
- •Předmluva
- •Poznámka k 3. vydání
- •KYJEVSKÁ RUS
- •KYJEV
- •VÝCHODNÍ SLOVANÉ
- •PŘÍCHOD VARJAGŮ
- •NESTORŮV LETOPIS
- •PRVNÍ KNÍŽATA
- •POKŘESTĚNÍ RUSI
- •RUSKÁ PRAVDA
- •ROZPAD ŘÍŠE RJURIKOVCŮ
- •VPÁD MONGOLŮ
- •ZLATÁ HORDA
- •PAN VELIKÝ NOVGOROD
- •ZALOŽENÍ MOSKVY
- •ANDREJ RUBLJOV
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •PRVNÍ CAROVÉ
- •VZNIK MOSKEVSKÉHO STÁTU
- •MOSKEVSKÁ RUS A EVROPA
- •MLÁDÍ CARA IVANA HROZNÉHO
- •DOBYTÍ KAZANĚ
- •RUSKO NA ROZCESTÍ
- •VASILIJ BLAŽENÝ
- •LIVONSKÁ VÁLKA
- •OPRIČNINA
- •JERMAK, KNÍŽE SIBIŘSKÝ
- •KONEC VLÁDY IVANA HROZNÉHO
- •MOSKEVSKÉ RUSI HROZÍ ZÁNIK
- •POKORNÝ SLUHA BOŽÍ A JEHO PÁN
- •BORIS GODUNOV
- •LŽIDIMITRIJ I.
- •SMUTA, DOBA BOJŮ A ZMATKŮ
- •NOVÁ DYNASTIE
- •PRVNÍ ROMANOVEC
- •RÁDCI CARA ALEXEJE
- •POVSTÁNÍ STĚPANA RAZINA
- •VZPURNÝ PATRIARCHA
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •KONEC STARÝCH ČASŮ
- •CAREVIČ PETR
- •POVSTÁNÍ STŘELCŮ ROKU 1682
- •CAR „V NEMILOSTI“
- •STRÁŽCE VELKÉ PEČETI
- •MUŠKETÝR PETR
- •AZOVSKÁ TAŽENÍ
- •VELKÉ POSELSTVO
- •MOSKEVSKÝ PODZIM ROKU 1698
- •PRVNÍ REFORMY
- •OD NARVY K POLTAVĚ
- •PŘÍPRAVY K VELKÉ VÁLCE
- •ZAČÁTEK BOJE O BALT
- •LIDÉ KOLEM CARA
- •KONDRATIJ BULAVIN
- •HETMAN MAZEPA
- •POLTAVA
- •IMPERÁTOR A REFORMÁTOR
- •PETROVSKÉ MANUFAKTURY A OBCHOD
- •PRUTSKÉ TAŽENÍ
- •GUBERNIE, SENÁT, KOLEGIA
- •PETROVSKÁ SPOLEČNOST
- •OKNO DO EVROPY
- •KONEC SEVERNÍ VÁLKY
- •SMRT CARA
- •DOBA PALÁCOVÝCH PŘEVRATŮ
- •PÁD MENŠIKOVA
- •NEJVYŠŠÍ TAJNÁ RADA
- •BIRONOVŠTINA
- •VOLBA POLSKÉHO KRÁLE
- •POČÁTKY BOJE O PŘÍSTUP K ČERNÉMU MOŘI
- •„BEZEJMENNÝ VĚZEŇ“
- •„TICHÁ“ CAREVNA
- •TAJNÁ MISE KNĚŽNY-MATKY
- •PRINCEZNA SOFIE
- •LESK A BÍDA IMPÉRIA
- •SEDMILETÁ VÁLKA
- •PÁD KANCLÉŘE BESTUŽEVA
- •EPIZODICKÁ VLÁDA PETRA III.
- •CO SI RUSKO PŘEJE?
- •UPEVNĚNÍ MOCI NOVÉ VLÁDY
- •VLÁDNÍ PŘEDSTAVY KATEŘINY II.
- •OCHRANA „POLSKÝCH SVOBOD“
- •„VELKÁ INSTRUKCE“
- •ZÁKONODÁRNÁ KOMISE
- •KONEC UKRAJINSKÉ AUTONOMIE
- •PRVNÍ VELMOŽ ŘÍŠE
- •VÁLKA S TURECKEM
- •ROZCHVÁCENÍ POLSKA
- •KNÍŽE POTĚMKIN
- •NA VRCHOLU MOCI
- •KONEC BOJE O „ČISTOU PANNU“
- •“DUŠE“ RUSKA
- •KONTRASTY V EKONOMICE ŘÍŠE
- •REVOLUCE VE FRANCII
- •SIGNÁLY NOVÉ DOBY
- •NAPOLEONSKÉ VÁLKY
- •Pavel I.
- •CESTOU K TYLŽI
- •CARŮV REFORMÁTOR
- •SVATÁ ALIANCE
- •„OSVOBOZENÍ“ EVROPY
- •SVATÁ ALIANCE
- •HRABĚ ARAKČEJEV
- •POVSTÁNÍ DĚKABRISTŮ
- •ZKLAMÁNÍ RAKOUSKÉHO KANCLÉŘE
- •ČETNÍK EVROPY
- •„POKROK, JAKÝ POKROK?“
- •POLSKÉ POVSTÁNÍ
- •KAVKAZSKÁ VÁLKA
- •ZÁKLADNÍ PROBLÉMY ŘÍŠE
- •ZÁPADNÍCI A SLAVJANOFILOVÉ
- •UKAZ PROTI REVOLUCI
- •KRYMSKÁ VÁLKA
- •NEVYHNUTELNOST REFOREM
- •ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ
- •ZEMSTVA A DALŠÍ ALEXANDROVY REFORMY
- •PŘES BALKÁN DO SVĚTOVÉ POLITIKY
- •BITVA NA ŠIPCE A O PLEVNO
- •BERLÍNSKÝ KONGRES
- •VÝBOJE NA DÁLNÉM VÝCHODĚ A PRODEJ ALJAŠKY
- •OD SLAVJANOFILSTVÍ K PANRUSISMU
- •ATENTÁT NA CARA
- •ŽIDÉ V CARSKÉM RUSKU
- •KRIZE IMPÉRIA
- •VLÁDA ALEXANDRA III.
- •FJODOR DOSTOJEVSKIJ
- •LEV TOLSTOJ
- •RUSKO V ČÍSLECH
- •PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE?
- •ZVLÁŠTNOSTI VÝVOJE RUSKA
- •VNITŘNÍ VÁLKA CARISMU
- •ZROZENÍ BOLŠEVIKŮ
- •VÁLKA S JAPONSKEM
- •ROK 1905 - REVOLUČNÍ PROLOG
- •STOLYPIN
- •ZÁRODKY PARLAMENTARISMU
- •PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV
- •SOLOVJEV A BOHOHLEDAČSTVÍ
- •LIBERÁLOVÉ A VĚCHI
- •ULJANOV-LENIN
- •STŘÍBRNÝ VĚK RUSKÉ KULTURY
- •RUSKO-FRANCOUZSKÉ SBLÍŽENÍ A VZNIK DOHODY
- •CESTA K VÁLCE
- •FATA MORGANA CAŘIHRADU
- •RUSKO MNOHONÁRODNOSTNÍM STÁTEM
- •KONEC MONARCHIE
- •VSTŘÍC KATASTROFĚ
- •MINISTR CAROVY DUŠE
- •BRUSILOVOVA OFENZÍVA
- •PÁD DYNASTIE ROMANOVCŮ
- •REVOLUČNÍ ROK 1917
- •BŘEZNOVÁ REVOLUCE
- •PRVNÍ RUSKÁ DEMOKRATICKÁ VLÁDA
- •KERENSKIJ
- •KRÁTKÝ ŽIVOT REPUBLIKY
- •LISTOPADOVÝ PŘEVRAT
- •REVOLUCE A BURZA
- •ČEKÁNÍ NA SVĚTOVOU REVOLUCI
- •VÁLKA O BYTÍ A NEBYTÍ
- •RUDOGARDISTICKÝ PŘECHOD KE KOMUNISMU
- •SVOBODA NÁRODŮM NEBO JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •SOCIALISMUS V RUSKÉM BALENÍ
- •REVIVAL STARÉHO RUSKA?
- •LENINOVA ZÁVĚŤ
- •GENETICI, TELEOLOGOVÉ A SLAVJANOFILOVÉ
- •JAKO V DEVATENÁCTÉM ROCE
- •SKOK DO ŘÍŠE MODERNITY
- •ABY RUSKO NEBYLO BITO
- •STALINOVA SOCIALISTICKÁ AKUMULACE
- •VELKÝ ÚSTUP
- •BILANCE VELKÉ ČISTKY
- •VELKÁ MYSTIFIKACE
- •NEPÁLIT SI PRSTY ZA JINÉ
- •MODERNIZACE A ARMÁDA
- •„MYSLÍTE, ŽE JSME SI TO ZASLOUŽILI?“
- •VLASTENECKÁ VÁLKA?
- •VÁLKA DILETANTŮ
- •VŠE PRO FRONTU
- •PANSLÁV UNCLE JOE
- •TROJKA MÍSTO ČTVERYLKY
- •STALINŮV TÁBOR MÍRU
- •ABYCHOM NEPŘIŠLI O PLODY VÍTĚZSTVÍ
- •NEPOKLONKOVAT PŘED ZÁPADEM, NÝBRŽ PŘED STALINEM
- •STUDENÁ VÁLKA - MOCENSKÝ PAT
- •KONEC STALINA, KONEC EPOCHY
- •NÁPADNÍCI OSIŘELÉHO STALINOVA TRŮNU
- •OBCHVAT KAPITALISTICKÉHO SVĚTA
- •KOLOTOČ REFOREM
- •ČÍNSKÝ BALVAN A CHRUŠČOVŮV PÁD
- •JEN ŽÁDNÉ EXPERIMENTY
- •CÍL: SVĚTOVLÁDA
- •HLASY SPRAVEDLIVÝCH
- •VYŠLAPANÉ CESTY STARÝCH LIDÍ ANEB GERONTOKRACIE
- •Nástupnická krize
- •REFORMÁTOR GORBAČOV
- •GLASNOSŤ, SPOJENEC PERESTROJKY
- •ROZPAD SOVĚTSKÉHO BLOKU A KONEC SOVĚTSKÉHO SVAZU
- •NOVÁ SITUACE, NOVÉ OTÁZKY
- •VŠECHNU MOC NOVÉMU PREZIDENTOVI?
- •KONEC TRŽNÍHO ROMANTISMU
- •ZNOVU JEDNOTNÉ A NEDĚLITELNÉ?
- •VÝCHOD A ZÁPAD
- •KAM KRÁČÍŠ, RUSKO?
- •DODATKY
- •PŘEDSTAVITELÉ SOVĚTSKÉHO RUSKA, SSSR A RUSKÉ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1917-1945
- •NEJVYŠŠĺ STÁTNĺ PŘEDSTAVITELÉ PO ROCE 1945
- •RUSKÁ FEDERACE
- •NEJVYŠŠĺ VLÁDNĺ PŘEDSTAVITELÉ 1991-1994
- •CHRONOLOGIE DŮLEŽITÝCH UDÁLOSTÍ
- •VÝBĚROVÝ SEZNAM LITERATURY
- •SOUHRNNÁ ZPRACOVÁNĺ
- •KYJEVSKÁ RUS
- •MOSKEVSKÝ STÁT
- •RUSKÉ IMPÉRIUM
- •VZESTUP A ROZKLAD KOMUNISTICKÉHO IMPÉRIA
- •O AUTORECH
- •OBSAH

KRIZE IMPÉRIA
FATA MORGANA CAŘIHRADU
Ruské politiky v podstatě všech směrŧ spojoval v oblasti zahraniční politiky jeden poţadavek: dobýt a získat Úţiny a Cařihrad. Viděli jsme jiţ, ţe tento cíl byl v podtextu veškeré ruské „balkánské“ politiky, v případné válce měl být konečně vyřešen. Ještě v roce 1915 vyšla v Rusku publikace Co očekává Rusko od války?, která měla zřejmě oslovit především válečné spojence. P. Miljukov, jeden z předních ruských liberálŧ, v ní otevřeně soudil, ţe Rusko musí prosadit „národnostní“ západní hranici na úkor Polska (které ovšem zŧstane ruské) a na úkor Rakousko-Uherska (poţadované území nazýval Uherskou Rusí), sjednocení všech Arménŧ (na úkor Turecka, nová Arménie měla zŧstat také v Rusku) a hlavně „úplně ovládnout Úţiny“ s dostačujícím zázemím a Cařihradem. Miljukov k tomu ještě vysvětloval, ţe poţadavek Úţin nemá nic společného s imperialismem, vţdyť jde o „pochopitelný a ţivotní“ ruský poţadavek otevřeného moře pro úspěšný ruský obchod. Kníţe E. Trubeckoj pak dodal další argument: jinak neochráníme „malé“ Slovany a zvláště
Srbsko.
I car Mikuláš II. byl stálým inspirátorem a podněcovatelem tohoto plánu. Poprvé posuzoval zvláštní vládní komitét carŧv návrh přepadnout a dobýt Bospor jiţ v roce 1896, tj. v období úspěšného hospodářského vzestupu Ruska. Je zajímavé, ţe tehdy avanturistické politice zabránil Witte, právě tak jako později jí bránil Stolypin - oba chtěli dlouhý klid a mír pro své hospodářské a politické plány „velkého a mocného“ Ruska. Všichni ostatní byli netrpěliví.
Od září 1910 do července 1916 byl ministrem zahraničních věcí carského Ruska S. Sazonov, před svým jmenováním vyslanec u Svaté stolice v Římě. Patřil k předním liberálŧm a spolu s A. Krivošejninem (ministrem zemědělství a předním bankéřem) vedl vládní frakci
Strana 520

RUSKÉ IMPÉRIUM
liberálních ministrŧ v Goremykinově vládě (leden 1914-únor 1916). Jejich úmyslem bylo mj. realizovat získání Úţin spoluprací s dohodovými státy, především Británií a Francií, kdyţ se spolupráce s Německem ukázala neschŧdná. Jakmile se Sazonovovi podařilo s oběma státy uzavřít tajné dohody (na jaře 1915) o tom, ţe po vítězné válce Rusku připadne Cařihrad se zázemím (tj. západní pobřeţí Bosporu, Marmarské moře, Gallipolský poloostrov, jiţní Thrácie aţ po čáru Enos - Midia a východní pobřeţí Bosporu aţ k Ismidskému zálivu, ostrovy Marmarského moře a ostrovy Imbros a Tenedos, jak vymezovaly smlouvy), po oznámení v dumě ho nosili rozjaření poslanci všech stran téměř pŧl hodiny s jásotem na ramenou. Sazonov při jednání, zvláště s E. Greyem, tehdejším britským ministrem zahraničí (1905-1916), obratně vyhroţoval argumentem, ţe „podá demisi“ a ţe bude jistě nahraţen někým, kdo bude přívrţencem „staré soustavy spolku tří císařŧ“.
Souznění celé ruské politické scény ohledně válečných cílŧ se nejvýrazněji projevilo 8. srpna 1914 na společném zasedání dumy a státní rady (senátu) za účasti ministrŧ, diplomatŧ a přední ruské veřejnosti, kde se všichni předháněli ve slibech podpory Velkého Ruska i cara Mikuláše II. Jiţ tehdy měl největší aplaus Sazonov, byl tak dojat ovacemi přítomných, ţe nemohl ani domluvit. I socialističtí poslanci (14 trudovikŧ, sedm menševikŧ a šest bolševikŧ) byli při tom, nehlasovali sice proti přijímaným rezolucím, ale - aby si zachovali tvář - na dobu hlasování odešli ze sálu.
RUSKO MNOHONÁRODNOSTNÍM STÁTEM
Viděli jsme, ţe východiskem nové velmoci na východě Evropy byl v 16. století moskevský stát, který se koncem 19. století přeměnil v eurasijskou velmoc, obsahující plnou šestinu zeměkoule. V této
Strana 521

KRIZE IMPÉRIA
ohromné koloniální říši ţilo více neţ 130 národŧ rŧzné kulturní úrovně a zaměření.
Vládnoucím |
národem |
|
byli |
Rusové |
(podle |
jediného sčítání |
lidu z |
roku 1897 tvořili 44,3 % obyvatelstva státu), pak následovali porobení Slované (Ukrajinci 17,8 %, Bělorusové 4,7 % a Poláci 6,3 %), početný blok islámských národŧ v
Povolţí |
a |
na jihu |
|||
evropského |
|
Ruska |
|||
(Tataři |
|
a |
Kalmykové, |
||
dědici |
Zlaté |
Hordy), |
na |
||
Kavkaze |
a |
ve |
Střední |
||
Asii, |
početná |
sibiřská |
|||
etnika |
mezi |
Uralem |
a |
Pacifikem, východoevropské národy mezi Baltem a Černým mořem na západě říše a ještě nomádské kmeny v okolí Kaspického moře a ve Střední Asii. Jakousi sjednocující roli hrálo pravoslaví, ke kterému se hlásilo něco přes 70 % obyvatel říše.
Během věkŧ si Rusové vypracovali systém jak zvládat nová území, i kdyţ obtíţe s tím spojené byly pravděpodobně jednou z hlavních příčin ruské všeobecné zaostalosti. Postupně pronikali mezi ovládané národy, zabydlovali se zde a stávali se preferovanou mešinou i oporou
Strana 522

RUSKÉ IMPÉRIUM
carské státní moci. Například v roce 1911 jiţ Rusové na Sibiři tvořili 80 % obyvatelstva, v Kazachstánu 40 %, v Turkestánu zatím 6,3 % ap. To se ovšem neobešlo bez konfliktŧ. Východním Slovanŧm pak nepřiznávali právo na samostatnou existenci a násilně je rusifikovali, podobně jako i jiné národy. Na začátku 20. století však jiţ nebylo moţné přehlíţet nejrŧznější separatistické tendence, mezníkem se stal rok 1905. V této revoluční době zvláště ukrajinská inteligence spolu s představiteli jiných utlačovaných národŧ vystoupila veřejně s poţadavkem autonomie aţ nezávislosti a ţádala zrušení všech zákonŧ omezujících a utlačujících neruské národy v říši. S podporou haličských Ukrajincŧ došlo například k uznání a k rozvoji péče o ukrajinštinu a o vědecký ţivot Ukrajincŧ, právě tak se osvobodil od tlaku carské cenzury i běloruský jazyk. Bylo to však uvolnění pouze dočasné, carská vláda nemínila nikomu poskytnout větší autonomii, tím spíše nezávislost. A všechny osvětové snahy buditelŧ nejrŧznějších národŧ účinně znemoţňovala. I zde jejími ústy mluvili především radikální ultranacionalisté, jako byl například publicista M. Menšikov, jehoţ „hesla“ byla stručná a jasná: „Nedělitelné Rusko“, „Veliké Rusko“ či „Rusko Rusŧm“. Zvláště třetí a čtvrtá duma byla nacionálně nekompromisní, podpořila i vládní „pochod na Finsko“.
Teprve prozatímní vláda na jaře 1917 přislíbila odstranění všech sociálních, náboţenských a národnostních omezení a dokonce je i zrušila, ale drtivá většina nových ruských politikŧ se nemohla vymanit ze zásady „jednoty a nedělitelnosti“ ruského národa i ruské říše. I Lenin pro rok 1914 vypočítal, ţe ruské carské kolonie sice obsahují 76,3 % veškerého území státu, ale jen 19,6 % obyvatelstva (pro něho byly porobenými územími jen Sibiř, Střední Asie a Kavkaz, nikoli západní oblasti říše, včetně Polska i Finska).
Strana 523