RUSKÉ IMPÉRIUM

MINISTR CAROVY DUŠE

K pochopení dobové atmosféry a prostředí dvora posledního Romanovce patří neodmyslitelně Grigorij Jefimovič Rasputin. Tento sibiřský muţik (nar. někdy v roce 1864), který měl u dvora větší vliv neţ carovi ministři, jako by přišel z doby vrcholného ruského středověku, zlaté doby jurodivých, skrze něţ „promlouval Bŧh“.

Aţ do svých 28 let ţil Rasputin v daleké zapadlé vsi Pokrovskoje v Tobolské gubernii. Pil, ţivil se povoznictvím a kradl koně. Pak jej však „navštívil a osvítil duch svatý“ - prý pod vlivem jakéhosi potulného mnicha - a Rasputin začíná zjevovat svému okolí tajemství Boţí. A koná i zázraky, léčí a uzdravuje nemocné. Nepochybně byl nadán schopností sugesce a ovládal zřejmě i hypnózu. Pověst o něm

se šířila zvláště poté, kdy v letech 1902-1903 putoval po „širé Rusi“.

Cílem jeho cesty byl

Petrohrad, kde byl brzy zván do šlechtických salonŧ jako „muţ Boţí“, který zná pravdu o Rusku, má nadpřirozené schopnosti uzdravovat a je v něm jakoby soustředěno vše, čím je nadán ruský lid.

Jurodiví, mágové, poloblázni, posedlí jasnovidci a přírodou jinak postiţení lidé byli

Strana 529

KONEC MONARCHIE

trvalou součástí carského dvora, který - spolu s tím, jak se jeho představy vzdalovaly skutečnému stavu země - nacházel u nich jakýsi únik před realitou světa. Do tohoto prostředí tedy přichází Rasputin a jeho věhlas proniká prostřednictvím dŧvěrné carevniny přítelkyně hraběnky Vyrubovové aţ do carského paláce. Od roku 1905 je jiţ Rasputin trvalým hostem carské rodiny a stává se jejím „přítelem“ (tak jej car a carevna titulují ve své korespondenci). Rasputin, jemuţ nechyběla přirozená inteligence a schopnost orientovat se v novém prostředí, se stává jakýmsi „ministrem carovy duše“ (jak o něm napsal Jan Slavík), sdílejícím nejtajnější přání i obavy „mamá a papá“ (tak sám oslovoval cara a

carevnu). A sdílí s nimi nejen obavy a starosti rodinné, ale i veřejné.

Rasputin si připoutal carský pár především tím, ţe dokázal léčit následníka trŧnu Alexeje (nar. 1904), dědičně - po matce - stiţeného hemofilií. Dnes bychom zřejmě označili Rasputinovo léčení za alternativní medicínu - uměl zastavit krvácení, utišit bolest a uspat malého careviče bez jakýchkoli lékŧ, jen „silou vŧle“. Na carevnu i cara pŧsobily tyto „zázračné schopnosti“ Rasputina tak,

Strana 530

RUSKÉ IMPÉRIUM

ţe nikdo a nic nemohlo ohrozit jeho postavení u věčně intrikujícího dvora (kde ovšem mnozí „Přítele“ úpřímně a hluboce nenáviděli).

Postupem doby tento

„svatý čert“, jak mu potají mnozí říkali, začal zasahovat i do jmenování hodnostářŧ a nakonec i do politických a vojenských rozhodnutí. Mikuláš II. sice občas zapochyboval, zda se má řídit jeho radou, ale carevna vţdy dŧrazně trvala na tom, ţe rady „Přítele“ jsou posvátné, jsou slovem „Boţím“.

Brzo všichni pochopili, na koho je třeba se obracet s rŧznými ţádostmi, pokud mají dojít sluchu panovníka a obratný sibiřský muţik ovšem neposkytoval své sluţby zcela nezištně. Obrovité sumy, které mu procházely rukama, dokázal obratem prohýřit v divokých pitkách, prohrát v kartách a rozházet v dámské společnosti, která mu přiznávala i nadpřirozené schopnosti sexuální. V zájmu pravdy je však třeba říci, ţe při tomto rozmařilém hýření Rasputin, který měl ve své vsi Pokrovskoje ţenu a děti, neponechal svoji rodinu jejímu osudu. Koupil jí největší dŧm ve vsi a dal svého syna na studia.

Strana 531

KONEC MONARCHIE

Posledních šest let vlády Romanovcŧ v Rusku je vyplněno řáděním Rasputinovy bandy, k níţ patřili „tibetský“ lékař Bachmatěv, bankéři Manus a Simanovič, Anna Vyrubovová, nejbliţší přítelkyně carevny, o které Witte prohlásil, ţe je to „nejobyčejnější, hloupá petrohradská slečinka, podobající se bublině z máslového těsta“, carský dvorní adjutant Frederiks, a další. Nejenţe prosadili jmenování či odvolání, jaké jim jen vytanulo na mysli (například negramotného Varvaru na arcibiskupský stolec), ale udávali tón mravní zpustlostí a náboţenským šílenstvím. Policejní agenti, kteří Rasputina nepřetrţitě sledovali, píší o denním „obţerství“ a kvalifikují jeho stav zvláštní terminologií: dosti opilý, velmi opilý a úplně zpitý. Tyto záznamy jsou zřejmě nejsilnější pornografií, kterou lze nalézt v policejních aktech. Carevna ovšem výčtu lahví a ţen nevěřila a stále ho srovnávala s Kristem.

Celá tato vpravdě temná kariéra pologramotného muţika, zasahujícího do osudŧ velké říše, vyvrcholila nakonec v prosinci 1916. Rusko stálo tehdy jiţ na pokraji zhroucení a tuto pravdu pochopily i nejvyšší dvorské kruhy, přesvědčené o tom, ţe hlavním viníkem všeobecné zkázy je Rasputin. Věřilo se, ţe bude-li car zbaven jeho zhoubného vlivu, situace se změní. A tak byl 30. prosince 1916 uspořádán kníţetem Jusupovem za přítomnosti dalších spiklencŧ V. Puriškeviče a člena carské rodiny velkokníţete Dimitrije Pavloviče večírek, na němţ byl Rasputinovi podán v šampaňském jed. „Přítel“ ale pil klidně dál (lékař, který věděl, k čemu je jed určen, dal spiklencŧm práškový cukr). A tak Rasputina nakonec zastřelili, tělo zabalili do koţichu a hodili do vody, kde ho pak pod ledem našla policie.

Zoufalá carevna dala „svatého muţe“ v Carském Selu slavně pohřbít, ale ten nedošel klidu ani po smrti. Kdyţ po březnové revoluci roku 1917 chtěl komisař Prozatímní vlády tělo převézt do Petrohradu,

Strana 532