslanec k obdobné odpovědi připojil poznámku, ţe snad přece bude lépe, zŧstane-li ve Varšavě, protoţe tam střeţí jeho bezpečnost všeho všudy 30 muţŧ, zatímco za zdmi města by mu jeho císař mohl poslat k ochraně třeba 30 000 muţŧ.

Primasovi Poniatowskému oba diplomaté sdělili zhruba tolik, ţe jejich země plně respektují právo sejmu svobodně zvolit nového krále, pokud kandidát bude pro ně přijatelný. Sejm tedy mohl zcela

Strana 250