/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

1935), dálnici Moskva-Minsk (1937-1938), měděné doly u Balchaše (1934-1935), chemické závody v Bereznikách, podíleli se na stavbě mnoha sibiřských měst a především na těţbě dříví pro vývoz i pro domácí spotřebu. Zaslouţili se o výstavbu velkých závodŧ ve východní části země, kam se od třetí pětiletky zaměřovala investiční činnost. V Gulagu se rodil nový socialistický člověk, zbavený všech práv i naděje. Práce nebyla „věcí cti, slávy a hrdinství“, jak tvrdil Stalin. To platilo pro vybrané stachanovce, pro jejichţ rekordy podniky vytvářely výjimečné podmínky. Na nejniţší příčce sociální hierarchie stál vězeň Gulagu, pro něhoţ byla práce smrtonosnou robotárnou.

VELKÁ MYSTIFIKACE

Je pozoruhodné, ţe v letech nejotřesnějších zločinŧ, jaké byly tehdy v celosvětovém měřítku spáchány, se Sovětský svaz stal Mekkou západních demokratických sil. Je to na jedné straně dŧsledek čínské zdi, kterou bolševický reţim postavil mezi vnitřním světem a zahraničím. Na tom pracoval sovětský reţim od dvacátých let. Styk se zahraničím byl pro drtivou většinu obyvatelstva Sovětského svazu redukován na minimum. Zahraniční mise byly bedlivě střeţeny a jejich styk s domácím obyvatelstvem byl prakticky znemoţněn. Západní specialisté a kvalifikovaní dělníci, pozvaní do Sovětského svazu, byli obklopeni sítí fízlŧ a provokatérŧ. Pravidelné procesy proti škŧdcŧm, údajně najímaným západními odborníky, měly sovětské občany varovat před stykem s cizinci.

Také postavení emigrantŧ se pronikavě měnilo. Přijíţděli do Sovětského svazu z rŧzných zemí pod vlivem propagandy i v dŧsledku krizí a nezaměstnanosti. Nacházeli zde práci a záhy se díky své kvalifikaci dostali k slušně placeným profesím. Ráj, který zde hledali, sice nenašli, ale modus vivendi se sovětskou skutečností si

Strana 633

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

časem vytvořili. S nástupem čistek se však jejich postavení zhoršovalo. Byli vystaveni byrokratickým i policejním šikanám a pokud se nevrátili domŧ, skončili ve vězeních. Dostalo se tam i vedení československého druţstva Interhelpo, většina rakouských sociálních demokratŧ, kteří z Rakouska uprchli v roce 1934 a také španělští antifašisté.

Čistky se však neomezily jen na obyčejné cizince. Dolehly i na zahraniční komunisty v Sovětském svazu. Ţili tam nejčastěji jako spolupracovníci Komunistické internacionály. Byli vyhlazeni stejně jako činitelé bolševické strany. V roce 1936 a znovu pak v letech 1939-1944 padla čistkám za oběť emigrace pobaltských komunistických stran. V dubnu 1937 začala čistka mezi německými komunisty. Po uzavření paktu s Hitlerem v roce 1939 bylo na 570 německých komunistŧ vydáno nacistickým úřadŧm v Brestu Litevském. Převáţná část skončila v nacistických koncentračních táborech. Ve srovnání s Gulagem jim připadaly jako málem luxusní ozdravovny. Maďarská komunistická emigrace byla obviněna ze styku s rumunskou výzvědnou sluţbou. K nejznámějším obětem mezi Maďary patřil Béla Kun. Z italské emigrace se obětí stal mj. i Togliattiho švagr. Celkem zmizelo na 200 italských komunistŧ. V propadlišti čistek se ztratilo téměř celé vedení jugoslávských komunistŧ. Zatčeni byli všichni Finové. Rumunská delegace ztratila dva čelné členy. I několik čelných bulharských komunistŧ padlo čistkám za oběť. Nejhŧře skončili Poláci, kterých bylo tehdy zastřeleno asi 50 000. Patřilo k nim téměř celé vedení komunistické strany i polští spisovatelé v Sovětském svazu. Také bolševická delegace v Kominterně aţ na Dmitrije Manuilského zmizela. Svědkové této doby vyprávějí, ţe někteří zahraniční komunističtí činitelé Kominterny nevydrţeli napětí. Páchali sebevraţdu skokem z

Strana 634

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

okna moskevského hotelu Lux, kde byli ubytováni. Vrhali se ale do dvora hotelu, aby nepoškozovali jméno Sovětského svazu.

Čistky se neomezovaly jen na území Sovětského svazu. Provádělo je zvláštní oddělení NKVD. Jeho spolupracovníci si představovali, ţe jich se čistky netýkají. Mýlili se. A ti, kteří se nevrátili, se svému osudu nevyhnuli. I. Rejs, který pŧsobil ve Švýcarsku, byl zabit v roce 1937. V. Krivickij byl zabit v roce 1941 ve Washingtonu. Draze zaplatili svŧj boj proti Frankovi „španěláci“. Sovětská tajná sluţba tam rozvinula kampaň proti POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista), jejíţ představitel Andrés Nin byl obviněn z trockismu a z podpory generála Franka. Byl zavraţděn sovětskými agenty a jeho oddíly byly zmasakrovány. V mezinárodní brigádě se prováděly čistky jako v Sovětském svazu. V německém oddílu brigády čistil Walter Ulbricht. Ale čistky postihly i čističe, mezi nimi i V. AntonovaOvsejenka, který údajně zavraţdění A. Nina operačně připravil. Po ukončení občanské války přijelo do Sovětského svazu na 150 španělských emigrantŧ. Byli zatčeni ihned, jakmile vstoupili na sovětskou pŧdu. K sovětské teroristické činnosti v zahraničí v neposlední řadě patří zavraţdění Lva Trockého v Mexiku. Trockij po svém vyhoštění ze Sovětského svazu v roce 1929 pobýval v několika evropských zemích. Mexiko bylo jeho posledním útočištěm. Zde bylo proti němu podniknuto několik atentátŧ v latinskoamerickém stylu, organizovaných mexickými komunisty. Po jejich nezdaru se do blízkosti Trockého dostal španělský komunista R. Mercader, jehoţ matka byla ve sluţbách NKVD, a 20. srpna 1940 Trockého zabil. Za svŧj čin dostal vyznamenání „hrdina Sovětského svazu“. Jeho matka ihned z Mexika uprchla. Odjela do Sovětského svazu, kde krátce na to zemřela. Mercader si trest vězení odpykal. V roce 1960 dostal československý pas, s nímţ přijel do Prahy. Pak se objevil v Moskvě, kde dostal vysoké vyznamenánmí a vojenskou hodnost. Začátkem

Strana 635

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

sedmdesátých let odjel na Kubu, kde v roce 1978 za nejasných okolností zemřel.

Evropské komunistické strany k tomu všemu mlčely a dokonce se připojovaly k nesmyslným obviněním, obraceným i do jejich vlastních řad. Jejich vedení se měnila v souvislosti a závislosti na politických změnách v bolševické straně. Tímto sítem úspěšně procházeli jen fanatici nebo štrébři. Vedení komunistických stran v druhé polovině třicátých let jiţ nebylo výběrem politických vŧdcŧ, kteří na domácí pŧdě obstáli, ale produktem permanentních čistek v řadách Kominterny. Jejich vlastí nebyl domov, ale Moskva. Mentalita jejich stoupencŧ byla mentalitou totalitních hnutí. Bez sebemenších námitek přijímali moskevské verdikty a vehementně je hájili proti skeptickým hlasŧm z nekomunistického tábora.

A přesto tu byl neméně agilní a ve veřejnosti mnohem vlivnější přívrţenec Sovětského svazu. Byla to levicová inteligence, která vyšla z první světové války a ze světové krize otřesena jak dŧsledky kapitalististického systému, tak degenerací demokracie. Kdyţ se na obzoru objevil fašismus, ohroţující demokracii i kulturu, postavila se na stranu Sovětského svazu. Obrodu světa od ruské revoluce ostatně očekávali mnozí intelektuálové, kteří neodolali ani přímočaré marxistické doktríně, ani legendě, kterou byla Moskva opředena. Putování do revoluční Moskvy a návrat s poselstvím zcela nové civilizace se stalo módou levých intelektuálŧ. Sovětským svazem byli fascinováni, ačkoli tamější poměry vŧbec neznali. Mezi ně patřili mj. manţelé Webbovi, G.B. Shaw, R. Roland, R. Thákur a mnozí další. Mnohdy povaţovali Sovětský svaz ve třicátých letech za protifašistickou baštu, za stát, který hájí proti fašistickému barbarství evropské i všelidské kulturní hodnoty a skutečnou demokracii. O hloubce jejich zaslepení svědčí postoj mnohých z nich k moskevským

Strana 636

/VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA

procesŧm. Od dvacátých let snad nebylo jediného případu zvŧle a justičních omylŧ, proti nimţ by levá inteligence nepozvedla svŧj hlas. Ale v případě moskevských procesŧ jí stačilo slyšet o přiznání obţalovaných, aby psala oslavné články na sovětskou justici a na její nesmiřitelný boj proti agentŧm fašismu. Případ spisovatele Liona Feuchtwangera, který se stal agilním obhájcem čistek, je v tomto směru tragickým dokladem.

Strana 637

SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY

V této atmosféře byla sovětská propaganda účinnější neţ hlasy skeptikŧ. Dokonce i Karel Čapek se vyslovil pochvalně o nové sovětské ústavě z roku 1936. Řešil tím jedno z nejtragičtějších dilemat třicátých let: zoufat si nad bezvýchodností světa, který se zaslepeně vrhá do zkázy, nebo se upnout na jiskřičku naděje, ţe tu snad přece jen existuje jakési východisko? I tato jiskřička však byla produktem iluzí a velké mystifikace.

Strana 638