NEVYHNUTELNOST REFOREM

21 NEVYHNUTELNOST REFOREM

ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ

Dlouho trvalo - přinejmenším od začátku 19. století - neţ ruští carové pochopili, ţe je lepší osvobodit rolníky „shora“ neţ čekat na osvobození „zdola“. V padesátých letech 19. století bylo v Evropě nevolnictví jiţ naprostým anachronismem. Zaostávání nevolnického Ruska, stále početnější rolnické bouře a nepokoje, stoupající aktivita

ţe zrušení nevolnictví je „nejnaléhavější otázkou

Strana 432

RUSKÉ IMPÉRIUM

pro Rusko, od jejíhoţ řešení závisí rozvoj jeho sil i moci“. Krátce nato vznikl tajný výbor pro posouzení rolnické otázky, poté gubernské šlechtické výbory, nakonec hlavní komitét pro rolnickou otázku. V těchto výborech, sloţených ze státních úředníkŧ, jmenovaných vládou, měli hlavní slovo stoupenci reforem generál Jakov Rostovcev, hrabě Viktor Panin a Nikolaj Miljukov. Návrhy na řešení se velmi rŧznily - podle rozsahu majetku i jeho umístění v rozlehlé říši (neshodla se ani severoruská šlechta s jihoruskou) a výsledkem mohl být jenom kompromis mezi stoupenci a odpŧrci nevolnictví.

Bylo zřejmé, ţe tentokrát je záměr vlády řešit problém nevolnictví - na rozdíl od doby vlády Mikuláše I. - míněn skutečně váţně. Jindy bezohledná carská moc však tentokrát postupovala při prosazování svého záměru velmi blahovolně. Nechtěla se rozejít se statkáři a přála si znát jejich názory. A tak trvalo téměř šest let, neţ byl nalezen kompromis mezi stoupenci a odpŧrci nevolnictví. O mínění těch, jichţ se reforma týkala především - rolníkŧ - se nezajímal nikdo.

Tak vznikl carský ukaz O nejmilostivějším darování nevolníkŧm práv svobodného rolnického stavu a o tom, jak budou zaopatřeni. Tento manifest se ohlašoval obyvatelstvu v kostelích a i kdyţ se snaţil posluchačŧm vnuknout pocit vděčnosti carovi i šlechtě, vláda tomu příliš nevěřila. Manifest se totiţ ohlašoval za policejní asistence a mnohde i s vojenskou pohotovostí, a to ne ve stejnou dobu. V Petrohradě a v Moskvě 21. února, ve venkovských městech pak postupně aţ do 21. března.

Nařízení rušilo dosavadní nevolnictví, vymezovalo právní postavení osvobozených rolníkŧ, stanovilo správní rolnickou organizaci (mir) i pravidla při výkupu pŧdy. Při předběţných jednáních se probíraly nejrŧznější alternativy od pruské cesty k americké, mnoţily se rukopisné texty spíše liberálních postojŧ (K. Kavelina, M. Pogodina,

Strana 433

NEVYHNUTELNOST REFOREM

P. Valujeva aj.), ale i v carské rodině se objevili „liberálové“ (velkokníţe Konstantin a velkokněţna Jelena Pavlovna). Výsledek však odpovídal ruským zvyklostem, kdykoli Rusko opisovalo od

Evropy: vnější podoba byla stejná, obsah jiný. Všude v Evropě se v opatřeních tohoto typu prosadila zásada nuceného prodeje ve státním zájmu, ruské nařízení přišlo s novinkou - uzákonilo nucenou koupi.

Ruští nevolníci se „nařízením“ stali osobně svobodnými a pokud měli usedlost, povinně dostali pŧdu. Výše přídělu pŧdy se však určovala dohodou mezi statkářem a rolníky. Příděl pŧdy kolísal od tří do 12 děsjatin na „duši“. Ve smyslu carského ukazu byla pŧda ovšem statkářským vlastnictvím a rolníci za ni museli zaplatit. A protoţe neměli z čeho platit, pŧdu vykoupil stát, který poté ţádal od rolníkŧ splacení této pŧjčky v

následujících 44 letech včetně úroku.

Rolníci v Rusku byli zařazeni do tří kategorií - tzv. panští (vrchnostenští, statkářští) patřili šlechtě.

V roce 1861 jich bylo něco přes 10 milionŧ.

Dostali celkem 37,7 milionŧ děsjatin pŧdy (na jednoho rolníka 3,2 děsjatiny, coţ bylo neskutečně málo, zvláště v neúrodných oblastech, a dokonce méně, neţ dosud v prŧměru měli).

Strana 434

RUSKÉ IMPÉRIUM

Rolníci pŧjčku spláceli ještě roku 1905, kdy zaplacená suma včetně úrokŧ vzrostla z pŧvodních 900 milionŧ rublŧ jiţ na téměř dvě miliardy rublŧ.

Druhou skupinou byli tzv. státní rolníci, kteří patřili státu a měli mnohem snesitelnější postavení - bylo jich kolem 9,5 milionu a aţ v roce 1866, tedy s pětiletým zpoţděním, dostali do vlastního uţívání pozemky, na nichţ do té doby pracovali. Mezi ně tak bylo rozděleno 69,7 milionŧ děsjatin pŧdy (na jednu „duši“ prŧměrně 6,7 děsjatin - ti byli také relativně nejspokojenější) a byli povinni zaplatit státu miliardu 60 milionŧ rublŧ výkupného.

Třetí skupinou byli tzv. údělní rolníci, patřící carovi a jeho rodině. Těch bylo něco málo přes milion a i jim byla roku 1863 pouţívaná pŧda předána do vlastnictví. Celkem šlo o 4,2 miliony děsjatin (tj. 4,9 děsjatin na jednu „duši“). Zaplatili za ni ovšem carské rodině 51 milionŧ rublŧ výkupného.

Celkem tedy bylo ukazem z roku 1861 a dalšími opatřeními osvobozeno z nevolnické závislosti 21 279 000 rolníkŧ muţského pohlaví. Ţeny byly osvobozeny bez výkupu a pozemkový příděl jim nepříslušel. Muţici (čeleď), kteří ke dni reformy neměli pŧdu ani usedlost, byli osvobozeni zdarma - zákon jim však přikazoval ještě dva roky nevolnické práce, aby šlechta nepřišla zkrátka.

„Nařízením“ z 19. února 1861 byla šlechtická moc (soudní i policejní) zrušena. Základem nové samosprávy byl tzv. mir v čele se starosty a hromadami (výbory). Vyšší jednotkou byla socha (několik vesnic) a volosť (přibliţně okres). Mir byl samosprávnou daňovou a hospodářskou institucí - ručil za daně od osob usedlých v obci, rozděloval společnou obecní pŧdu (občinu), která nepodléhala

Strana 435

NEVYHNUTELNOST REFOREM

„nařízení“ a nebyla parcelována, rozvrhoval daně a přebíral na sebe i úkoly policie.

Ruské impérium ovšem nebylo ani tehdy, ani potom - přes systematické rusifikační snahy centrální moci - homogenním celkem. Velké rozdíly mezi jednotlivými částmi rozsáhlé říše proto donutily vládu i k značně odlišnému postupu při prosazování rolnické reformy. Týkalo se to zejména západních gubernií evropského Ruska, Litvy, Polska a západních oblastí Běloruska i Ukrajiny. Pŧvodně „nařízení“ vydalo pro tyto oblasti zvláštní místní úpravy, vesměs ve prospěch rolníkŧ, protoţe statkáři byli téměř výlučně Poláci. A polské povstání 1863 znamenalo další posun ve prospěch rolníkŧ, kterým byly zrušeny všechny povinnosti vŧči statkářŧm a pŧda jim byla přidělována ve větším rozsahu a za „sníţené ceny“. V Polsku po potlačení povstání dostali rolníci pŧdu dokonce zdarma (přibliţně o 30 % více na úkor polských statkářŧ). Tato vládní demagogie sledovala dvojí cíl - získat polského rolníka a „potrestat“ protiruský nacionalismus polské šlechty. Aby však polští rolníci příliš „nezpychli“, byla jim zároveň zvýšena daňová povinnost na dvojnásobek.

V Zakavkazsku i na severním Kavkaze vláda - jako by čekala na reakci obyvatelstva - zavedla reformu zpravidla aţ po povstáních v jednotlivých oblastech. Nadrţovala ovšem místním feudálŧm. Někde, jako například v Čečensku 1867, nařídila nemajetným horalŧm jednorázový poplatek 250 rublŧ za odstranění nevolnictví i otroctví a řešením přídělu pŧdy se vŧbec nezabývala. Podobně dopadly porobené národnosti ve Střední Asii a na Dálném východě. V kalmyckém území bylo nevolnictví zrušeno 1892, jinde trvalo nerušeně aţ do roku 1917. Zde se Rusové chovali jako zkušení koloniální správní úředníci.

Strana 436

RUSKÉ IMPÉRIUM

Carské „nařízení“ přijala ruská veřejnost s rozčarováním, zvláště vrchnostenští rolníci byli nespokojeni. Všeobecné očekávání, usměrňované tiskem, diskusemi i obvyklou dŧvěrou v cara, předpokládalo, ţe rolníci budou zcela osvobozeni, bez dalších závazkŧ, a dostanou pŧdu navíc na úkor šlechtických statkářŧ, tj. rozšíří rozlohu pŧdy, na které dosud hospodařili. Ruská vesnice věřila, ţe odstupné šlechtě zaplatí car. Proto se rozšířilo mínění, ţe jde o podvrh, ţe skutečné carské „nařízení“ bylo zatajeno nebo porušeno. Odpovědí byla povstání - za léta 1861-1863 jich vláda v 29 guberniích Ruska napočítala přes 1100. Všechna byla potlačena, často vojenskou mocí. Protoţe se pŧdy nedostávalo, začalo se s ní lichvařit a náhle byla předmětem moţného velkého obohacení. I šlechta zprvu reptala, brzy se však orientovala na odprodej tolik ţádané pŧdy a do začátku 20. století prodala téměř 50 % svého majetku.

Přes tyto následky reformy, její nedokonalost i nedŧslednost nelze přehlédnout, ţe šlo o hluboký zásah a téměř převrat v ruské společnosti, moţná největší událost v novodobých ruských dějinách. Carským „nařízením“ Alexandra II. zaniklo aristokratické zřízení a šlechtická samospráva Kateřiny II. Rolníci jiţ nyní nemohli být prodáváni, nemohli být převáděni z dvora na dvŧr, měněni v osobní sluhy apod. - prostě přestali být „pokřtěným majetkem“. Skončilo právo šlechty zasahovat do rodinného ţivota rolníkŧ. Rolníci se nyní měli spravovat sami (v miru a volostech) a prostřednictvím státu. Cesta k posílení obchodního a prŧmyslového ruchu byla otevřena, rolníci mohli mít soukromý movitý majetek, mohli podnikat, zabývat se obchodem či jinou ţivností. Mohli se také nabízet jako pracovní síla. Málokdo z tvŧrcŧ těchto „nařízení“ dohlédl rozsah změn, k nimţ zrušení nevolnictví vedlo. Jistě, k rovnosti v oblasti práv se šlechticem měl ruský rolník ještě daleko, kolektivní ručení „miru“ za placení daní znamenalo omezení svobody pohybu rolníkŧ a přivázání k domovské

Strana 437