KONEC MONARCHIE

VSTŘÍC KATASTROFĚ

Dodnes se mezi historiky vedou spory o podílu Ruska na rozpoutání první světové války. Ruští historikové (Pokrovskij i Tarle) shodně tvrdí, ţe carské Rusko bylo bez viny. Západní historiografie vítězŧ i poraţených naopak prohlašuje, ţe Rusko svým programem dobýt Úţiny na Bosporu bylo hlavním podněcovatelem války. Jisté je, ţe Rusko do války chtělo i nechtělo. V mezivládních jednáních vystupovalo jako sebevědomá velmoc, i kdyţ na válku připraveno nebylo. A stát stranou nemohlo, vyřadilo by se z velmocenského postavení.

Po sarajevském atentátu na rakouského následníka trŧnu Ferdinanda d'Este se Rusko - zřejmě i proto, ţe s vypuknutím války počítalo později - snaţilo přimět Srbsko k ústupkŧm. Avšak RakouskoUhersko pod tlakem svého mocnějšího spojence - Německa - srbské kroky k urovnání konfliktu odmítlo a 29. července 1914 bombardovalo Bělehrad. Rusko vyhlásilo mobilizaci, 1. srpna mu Německo vypovědělo válku a krátce poté (6. srpna) se připojilo i Rakousko-Uhersko. Bezradný Mikuláš měl na rychlý spád těchto událostí stejně malý vliv jako stařičký rakouský mocnář František Josef, který prý tehdy jen rezignovaně prohlásil: „Budu šťasten, skončíme-li válku bez zlámaných ţeber a vyjdeme-li jen s modřinami.“

Strana 524

RUSKÉ IMPÉRIUM

Ruská veřejnost reagovala na válku jednoznačně, v podstatě slíbila vládě bezpodmínečnou podporu. 2. srpna 1914 statisíce lidí holdovali carovi na kolenou před Zimním palácem a Mikuláš II. jim sloţil „svatý slib“, ţe neuzavře mír, dokud jediný nepřítel zŧstane na ruské pŧdě.

Po prvních vojenských úspěších na německé a zvláště na rakouské frontě v druhé polovině roku 1914 (na rakouské ještě v roce 1915) přišly poráţky (bitvy u Tannenbergu a na Mazurských jezerech) a nastal obecný ústup. Ruská armáda byla nedostatečně vyzbrojena a především vinou nefungujícího velitelského sboru a zkorumpované vládní byrokracie se dopouštěla diletantských chyb, například v

Strana 525

KONEC MONARCHIE

překotné mobilizaci, která rozvracela zázemí a přeplňovala frontu neupotřebitelnými lidmi. Byla schopna postavit se jen armádám rozpadajících se říší, jako byly turecká, perská či čínská - armádám vyspělých státŧ mohla čelit jen svou početností. A ta nebyla v době strojních pušek a dělostřelectva jiţ rozhodující výhodou.

Jiţ v prŧběhu roku 1915 bylo carovo okolí plné obav z vývoje války. Tehdejší ministr války Polivanov 4. srpna 1915 končil ve vládě zprávu o vojenských debaklech na frontě slovy: „Dŧvěřuji neschŧdným prostranstvím, širým baţinám a milosti sv. Mikuláše Mirlikijského, ochránce Svaté Rusi.“ Rusko se mělo chránit především rozlehlostí své země a neschŧdností cest (počítalo se s tím, ţe ruský venkov bývá schŧdný jen tři měsíce v roce). A dál jiţ bylo moţno spoléhat jen na zázrak. Není divu, ţe vláda ztrácela schopnost řídit chod věcí. Hledala viníky - Ţidy, občany s německým jménem, obviňovala ze zrady kdekoho, i bývalého ministra války Suchomlinova, stěţovala si na

Strana 526

RUSKÉ IMPÉRIUM

nízkou kvalitu ruských vojákŧ (Kuropatkin: „Je to jen nevázaná sběř“) a hledala cestu k separátnímu míru. Řízení země postupně přebírala carevna s Rasputinem.

Občanská sloţka ruské společnosti, prezentující se hlavně v dumě, také zpočátku podpořila vládu a její „oprávněné ruské poţadavky“ - tj. Úţiny a posun do Evropy. Tyto válečné cíle ve svých 13 bodech vyhlásil v září 1914 ministr zahraničí Sazonov a podepřel je tajnými dohodami s Francií (březen 1915) a Velkou Británií (duben 1915). V létě 1915, kdy duma pozorovala neochotu cara dohodnout se (car k dumě trpěl nepřekonatelným odporem) a jeho rostoucí neschopnost spravovat říši, nabídla a posléze i vnutila svou pomoc vytvořením provládního Progresivního bloku a rŧzných pomocných výborŧ, které se nakonec ukázaly nejdělnějšími. Duma zákonitě dospěla k poţadavku vytvoření „dŧvěryhodné“ vlády a rozchodu s carismem. 14. listopadu 1916 jménem Progresivního bloku proslovil vŧdce kadetŧ P. Miljukov v dumě památnou řeč na téma „Hloupost nebo

Strana 527

KONEC MONARCHIE

zrada?“, kterou podpořil všeobecně jiţ přijímanou potřebu palácového převratu.

Obdobným procesem prošli i socialisté. V cizině mezi emigranty byly o postoji k válce vedeny vleklé spory, ale direktivy z ciziny v Rusku mnoho neznamenaly. Největší propagandou revoluce byla sama válka, útrapy na frontě, nekonečná zbytečná smrt (podle nových údajŧ přibliţně 1,3 milionu padlých), poráţka za poráţkou i nedŧstojný

ústup a hospodářský rozvrat v zázemí. Postupně bylo mobilizováno 15 milionŧ muţŧ, coţ znamenalo, ţe na frontu byla poslána téměř polovina všech práceschopných muţŧ v Rusku (474 z kaţdého tisíce).

Rezoluce Svazu měst, jedné z organizací liberálŧ z Progresivního bloku, z 9. prosince 1916 začínala slovy: „Neodpovědní zločinci, dobrodruzi víry chystají Rusku poráţku, hanbu a otroctví...“ Rusko se vskutku zdálo být nemocné, ţalostně upadající, mravně zpustlé, zachvácené rozvratem. Pád se zdál neodvratný, zvláště kdyţ se inflací i všeobecným nedostatkem rapidně zhoršovaly zásobovací obtíţe a města se plnila běţenci z krajŧ postiţených válkou i dezertéry z armády.

Strana 528